Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11.07.1995, sp. zn. I. ÚS 187/94 [ nález / GÜTTLER / výz-2 ], paralelní citace: N 44/4 SbNU 3 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1995:1.US.187.94

sp. zn. I. ÚS 187/94 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne ústavní stížnosti stěžovatelů J. M. a B. M. ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 9. 1994, sp. zn. 22 Ca 142/94, o určení vlastnického práva, takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: Stěžovatelé se domáhali ústavní stížností zrušení shora uvedeného rozsudku, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Frýdek-Místek - okresního pozemkového úřadu ze dne 31. 1. 1994, č.j. PzÚ 440/91-Ša, jímž bylo vysloveno, že nejsou vlastníky pozemků v kat. území F., a to p.č. PK 5326 - orná o výměře 4517 m2, dříve vedené v knihovní vložce 660 pro k.ú. F., nyní podle identifikace parcel vedené v katastru nemovitostí jako p.č. 5319/33 - st. plocha o výměře 270 m2, p.č 5319/34, st. plocha o výměře 268 m2, p.č. 5319/131, ost. plocha o výměře 41 m2, p.č. 5319/152, ost. plocha o výměře 150 m2 a zbytek parcely č. 5326 o výměře celkem 3788 m2 je sloučen do parcel č. 5319/1-ost. pl., 5319/77-ost. pl., 5319/145- ost. pl., 5319/148-ost. pl., 5319/153-ost. pl., 5319/149-ost. pl., 5319/141-ost. pl., 5319/67-ost. pl., 5319/150-ost. pl., 5319/151-ost. pl., 5319/130-ost. pl., 5319/129-ost. pl., 5319/74-ost. pl., 5319/132-ost. pl., ve vlastnictví města F.-M., dále do parcel č. 5319/35-stav. pl., 5319/32-stav. pl., 5319/31-stav. pl., ve vlastnictví České republiky - Okresního úřadu ve Frýdku-Místku, a do parcely č. 5319/30-stav. pl., ve vlastnictví Stavebního bytového družstva, F.-M.. Všechny shora uvedené parcely se nacházejí v katastrálním území F. Stěžovatelé namítli, že krajský soud při úvaze o vydání parcely č. 5326 k.ú. F. nesprávně vyložil pojem "tísně a nápadně nevýhodných podmínek" ve smyslu §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. Nezabýval se zejména tvrzením, že předmětný pozemek se v době uzavření kupní smlouvy nacházel v intravilánu obce, avšak přesto byl nevýhodně prodán jako pozemek v extravilánu a v tomto směru se soud ani nepokusil provést důkaz nahlédnutím do pozemkové mapy. Tíseň a nápadně nevýhodné podmínky dále stěžovatelé spatřují v tom, že jim byl bez jakéhokoli projednání pozemek zabrán a zahrnut do honů obhospodařovaných Státním statkem v Hnojníku, čímž jim bylo znemožněno tento pozemek užívat a doplňovat jím zdroj své obživy. Konečně po vykoupení pozemku jim byl vykoupen i rodinný domek za nepřiměřenou cenu a tím také znemožněno chovat drobné hospodářské zvířectvo, neboť byli nuceni nastěhovat se do bytu v panelovém domě. Tímto jednáním byla stěžovatelům způsobena křivda, která by měla být ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. napravena, neboť jsou splněny zákonné předpoklady tísně a nápadně nevýhodných podmínek, které existovaly v době uzavření kupní smlouvy. Krajský soud jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v prvé řadě namítl, že stížnost byla podána opožděně, neboť napadený rozsudek nabyl právní moci dnem 24. 10. 1994 a ústavní stížnost došla Ústavnímu soudu dne 26. 1. 1995. Zákonná 60denní lhůta pro její podání tedy nebyla dodržena. Krajský soud ve věci samé popřel tvrzení stěžovatelů, že v daném případě byl dán restituční titul podle ust. §6 odst. 1 písm. k) - t.j. kupní smlouva uzavřená v tísni za nápadně nevýhodných podmínek - zákona č. 195/1993 Sb. (úplné znění zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku) a poukázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Pokud jde o provedení důkazu pozemkovou mapou o tom, zda se pozemek nacházel v extravilánu, nemohl krajský soud k tomuto důkazu přihlédnout s ohledem na to, že se jednalo o mapu vyhotovenou Českým úřadem geodetickým a kartografickým až v roce 1981; pro rozhodnutí soudu bylo významné datum sepsání kupní smlouvy, t.j. 2. 11. 1976 a soud k tomuto dni předmětný pozemek právem posuzoval jako pozemek v extravilánu obce. Následně, po výstavbě sídliště (což byl účel získání pozemků), se posunuly i hranice tzv. intravilánu. Podle právních předpisů, účinných v době uzavření předmětné kupní smlouvy (zákon č. 53/1966 Sb. ve znění pozdějších změn a prováděcího předpisu vyhlášky č. 97/1969), byl pojem intravilánu charakterizován jako území, které bylo ke dni 1. 9. 1966 souvisle zastavěno nebo jinak technicky upraveno pro potřeby obce. Pokud by došlo k pochybnostem, zda je či není pozemek součástí zastavěného území, měl pravomoc k rozhodnutí o této otázce orgán územního plánování okresního národního výboru v dohodě se zemědělským odborem. V tomto směru rozhodl zemědělský odbor okresního národního výboru dne 29. 9. 1976, č.j. VLHZ-zem/1404/76/Kar-12.1. Z tohoto rozhodnutí plyne, že příslušná nemovitost byla v té době v extravilánu obce a ONV povolil její trvalé odnětí (a odnětí dalších parcel) zemědělské výrobě. Krajský soud proto vzal za prokázáno, že nemovitost se nacházela v extravilánu a s ohledem na to, že byla stěžovatelům zvýšena i její cena, dospěl k závěru, že kupní smlouva za nápadně nevýhodných podmínek nebyla uzavřena. Okresní úřad Frýdek-Místek - okresní pozemkový úřad jako vedlejší účastník ve svém vyjádření navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a poukázal zejména na tyto skutečnosti: 1) Nelze dovodit existenci tísně a nápadně nevýhodných podmínek pouze z faktu, že byl vykoupen pozemek v extravilánu za kupní cenu 2 Kčs/m2 do rozsahu 3000 m2 a za zbytek bylo zaplaceno 0,40 Kčs/m2. 2) Šlo skutečně o parcelu v extravilánu, což vyplývá i z rozhodnutí odboru vodního a lesního hospodářství bývalého ONV ve F.u-Místku, č.j. VLHZ-zem/1404/76 Kar.212.1 ze dne 29. 9. 1976, kterým bylo povoleno trvalé odnětí půdy zemědělské výrobě v k.ú. F. pro účely výstavby sídliště. Rozhodnutí se týká též parcely č. 5326 - role o výměře 4517 m2, která se nacházela mimo intravilán města a to ke dni 1. 12. 1976. 3) Tvrzení stěžovatelů, že z mapy s označením Ostrava 6-8/33 zhotovené v roce 1981 vyplývá, že předmětný pozemek je v intravilánu, neobstojí, neboť ze zprávy Katastrálního úřadu ve F.-M. plyne, že k začlenění této parcely do intravilánu obce došlo až 14. 8. 1979 vzhledem k provedení výstavby sídliště. 4) Tíseň stěžovatelů nelze dovodit ani ze skutečnosti, že uzavřeli kupní smlouvu za podmínek popsaných shora (bod 1), ačkoli původně požadovali cenu 5 Kčs/m2, a to pod pohrůžkou vyvlastnění. Nešlo zde o bezprávnou výhrůžku, neboť zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu požadoval upozornění na možnost vyvlastnění před vlastním zahájením řízení. V případě uskutečnění vyvlastňovacího řízení by cena za pozemek činila jen 0,40 Kčs/m2. 5) K námitce stěžovatelů, že jim byl následně vykoupen i rodinný domek, nemohlo být přihlédnuto, neboť tento právní úkon nebyl učiněn v době rozhodného úkonu - kupní smlouvy, jíž byl sporný pozemek prodán. Stavební bytové družstvo ve Frýdku-Místku jako vedlejší účastník uvedlo, že rozhodnutí okresního pozemkového úřadu a krajského soudu jsou v souladu se zákonem, neboť v dané věci zcela jednoznačně nebyla splněna podmínka, že odkup nemovitosti byl realizován v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Město F.-M. jako vedlejší účastník uvedlo, že Krajský soud v Ostravě rozsudkem č.j. 22 Ca 142/94 z 1. 9. 1994 rozhodl v souladu s právními předpisy České republiky. Není tedy důvod jej rušit, neboť tímto rozhodnutím soudu nebylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatele, což ostatně z ústavní stížnosti ani nevyplývá. Pozemkový fond České republiky se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry Krajského soudu v Ostravě, neboť nelze považovat za nápadně nevýhodné podmínky případ, kdy byly pozemky vykoupeny za cenu vyšší než stanovil tehdy platný cenový předpis. K otázce tísně uvedl, že při uzavírání předmětné kupní smlouvy nevznikl stav, který soud popsal jako "objektivní hospodářský sociální nebo psychický stav, který svou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu tak, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že činí právní úkon, jejž by jinak neučinila". Nesouhlasí konečně ani s námitkou stěžovatelů, že tíseň byla "navozena" pohrůžkou vyvlastnění. Ústavní soud se v prvé řadě zabýval námitkou krajského soudu jako účastníka řízení, že ústavní stížnost byla podána opožděně. Tato námitka neobstojí. Stěžovatelé podali ústavní stížnost již 20. 12. 1994 a doručena byla Ústavnímu soudu podle podacího razítka 22. 12. 1994. Tato ústavní stížnost však vykazovala vady a proto soudce zpravodaj vyzval stěžovatele k jejich odstranění ve lhůtě k tomu určené (srov. §43 odst. 1 písm. a), §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.). Této výzvě stěžovatelé včas vyhověli a prostřednictvím advokáta zaslali Ústavnímu soudu opravenou ústavní stížnost, která mu byla doručena 26. 1. 1995. Rozhodné je však původní datum doručení ústavní stížnosti 22. 12. 1994. Poněvadž napadený rozsudek nabyl právní moci dne 24. 10. 1994, byla ústavní stížnost podána v zákonné 60denní lhůtě, tedy včas. Z materiálního hlediska Ústavní soud usoudil, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci. Proto se souhlasem stěžovatelů (učiněného prostřednictvím jejich advokáta) a se souhlasem dalšího účastníka řízení bylo od ústního jednání upuštěno (ust. §44 odst. 2 cit. zákona). Ústavní soud se dále zabýval ústavní stížností po stránce věcné. Ústavní soud se především zaměřil na otázku, zda a které ústavní právo nebo svobody stěžovatelů zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou ve smyslu čl. 10 Ústavy, byly napadeným rozhodnutím soudu porušeny. Stěžovatelé sice toto právo nebo svobodu přesně nedefinovali, avšak obsah ústavní stížnosti nasvědčuje tomu, že se dovolávají porušení ústavního práva vlastnit majetek, které v našem právním řádu zakotvuje čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Uvedený článek však zásadně chrání toliko vlastnické právo již konstituované, tedy existující a nikoli pouze tvrzený vlastnický nárok na ně. Spor o vlastnictví - a to je i případ souzeného restitučního nároku - však předpisy ústavního práva chráněn není a ani chráněn být nemůže (srov. nález Ústavního soudu III. ÚS 23/93). Ústavní soud dále zkoumal, zda ve vlastním řízení před obecným soudem byly řádně dodrženy ústavní procesní principy ve smyslu čl. 36 a následujících Listiny, zejména možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, rovnost účastníků řízení a další obecně známé ústavní procesní principy. Žádné závady v tomto směru nebyly zjištěny. V rámci toho se Ústavní soud zabýval i postupem krajského soudu, který rozhodoval o opravném prostředku proti rozhodnutí okresního úřadu (správního orgánu) a s poukazem na ust. §250 l odst. 2 a 250 f o.s.ř. tak učinil bez jednání a tedy bez přítomnosti účastníků. Ani tímto postupem krajský soud ústavní procesní principy neporušil. Citovaná ustanovení občanského soudního řádu jsou s Ústavou konformní a rovněž jejich materiální podmínky byly splněny, neboť v souzené věci šlo o případ jednoduchý, kdy bylo nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu a šlo jen o posouzení právní otázky. Ostatně ani sami stěžovatelé žádnou námitku ve věci dodržení ústavních procesních principů nevznesli. Ústavní soud se v této souvislosti zabýval i otázkou, zda obecný soud v souzené věci svým právním výkladem pojmu "kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek" ve smyslu §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. neporušil některé základní právo nebo svobodu stěžovatelů (§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.). V tomto směru stěžovatelé zejména namítali, že prodávaný pozemek byl v tzv. intravilánu obce, zatím co krajský soud jej považoval za pozemek v extravilánu, aniž by byl provedl důkaz nahlédnutím do pozemkové mapy. Dále uvedli, že pozemek byl zabrán státem bez jejich souhlasu ještě před uzavřením kupní smlouvy, čímž bylo stěžovatelům znemožněno jej užívat. Z toho je podle názoru stěžovatelů zřejmé, že se krajský soud při úvaze o splnění zákonných předpokladů "tísně a nápadně nevýhodných podmínek" (při uzavření kupní smlouvy) dopustil pochybení. Ani tyto námitky stěžovatelů neobstojí. V prvé řadě je třeba předeslat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením standardních práv fyzických nebo právnických osob chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem a dalšími právními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Tato zásada má význam i pro otázku hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní soud se může zabývat touto otázkou jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před obecnými soudy byly porušeny ústavní procesní principy, zejména ústavní principy dokazování. Nic takového - jak již Ústavní soud uvedl - však v souzené věci nebylo zjištěno. V konkrétním případě krajský soud (a před ním i správní orgán) provedly řádné zákonné řízení a dospěly k závěru, že sporný pozemek byl zahrnut do tzv. extravilánu. V tomto směru je přirozeně rozhodné datum uzavření kupní smlouvy o prodeji a koupi pozemku, tedy datum 2. 11. 1976. Ústavní soud sám provedl důkaz kopií pozemkové mapy, Kraj Severomoravský, okres Frýdek-Místek, obec F.-M., Ostrava 6-8/33, vypracované Českým úřadem geodetickým a kartografickým (z níž stěžovatelé dovozují, že šlo o pozemek v intravilánu) a zjistil, že tato mapa byla vydána v roce 1981, tedy 5 let po uzavření kupní smlouvy. Námitka stěžovatelů, že tíseň a nápadně nevýhodné podmínky při uzavření kupní smlouvy spočívají v chybném zařazení prodávaného pozemku do extravilánu (a tím i v nepřiměřeně nízko stanovené ceně), je tedy nesprávná. Právem proto krajský soud v napadeném rozsudku konstatoval, že kupní cena odpovídala cenám nemovitostí platných v době uzavření kupní smlouvy (0,40 Kčs/1m2) a byla zvýšena v rozsahu do 3000 m2 na 2 Kčs/1m2. Uvedené ceny se týkaly všech subjektů kupních smluv tohoto druhu a z uvedených, byť nepochybně nízkých, cen nelze dovozovat, že jejich obecně stanovená výše naplňuje pojem nápadně nevýhodných podmínek při uzavření kupní smlouvy. Nápadně nevýhodné podmínky je totiž nutno posuzovat konkrétně, podle okolností daného případu a vždy musí znamenat konkrétní nevýhodu oprávněného restituujícího občana ve srovnání s občany jinými. Nic takového však v souzené věci zjištěno nebylo a stěžovatelé to ostatně ani netvrdili. Pokud jde o zahrnutí prodávaného pozemku v době uzavření kupní smlouvy do extravilánu, vyplývá konečně z obsahu spisu, že rozhodnutím bývalého ONV ve Frýdku-Místku ze dne 29. 9. 1976, č.j. VLHZ zem.1404/76/Kar/212/1, bylo povoleno trvalé odnětí zemědělské výrobě mimo intravilán města i u sporné parcely č. 5326 role o výměře 4507 m2. Rovněž na toto rozhodnutí právem poukázal v napadeném rozsudku krajský soud. Na straně stěžovatelů jde tedy v této otázce o zřejmý omyl. Ústavní soud se dále zabýval námitkou, že sporný pozemek zabral stát stěžovatelům ještě před uzavřením kupní smlouvy a tím jim znemožnil jej užívat. V řízení před obecným soudem konkretizovali stěžovatelé své námitky dále a uvedli, že se dostali do stavu tísně, neboť existovala možnost vyvlastnění pozemku, který již byl zabrán státním statkem, v čemž uživatelé právem spatřovali újmu na svých právech. Krajský soud však ve svém rozsudku správně dovozuje, že zákonný důvod vydání nemovitosti podle §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. je dán pouze tehdy, jsou-li splněny obě tam uvedené podmínky, tedy uzavření kupní smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Na jiném místě tohoto usnesení poukazuje Ústavní soud na výsledky dosavadního řízení, z nichž plyne, že k uzavření kupní smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek nedošlo. Za této situace již proto nebylo třeba - byť se tím krajský soud zabýval - k posouzení uplatňovaného restitučního titulu podle §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. zjišťovat, zda je splněna i další tam uvedená podmínka, totiž uzavření kupní smlouvy v tísni. Stěžovatelé konečně poukazovali na to, že následně po vykoupení pozemku jim byl vykoupen za nepatrnou cenu i rodinný domek, který nedlouho předtím renovovali, čímž jim bylo znemožněno chovat hospodářské zvířectvo, neboť se museli nastěhovat do bytu v panelovém domě. Tato otázka však nebyla předmětem řízení u okresního pozemkového úřadu ani u krajského soudu, které k návrhu stěžovatelů rozhodovaly pouze o určení vlastnictví k parcele č. 5326, kat. území F.. Proto se touto otázkou nemohl zabývat ani Ústavní soud. Z těchto důvodů Ústavní soud nedospěl k závěru, že by napadeným rozhodnutím soudu či v řízení před ním bylo porušeno některé základní právo nebo svoboda stěžovatelů zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy. Proto Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 11. července 1995