ECLI:CZ:US:1995:3.US.162.94
sp. zn. III. ÚS 162/94
Usnesení
III. ÚS 162/94-8
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti J.H., zastoupeného advokátem JUDr. V.B., proti rozsudku Krajského soudu v Praze, ze dne 20. 7. 1994, sp. zn. 11 Co 481/94, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Příbrami, ze dne 30. 11. 1993, sp. zn. 6 C 143/93, o zaplacení náhrady za mrtvý inventář podle §20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel svým návrhem ze dne 24. 10. 1994 žádá zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze, ze dne 20. 7. 1994, sp. zn. 11 Co 481/94, a rozsudku Okresního soudu v Příbrami, ze dne 30. 11. 1993, sp. zn. 6 C 143/93.
V řízení před obecnými soudy se stěžovatel domáhal podle §20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a podle §1 nařízení vlády č. 20/1992 Sb., ve znění nařízení vlády č. 57/1993 Sb., zaplacení náhrady za mrtvý inventář, a to v pozici oprávněné osoby podle §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
III. ÚS 162/94-9
Uvedenou náhradu požadoval stěžovatel ve smyslu citovaného nařízení vlády, protože podle jeho názoru odnětí inventáře nelze prokázat.
Stejný důvod stěžovatel uvádí rovněž v ústavní stížnosti, přičemž v nevyhovění svému návrhu ze strany obecných soudů spatřuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Podle §20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, i další oprávněná osoba podle §4 odst. 2 citovaného zákona má právo na náhradu vneseného nebo odňatého živého a mrtvého inventáře, jakož i zásob. Ustanovení §1 nařízení vlády č. 20/1992 Sb., ve znění nařízení vlády č. 57/1993 Sb., pak stanovuje postup určování náhrady pro případy, kdy vnesení nebo odnětí nelze prokázat.
Okresní soud v Příbrami při aplikaci uvedených ustanovení dospěl k závěru, podle něhož má zato, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že při převzetí výrobních prostředků ke společnému hospodaření nedošlo k převzetí navrhovatelem uváděného mrtvého inventáře a zásob. S uvedeným stanoviskem se ztotožnil Krajský soud v Praze.
Z hlediska ústavnosti interpretace citovaných právních předpisů nelze obecným soudům nic vytknout. Z §1 nařízení vlády č. 20/1992 Sb., ve znění nařízení vlády č. 57/1993 Sb., totiž vyplývá, že náhrada se poskytuje toliko v případě, jestliže odnětí nebo vnesení inventáře nelze prokázat, nikoli však v případě, kdy byl v soudním řízení prokázán opak, tj. skutečnost, že k jeho odnětí či vnesení nedošlo (jak tomu bylo v předmětné věci).
Při posouzení postupu soudů v dokazování nutno poukázat na stanovisko Ústavního soudu České republiky (III. ÚS 23/93) a konstatovat, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy České republiky) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely, dané ustanovením §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu České republiky "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
III. ÚS 162/94-10
Jelikož Ústavní soud České republiky nezjistil z hlediska ústavního žádné pochybení v řízení před obecnými soudy a v jejich rozhodnutích, nezbylo, než kvalifikovat ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. ji odmítnout.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně 19. 1. 1995
JUDr. Pavel Holländer
soudce zpravodaj