ECLI:CZ:US:1995:1.US.3.94
sp. zn. I. ÚS 3/94
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci stěžovatelky E.K. o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 27. 5. 1993, č. j. 3 C 149/92-122, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 10. 1993, č.j. 6 Co 1206/93-151, takto:
Ústavní stížnost se zamítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti rozsudku Okresního
soudu v Pelhřimově ze dne 27. 5. 1993, č. j. 3 C 149/92-122,
kterým bylo rozhodnuto v právní věci navrhovatelek E.K. a M.B.,
proti odpůrci Kožedělnému a gumárenskému podniku, s. p.
v likvidaci, T., o povinnost uzavřít dohodu o vydání věci, takto:
Žaloba se žádostí, že odpůrce je povinen uzavřít
s navrhovatelkami dohodu, podle které je povinen vydat do jejich
podílového spoluvlastnictví nemovitosti - pila čp. 384/2, čp.
447/538 - pletárna, zapsané v pozemkových knihách v katastrálním
území P. se zamítá.
Řízení ohledně vydání dalších nemovitostí, a to st. parc. č.
580, 535, 1367/2, 1367/3, 1367/5, 1375/2, 1390 a 1391 a 1395,
včetně budov a staveb na těchto pozemcích stojících a ohledně
povinnosti odpůrce poskytnout žalující straně náhradu, která jí
náleží dle zákona ve výši stanovené znaleckým posudkem, se
zastavuje.
Odpůrci se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatelka rovněž podala stížnost proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. října 1993, č. j. 6 Co
1206/93-151, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve
výroku v odstavci prvém v tomto (správném) znění:
Návrh, aby odpůrce byl povinen uzavřít s navrhovatelkami
dohodu, podle níž by jim vydal do jejich podílového
spoluvlastnictví každé jednu ideální polovinu pily na parcele č.
384/2, dále každé jednu ideální polovinu parcely č. 384/2, dále
každé jednu ideální polovinu pletárny čp. 447 na parcele č. 538
a dále každé jednu ideální polovinu parcely č. 538, zapsaných na
LV č. 119 pro obec a katastrální území P., se zamítá.
Rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku v odstavci třetím
o náhradě nákladů řízení se potvrzuje, v odstavci druhém
o zastavení řízení zůstává toto rozhodnutí nedotčeno.
Odpůrci se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení.
Ze spisu okresního soudu, sp. zn. 3 C 149/92, vyplývá, že
rozhodnutím Zemského národního výboru v Praze ze dne 1. 3. 1948,
čís. VIII/2-3026-48, byla zavedena národní správa do majetku
a podniku firmy V. J. S. - P. V usnesení bývalého Okresního soudu
v Počátkách ze dne 4. 6. 1948, č.d. 191/48, je uvedena poznámka,
že podle výměru Okresního národního výboru v Kamenici nad Lipou ze
dne 13. 4. 1948, č. 8904, se tato národní správa vztahovala pouze
na stavební parcelu č. 384/2 (pila a skladiště). Výměrem ONV
v Kamenici nad Lipou ze dne 31. 1. 1950, zn. 550-31/I-1950, byla
dle §7 dekretu č. 5/1945 Sb. zavedena národní správa do majetku
a podniku firmy V. J. S. - pletárna v P. Výměrem ONV v Kamenici
nad Lipou ze dne 7. 2. 1951, zn. 191.1, byl dle §22 odst. 2
dekretu č. 5/1945 Sb. dán souhlas k likvidaci pletárny firmy J. V.
S. v Počátkách. Téhož dne byl vydán i výměr k likvidaci pily
uvedené firmy v Počátkách. Výměrem ONV v Kamenici nad Lipou ze dne
7. 8. 1951, zn. 191-25/5-1951, byl jmenován likvidačním národním
správcem firmy Vilém Hemmr. Okresní soud argumentoval tím, že
národní správa neznamenala přechod vlastnictví na stát, nýbrž
pouze zajištění hospodaření na majetku v soukromém vlastnictví.
Zavedením národní správy tedy stát tyto nemovitosti nepřevzal, jak
má na mysli ustanovení §6 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích. Argument, že stát takový majetek převzal bez
právního důvodu ve smyslu ust. §6 odstavec 2 citovaného zákona,
není důvodný, neboť zákon má na mysli nikoli pouhou faktickou
držbu a nakládání věci státem, ale přechod vlastnického práva na
stát. Jak bylo zjištěno, nemovitosti, jejichž vydání se
navrhovatelky domáhají, přešly na stát na základě úplatného
převodu nikoli od navrhovatelek, respektive jejich právních
předchůdců, nýbrž od Dřeva, lidového družstva truhlářů v H., které
dne 24. 12. 1964 uzavřelo hospodářskou smlouvu s Kožedělným
a gumárenským podnikem ONV v T. o převodu vlastnictví
k nemovitostem zapsaným ve vložce č. 334, kat. úz. P., a to za
kupní cenu 386.495,75 Kčs. Lidové družstvo dřevozpracující
v Počátkách, zapsané společenstvo s ručením obmezeným (právní
předchůdce D., lidového družstva truhlářů v H.), nabylo předmětné
nemovitosti rovněž kupní smlouvou od původního vlastníka, resp. od
likvidačního národního správce. Ten uzavřel dne 5. ledna 1954
formou notářského zápisu (č.j. N 5/53, NZ 2/54) s tímto družstvem
kupní smlouvu ohledně nemovitostí zapsaných v knihovní vložce č.
334 poz. knihy, kat. úz. P., za kupní cenu 102.400,- Kčs. Podle
článku III této kupní smlouvy měla být kupní cena použita k úhradě
závazků váznoucích na předmětných nemovitostech. Nejednalo se tedy
o případ uvedený v odstavci 1 či 2 ustanovení §6 zák. č. 87/1991
Sb., a proto okresní soud žalobu zamítl.
Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil rozhodnutí soudu
prvního stupně v odstavci prvém, které pouze stylizačně upravil,
v druhém odstavci rozhodnutí o zastavení řízení zůstalo nedotčeno
a třetí odstavec o náhradě nákladů řízení potvrdil. Odvolací soud
vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně,
který považoval za úplný a správný, stejně jako právní závěry
z něho učiněné. Nemovitosti totiž z původních vlastníků nepřešly
na stát, jak je požadováno v ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb.,
ale na jiný subjekt odlišný od státu. Nepřicházelo v úvahu ani
posouzení věci podle ustanovení §6 odstavce 2 zák. č. 87/1991
Sb., to je jako převzetí věci státem bez právního důvodu "a to
vzhledem k existenci vydaných výměrů o národní správě". Možnost
likvidace majetku připouštělo ustanovení §22 odst. 2 dekretu
prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., přičemž souhlas k tomuto
opatření nedával vlastník, ale okresní národní výbor. Soud dále
uvedl, že není oprávněn přezkoumávat zákonnost výměrů o národní
správě vydaných podle dekretu č. 5/1945 Sb., neboť tuto
problematiku řeší ustanovení §31 zák. č. 87/1991 Sb., které
zakotvuje možnost podání protestu prokurátora proti nim.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že opatření státu,
kterým byla po 25. únoru 1948 na základě vykonstruovaných důvodů
"uvalena" na majetek jejích rodičů národní správa podle dekretu č.
5/1945 Sb. a následně pak jeho rozprodání, je nutno považovat za
převzetí bez právního důvodu, a to v tomto případě v důsledku
politické persekuce a postupů porušujících obecně uznávaná lidská
práva. Proto mělo být postupováno podle ust. §6 odst. 2 zák. č.
87/1991 Sb. Napadeným rozhodnutím soudu byly však jako "legitimní"
uznány akty a postup komunistického režimu z období nesvobody,
které jsou v rozporu zejména s články 7, 9, 11, 12 odst. 1, odst.
2 a 13 Listiny základních práv a svobod a současně i s Všeobecnou
deklarací lidských práv. Likvidace továrníka V. J. S. a jeho
majetku byla důsledkem politické persekuce, která postihla i jeho
manželku, neboť nucená práce a věznění tragicky poznamenaly jejich
životy. V. J. S. utrpěl těžké poškození zdraví po úrazu ve
vězeňském autě a jeho manželka M. S. se z útrap vězení již
psychicky nevzpamatovala.
Důvody pro zavedení národní správy pily dne 1. 3. 1948
a pletárny dne 31. 1. 1950 byly vykonstruovány a nezakládaly se na
pravdě. V obou případech šlo o rentabilní výroby, kde byl plynulý
chod a hospodářský život zajištěn. Teprve po uvalení národní
správy chod provozu upadal, státem ustanovení národní správci se
střídali a hospodařili po svém. Poslední národní správce prodal
dne 5. 1. 1954 bez jakéhokoli zmocnění vlastníka majetek družstvu
Dřevo v P., které v roce 1964 převedlo majetek Kožedělnému
a gumárenskému podniku T. Žádný z důvodů zavedení národní správy
se neprokázal (nikdo je neprověřoval), takže ve skutečnosti šlo
o zlovolné zneužití ust. §3 a 10 dekretu č. 5/1945 Sb.
komunistickým totalitním režimem za účelem likvidace soukromého
majitele a k prodeji předmětného majetku došlo neoprávněně.
Stěžovatelka proto navrhla, aby napadené rozsudky obou soudů
byly zrušeny, neboť jsou v rozporu s články 7, 9, 11 odst. 1, 12
odst. 1, odst. 2, čl. 13 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka dále stížností napadla výměr Zemského národního
výboru v Praze ze dne 1. 3. 1948, č.j. VIII/2-3026-48, výměr
Okresního národního výboru v Kamenici nad Lipou ze dne 13. 4.
1948, č.j. 8904, výměr Okresního národního výboru v Kamenici nad
Lipou ze dne 31. 10. 1950, č.j. 550/-31/I-1950, a blíže neoznačené
opatření Okresního národního výboru v Kamenici nad Lipou, kterým
byl dán souhlas k prodeji nemovitostí zapsaných v knihovní vložce
číslo 334, kat. úz. P.
Usnesením ze dne 14. září 1994, sp. zn. I. ÚS 3/94, Ústavní
soud tuto část ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 1,
písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu odmítl, neboť
šlo o návrh podaný po uplynutí lhůty stanovené v §72 odst. 2
citovaného zákona.
Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po
stránce formální (§72 odst. 3, §43 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu). Z hlediska dodržení zákonné lhůty k podání
ústavní stížnosti zjistil, že napadený rozsudek Krajského soudu
v Českých Budějovicích nabyl právní moci dne 5. listopadu 1993.
Ústavní stížnost došla Ústavnímu soudu dne 4. ledna 1994, přičemž
byla podána k poštovní přepravě dne 30. 12. 1993, takže ve smyslu
ust. §57 odst. 3 o. s. ř. je lhůta k podání ústavní stížnosti
zachována.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci i vedlejší
účastníci řízení.
Okresní soud v Pelhřimově sdělil, že jeho právní názor je
obsažen v odůvodnění rozsudku tohoto soudu v předmětné věci.
Okresní soud v Pelhřimově netrvá na tom, aby ve věci proběhlo
ústní jednání.
Krajský soud v Českých Budějovicích uvedl, že v projednávané
věci jako soud odvolací vyšel ze skutkového stavu zjištěného
Okresním soudem v Pelhřimově, který provedené důkazy řádně
zhodnotil podle §132 o. s. ř. a ztotožnil se i s jeho právními
závěry, že nejsou splněny podmínky ustanovení §6 odst. 1 písm. j)
a písm. k) zák. č. 87/1991 Sb., jakož i ustanovení §6 odst. 2
téhož zákona. Proto nebyl důvod ke změně či zrušení rozsudku soudu
prvního stupně. Protože rozhodnutím krajského soudu nebylo
porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelky, krajský soud
navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a uvedl, že netrvá na tom, aby
v předmětné věci proběhlo ústní jednání.
Kožedělný a gumárenský podnik, státní podnik v likvidaci, T.,
sdělil, že se vzdává postavení vedlejšího účastníka v řízení
o ústavní stížnosti E. K.
Účastnice řízení - stěžovatelka E. K. a její sestra M. B.
(vedlejší účastnice) - trvaly na ústním jednání, pokud by Ústavní
soud nesdílel jejich názor, že ohledně majetku V. J. S. šlo od
počátku o nezákonné jednání s porušením všech lidských práv
a svobod.
Ústavní soud doplnil řízení některými dalšími důkazy.
Dopisem Nejvyššího státního zastupitelství České republiky ze
dne 19. 8. 1994, zn. 3 NZn 1015/94, (předloženým stěžovatelkou),
bylo zjištěno, že bývalá Generální prokuratura České republiky
podala protest proti výměru Zemského národního výboru v Praze ze
dne 1. 3. 1948 (v dopise se mylně uvádí datum 1. 3. 1950), kterým
byla zavedena národní správa do majetku a podniku firmy V. J. S.,
pila v P. O tomto protestu není dosud rozhodnuto.
Týmž dopisem Nejvyššího státního zastupitelství bylo
prokázáno, že bývalá Generální prokuratura podala protest proti
výměru Okresního národního výboru v Kamenici nad Lipou ze dne 31.
1. 1950, kterým byla zavedena národní správa majetku a podniku
firmy J. V. S., pletárna v P.
Z rozhodnutí Okresního živnostenského úřadu v Pelhřimově ze
dne 31. 1. 1994, č.j. ŽÚ/221/94-Sk, vzal Ústavní soud za
prokázáno, že prokurátor podal tento protest dne 23. 12. 1993, pod
č.j. III Gd 5180/93, s odvoláním na §31 zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích. Citovaným rozhodnutím byl výměr
Okresního národního výboru v Kamenici nad Lipou ze dne 31. 1.
1950, zn. 550-31-I-1950, v plném rozsahu zrušen. V odůvodnění
tohoto rozhodnutí se konstatuje, že podle ustanovení §70 odst.
1 tehdy platného správního řádu (vládní nařízení č. 8/1928 Sb.)
bylo povinností správního orgánu shrnout v odůvodnění rozhodnutí
výsledky řízení a právní posouzení věci, případně i úvahy, jež
rozhodovaly při hodnocení důkazů. Formulace použité v odůvodnění
výměru byly buď zcela obecné bez bližších údajů o tom, jakými
důkazními prostředky a s jakými výsledky byly zjištěny okolnosti
rozhodné pro posouzení věci, neboť jsou v něm uvedeny dohady
a domněnky o záměrech majitele firmy. Na základě těchto
skutečností proto okresní živnostenský úřad napadené rozhodnutí
zrušil.
Ústavní stížnost není důvodná.
Obecné soudy provedly ve věci obsáhlé dokazování.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Pelhřimově, sp. zn. 3
C 149/92, plyne, že soudy řádně vyslechly účastníky řízení
a provedly potřebné důkazy listinné, zejména důkazy rozhodnutím
Okresního národního výboru v Kamenici nad Lipou ze dne 31. 1.
1950, zn. 550-31/I-1950, rozhodnutím bývalého Zemského národního
výboru v Praze ze dne 1. 3. 1948, sp. zn. VIII/2-3026-48, spisem
býv. Státního notářství v Kamenici nad Lipou, sp. zn. N 5/53 a NZ
2/54, potvrzením Státního notářství pro Prahu 6, sp. zn. 6
D 2076/86, potvrzením Státního notářství v Pelhřimově, sp. zn.
D 54/70, a hospodářskou smlouvou ze dne 24. 12. 1964 o převodu
vlastnictví nemovitostí, která byla uzavřena mezi podnikem D.,
lidové družstvo truhlářů v H. a Kožedělným a gumárenským podnikem
ONV T. Z těchto důkazů vyplynulo, že výměrem Zemského národního
výboru v Praze ze dne 1. 3. 1948 byla podle ust. §3 a §10
dekretu č. 5/1945 Sb. zavedena národní správa do majetku a podniku
firmy V. J. S. P. a národním správcem byly ustanoveny Č. p., n.
p., v P. Podle výměru Okresního národního výboru v Kamenici nad
Lipou ze dne 13. 4. 1948, č. 8904, se tato národní správa
vztahovala pouze na stavební parcelu č. 384/2 (pila a skladiště).
Výměrem Okresního národního výboru v Kamenici nad Lipou ze dne
31. 1. 1950 byla podle §7 dekretu č. 5/1945 Sb. zavedena národní
správa majetku a podniku firmy V. J. S. - pletárna v P. Dalším
výměrem téhož Okresního národního výboru ze dne 7. 8. 1951 byl
jmenován likvidačním národním správcem Vilém Hemmr, jenž dne 5.
1. 1954 uzavřel kupní smlouvu formou notářského zápisu, kterou
prodal Lidovému družstvu dřevozpracujícímu, zapsanému společenstvu
s ručením obmezeným v P., nemovitosti - pilu čp. 384/2 a pletárnu
čp. 447/538, kat. úz. P. Právní nástupce tohoto družstva Dřevo,
lidové družstvo truhlářů v H., pak hospodářskou smlouvou ze dne
24. 12. 1964 převedlo předmětné nemovitosti na Kožedělný
a gumárenský podnik v T. Na základě těchto zjištění okresní soud,
jak již bylo uvedeno výše, došel k závěru, že zavedením národní
správy stát nepřevzal předmětné nemovitosti ve smyslu ust. §6
zák. č. 87/1991 Sb., neboť toto ustanovení nevyžaduje pouhou
faktickou držbu nebo nakládání věcí ze strany státu, ale přechod
vlastnického práva na stát. Tato zjištění i právní závěry převzal
také Krajský soud v Českých Budějovicích, který konstatoval, že
soud není oprávněn přezkoumávat zákonnost výměrů vydaných podle
dekretu č. 5/1945 Sb., neboť tuto problematiku řeší ustanovení §31 zák. č. 87/1991 Sb., jež zakotvuje možnost podání protestu
prokurátora. Nemohl proto posoudit věc ani podle ust. §6 odst.
2 zák. č. 87/1991 Sb., to jest jako převzetí věci státem bez
právního důvodu, a to vzhledem k existenci vydaných výměrů
o národní správě. Možnost likvidace majetku připouštělo ust. §22
odst. 2 dekretu č. 5/1945 Sb., přičemž souhlas k tomuto opatření
nedával vlastník, ale okresní národní výbor.
Obecné soudy provedené důkazy takto jednotlivě i ve svém
souhrnu zhodnotily a dospěly k závěru, že návrh E. K. a M. B. na
vydání nemovitostí - pila čp. 384/2 a pletárna čp. 447/538,
zapsaných v pozemkových knihách v kat. úz. P., není důvodný. Proto
jej zamítly.
Uvedená zjištění a závěry obecných soudů nebyly otřeseny ani
v řízení, které proběhlo před Ústavním soudem. V souvislosti
s ústavní stížností je ovšem třeba zdůraznit, že Ústavní soud není
běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není jeho
úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických
nebo právnických osob, chráněných občanským zákoníkem, trestním
zákonem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové
porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody
těchto osob zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou
podle článku 10 Ústavy (srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.). Tato zásada má význam
i pro otázku hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní
soud by mohl vzhledem k zásadě přímosti dokazování provedené
důkazy hodnotit odchylně od hodnocení učiněného obecnými soudy jen
tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. K tomu však
v souzené věci nebyl důvod.
Ústavní soud se rovněž zaměřil na otázku, zda v řízení před
obecnými soudy nebyly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně
patří např. právo na soudní ochranu (článek 36 odst. 1 Listiny),
právo na zákonného soudce (článek 38 odst. 1 Listiny), rovnost
účastníků (článek 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné
projednání věci v jeho přítomnosti a právo na možnost vyjádřit se
ke všem prováděným důkazům (článek 38 odst. 2 Listiny). V zásadě
stejně judikoval i Ústavní soud ČSFR (srov. R 13/92 Sbírky
usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR). Žádný ústavní princip
a zejména žádná ústavní zásada dokazování však v předchozích I.
soudních řízeních v této věci porušeny nebyly.
Vycházeje z těchto vůdčích zásad přezkumné činnosti, týkající
se rozhodnutí obecných soudů, se pak Ústavní soud zabýval tvrzením
stěžovatelky, že napadenými rozhodnutími byly porušeny články 7,
9, 11, 12 odst. 1, odst. 2 a čl. 13 Listiny základních práv
a svobod. Dospěl k závěru zápornému.
Články 7, 9, 12 odst. 1 a odst. 2 a 13 Listiny stanoví:
Článek 7 - nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena.
Článek 9 - nikdo nesmí být podroben nuceným pracím a službám.
Článek 12, odst. 1 - obydlí je nedotknutelné. Není dovoleno do něj
vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí.
odst. 2 - domovní prohlídka je přípustná jen pro účely
trestního řízení a to na písemný odůvodněný příkaz soudce.
Článek 13 - nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství
jiných písemností a záznamů, ať již uchovávaných v soukromí nebo
zasílaných poštou nebo jiným způsobem, s výjimkou případů
a způsobem, které stanoví zákon.
Prosté porovnání textu těchto článků s předmětem řízení před
obecnými soudy postačí k závěru, že uvedené články s napadenými
soudními rozhodnutími nekorespondují, týkají se zcela jiné
problematiky a nebyly tedy (a ani nemohly být) napadenými
rozhodnutími porušeny. Na to nelze usuzovat ani s přihlédnutím ke
smyslu těchto článků. Pokud se poukaz stěžovatelky na tyto články
Listiny týká činnosti státních orgánů v padesátých letech (např.
internace rodičů, otevírání pošty), tyto okolnosti nebyly
předmětem řízení u obecných soudů, jejichž rozhodnutí
(stěžovatelkou napadená) se týká pouze restituce odňatého majetku.
Článek 11, odst. 1 Listiny stanoví, že každý má právo vlastnit
majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah
a ochranu. Dědění se zaručuje.
Ani zde však stěžovatelčin blíže neodůvodněný odkaz na tento
článek neobstojí. Uvedený článek chrání vlastnické právo
existující, zpravidla již konstituované a nikoli pouhý nárok na
ně, který byl předmětem řízení u obecného soudu. Sám spor
o vlastnictví, v němž právo na ně má být teprve konstituováno,
tedy předpisy ústavního práva chráněno není. V tomto směru již
ostatně Ústavní soud v minulosti judikoval (srov. Sbírku nálezů
a usnesení Ústavního soudu České republiky III. ÚS 23/93, č. 5).
Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti namítala, že opatření
státu, kterým byla na základě vykonstruovaných důvodů uvalena na
majetek jejích rodičů správa podle dekretu č. 5/1945 Sb.
a následně byl tento majetek bez jejich souhlasu rozprodán, je
převzetím bez právního důvodu a to v tomto případě důsledkem
politické persekuce a postupů porušujících obecně uznávaná lidská
práva. Tuto námitku uplatnila stěžovatelka již v řízení před
obecnými soudy, které rozhodly, že nešlo o převzetí majetku státem
bez právního důvodu, jak má na mysli ustanovení §6 odst. 2 zákona
č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neboť nedošlo
k přechodu vlastnictví na stát, když majetek převedl likvidační
národní správce kupní smlouvou na Lidové družstvo dřevozpracující
v Počátkách.
Ústavní soud se touto námitkou znovu zabýval z hlediska
zmíněného ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Podle
tohoto ustanovení povinnost vydat věc se vztahuje i na další
případy neuvedené v odstavci 1, jež spadají pod ustanovení §2
odst. 1 písm. c) citovaného zákona, jakož i na případy, kdy stát
převzal věc bez právního důvodu.
Pokud jde o zmírnění následků majetkových a jiných křivd
způsobených občanskoprávními úkony, správními akty nebo jinými
protiprávními postupy, k nimž došlo v rozhodném období ve smyslu
ust. §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., pak by i v tomto
případě (kdy jde o oblast občanskoprávních vztahů) musela být
splněna podmínka ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., tj.
muselo by dojít k přechodu věci do vlastnictví státu. To se však
v daném případě nestalo. To správně posoudily již obecné soudy.
Druhá část ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. se
týká případů, kdy stát převzal věc bez právního důvodu. Tuto
otázku zkoumaly oba soudy a dospěly k názoru, že věc nelze
posoudit podle ust. §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., tj. jako
převzetí věci státem bez právního důvodu vzhledem k existenci
vydaných výměrů o národní správě. Možnost likvidace majetku
připouštělo ust. §22 odst. 2 dekretu č. 5/1945 Sb., přičemž
souhlas k tomuto opatření nedával vlastník, ale orgán příslušný
podle §7 odst. 1 písm. c) dekretu č. 5/1945 Sb.
Ústavní soud odkazuje na toto odůvodnění obou rozsudků,
z nichž plyne, že národní správa byla uvalena na základě tehdy
platných předpisů, které nebyly dosud zrušeny. Pokud národní
správce provedl likvidaci majetku prodejem, pak tento postup
připouštělo ust. §22 odst. 2 dekretu č. 5/1945 Sb. K likvidaci
majetku potřeboval národní správce souhlas orgánu příslušného
podle §7 citovaného dekretu. Tento souhlas byl dán výměrem
Okresního národní výboru v Kamenici nad Lipou ze dne 7. 8. 1951,
zn. 191.1-25/5-1951, což potvrzuje i sama stěžovatelka v podání
došlém Ústavnímu soudu dne 24. 3. 1994 (doplnění ústavní
stížnosti). Nejpodstatnější je ovšem skutečnost - jak správně
zdůraznily obecné soudy - že národní správu nelze vůbec považovat
za převzetí věci státem ve smyslu ust. §6 odst. 2 zákona č.
87/1991 Sb., neboť tato instituce plnila pouze funkci prostého
zajišťovacího opatření, které znamenalo omezení užívání
a disponování s takto postiženým majetkem. Není důvod, aby se
v tomto směru Ústavní soud odchyloval od judikatury soudů obecných
(srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 1994, sp. zn.
3 Cdo 65/92).
Ústavní soud se zabýval i novými důkazy, které stěžovatelka
obdržela až po právní moci napadených soudních rozhodnutí a jež
předložila Ústavnímu soudu. Jde o pravomocné rozhodnutí Okresního
živnostenského úřadu v Pelhřimově ze dne 31. 1. 1994, č.j.
ŽÚ/221/94-Sk, kterým bylo vyhověno protestu Generálního
prokurátora ČR proti výměru ONV v Kamenici n. Lipou ze dne 31. 1.
1950, zn. 550-31/I-1950, jímž byla zavedena národní správa na
majetek firmy J. V. S., pletárna v P. Tímto rozhodnutím, jak již
bylo uvedeno, byl citovaný výměr zrušen s poukazem na to, že
odůvodnění výměru je zcela obecné bez bližších údajů o tom, jakými
důkazními prostředky a s jakými výsledky byly zjištěny okolnosti
rozhodné pro posouzení věci.
Podle přesvědčení Ústavního soudu zrušení výměru o národní
správě není v souzené věci samo o sobě důvodem ke zrušení
napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavním soudem. Napadený
rozsudek krajského soudu byl vydán již dne 4. 10. 1993, právní
moci nabyl 5. 11. 1993, zatímco protest prokurátora byl podán dne
23. 12. 1993, sp. zn. III Gd 5180/93, a zrušující rozhodnutí
ohledně národní správy je datováno až dne 31. 1. 1994. Proto
k němu obecné soudy nemohly přihlédnout.
Za této situace nelze tedy dovodit, že by obecné soudy svými
rozhodnutími porušily ustanovení ústavního zákona nebo mezinárodní
smlouvy ve smyslu čl. 10 Ústavy (§82 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu). Pokud se stěžovatelka dovolávala čl. 11
Listiny základních práv a svobod, vyložil Ústavní soud již na
jiném místě, že tento článek chrání toliko již konstituované
vlastnické právo, nikoli pouze tvrzený nárok na ně. Na tomto
závěru nic nemění ani citované rozhodnutí okresního úřadu, které
jeden z výměrů o národní správě zrušilo. Totéž se týká ostatních
článků Listiny, jejichž údajné porušení stěžovatelka napadla. Ani
ústavní procesní principy ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny nebyly
(a ani nemohly být) v souvislosti se zrušovacím rozhodnutím
okresního úřadu dotčeny, neboť, jak již bylo řečeno, důkaz tímto
rozhodnutím obecné soudy provést nemohly, jestliže v době jejich
rozhodování neexistovalo.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že okresní úřad zrušil jeden
z výměrů o národní správě pro jeho nedostatečné odůvodnění
a nikoli proto, že mělo jít o akt politické persekuce ve smyslu
ust. §6 odst. 2 a §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., jak
dovozovala stěžovatelka. Toto zrušovací rozhodnutí též nic nemění
na závěru (dříve učiněném), že není dán ani další restituční důvod
podle §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., tj. převzetí státem bez
právního důvodu. Podle přesvědčení Ústavního soudu totiž zrušení
výměru o národní správě (ani obecně vzato ani v tomto konkrétním
případě) nemá účinky ex tunc, nýbrž toliko účinky ex nunc. Opačný
výklad by znamenal, že by byly neplatné všechny právní úkony
učiněné od roku 1950 v souvislosti s národní správou, což by bylo
v rozporu s požadavkem právní jistoty a s principy právního státu
ve smyslu čl. 1 Ústavy. Na těchto úvahách ostatně stojí i celá
koncepce zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,
s níž lze řešený případ srovnávat. Právní důvod převzetí věci,
jehož se dovolává krajský soud a který spočívá v existenci výměru
o národní správě, tedy v době převzetí věci byl dán.
Ani opačný výklad (tedy zrušení výměru o národní správě ex
tunc) by však zřejmě neznamenal, že existuje restituční důvod
spočívající v převzetí věci státem bez právního důvodu (§6 odst.
2 zákona č. 87/1991 Sb.). I kdyby totiž výměr o národní správě byl
ex tunc neplatný, pak by nebyla splněna druhá podmínka citovaného
ustanovení, totiž převzetí věci státem. Národní správu (byť i jen
faktickou) nelze totiž za převzetí věci státem považovat. To je
blíže rozvedeno na jiném místě tohoto nálezu.
Vzhledem ke zrušení jednoho z výměrů o národní správě může
vzniknout otázka, zda zákonnost národní správy bude řešena
v řízení jiném či nikoli. Stěžovatelka zřejmě zváží i možnost
podat návrh na obnovu soudního řízení ve smyslu ust. §228 a násl.
občanského soudního řádu, pokud ovšem jsou pro takový návrh
splněny podmínky, které zákon vyžaduje. To se však již vymyká
posouzení Ústavního soudu a jeho kompetenci.
Stěžovatelka konečně doplnila ústavní stížnost podáním ze dne
6. 12. 1994, v němž namítala, že na majetek její matky M. V. S.
nebyl vydán žádný výměr o uvalení národní správy a přesto byl
tento majetek národním správcem prodán bez jejího vědomí.
Tato námitka však nebyla v řízení před obecnými soudy
uplatněna, naopak stěžovatelka a její sestra M. B. uvedly (viz
č.l. 2 verte spisu Okresního soudu v Pelhřimově, sp. zn. 3
C 149/92), že národní správa byla zavedena i na spoluvlastnický
podíl jejich matky, vůči níž už vůbec nemohl obstát žádný
z argumentů, který odpovídal použitým zákonným ustanovením. Obecné
soudy proto neměly možnost k uvedené námitce přihlédnout. I kdyby
však národní správce prodal majetek M. V. S., pokud na něj
skutečně nebyla uvalena národní správa, z hlediska řešení dané
ústavní stížnosti to nemá význam. Ústavní soud zkoumá, zda
napadenými rozhodnutími soudů, které rozhodovaly podle zákona č.
87/1991 Sb., byla porušena základní lidská práva a svobody
(svědčící stěžovatelce). V namítaném případě by však zřejmě šlo
o jiný právní vztah, který obecné soudy vůbec neřešily a Ústavní
soud se jím proto nemůže zabývat. Ze všech těchto důvodů byla
ústavní stížnost zamítnuta.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 25. 4. 1995