ECLI:CZ:US:1995:3.US.2.95
sp. zn. III. ÚS 2/95
Usnesení
III. ÚS 2/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl, ve věci ústavní stížnosti L.B., M.P., V.Š., B.H., J.F., M.Š., A.B., M.P., J.K., L.O., F.Š., M.P., P.K., F.B., J.C., J.C., J.B., B.H., B.S., R.N., všech zastoupených advokátem JUDr. F.V., proti Ministerstvu zemědělství ČR, mimo ústní jednání dne 24. 1. 1995 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu ČR dne 3. 1. 1995, domáhají se stěžovatelé, aby Ústavní soud ČR svým nálezem vyslovil, že "dnem vyhlášení nálezu považuje se zásah Ministerstva zemědělství ČR svým
ÚPÚ, ze dne 18. 11. 1994 č. j. 4478/94-440, kterým se porušuje nebo nesprávně interpretuje zákonné ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. a jeho novel, za nezákonný, ježto odporuje ustanovení čl. 11 Listiny základních občanských práv a svobod v odst. 1 až 4. Žadatelé jako descendenti a zákonně oprávnění, k dědictví přidělených pozemků dle přídělových listin z 30. 8. 1949 mají právo uplatnit dědická práva z přidělených pozemků jejich ascendentům, přídělcům."
Podle odůvodnění předložené ústavní stížnosti, ačkoli se stěžovatelé cítí býti vlastníky (příp. dědici vlastnických práv svých předchůdců) v přílohách k ústavní stížnosti blíže označených a popsaných nemovitostí (pozemkových parcel), poté co PÚ v H., zamítl jejich žádosti o vydání těchto nemovitostí, opomněli podat proti jeho rozhodnutí opravný prostředek (resp. tento před rozhodnutím v opravném řízení vzali zpět) a požádali Ministerstvo zemědělství ČR jako právního nástupce Ministerstva zemědělství ČSR (ČSSR a ČSFR) o uznání jejich práv a přiměřenou součinnost směřující k příslušným zápisům v pozemkové evidenci.
Co do skutkového základu posuzované věci jde, podle tvrzení stěžovatelů, v podstatě o to, že zmíněné nemovitosti (pozemkové parcely) byly jejich právním předchůdcům v roce 1949 (ve smyslu tehdy platných předpisů) dány do vlastnictví přídělovými listinami, a protože šlo údajně o půdu zapsanou jako majetek AK v pozemkových deskách, bylo provedení knihovního pořádku přikázáno Ministerstvu zemědělství ČSR, resp. jemu podřízenému pozemkovému fondu (§14 odst. 1 z . č. 142/1947 Sb..) ; zřejmě v důsledku společenských změn po mocenském zvratu z února 1948 však pozemkový fond své povinnosti nedostál, takže později bez pozemkoknižních zápisů vlastnických práv stěžovatelů (jejich právních předchůdců) byly uvažované pozemky sceleny do enkláv a dány do dispozice JZD.
Protože zmíněným žádostem Ministerstvo zemědělství ČR až dosud nevyhovělo, spatřují stěžovatelé v tomto jeho postupu (jako orgánu veřejné moci formou opatření - §72 odst. 1 lit.
a) zák. Č. 182/1993 Sb.) neoprávněný zásah do jejich ústavně zaručených práv a usilují proto - s odkazem na čl. 11 Listiny základních práv a svobod - o právní ochranu před Ústavním soudem ČR způsobem a v rozsahu, jak již dříve o tom byla zmínka.
Vývody ústavní stížnosti neobstojí.
Již ze samotné formulace návrhového žádání (petitu) , jímž Ústavní soud ČR je vázán, je zřejmé, že stěžovatelé si dostatečně neuvědomují povahu a podmínky ústavní stížnosti (§72 odst. 1 lit. a) zák. č. 182/1993 Sb.),
která - mimo jiné - je nepřípustná, jestliže stěžovatel (před jejím podáním) nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.); takovými procesními prostředky do rozhodnutí, proti jemuž ústavní stížnost směřuje, jsou nejen prostředky opravné (vyčerpávající řádný instanční postup), ale také ty (jak zřejmě stěžovatelé opomíjejí), které za daným účelem v širším rozsahu jsou na základě hmotněprávních předpisů, ve smyslu příslušných procesních řádů, k dispozici (návrhy, žaloby apod.), a jejichž projednání věcně příslušným orgánem vyúsťuje v meritorní rozhodnutí o nároku (právu), který takto byl uplatněn.
Jestliže ústavní stížností napadený přípis ministerstva zemědělství (ze dne 18. 11. 1994) - nepochybně právem - odkazuje stěžovatele s jejich nároky na občanskoprávní řízení před soudem, je zřejmé, že stěžovatelům jsou k dispozici prostředky, jimiž v řádném řízení (před obecnými soudy) mohou usilovat o ochranu svého tvrzeného práva. Je ovšem zcela věcí stěžovatelů samotných, jaký postup v takovém případě zvolí, proti komu svůj nárok (a jaký) vznesou apod.
Tyto okolnosti však stěžovatelé ve své ústavní stížnosti opomíjejí a - s odkazem na již zmíněný čl. 11 Listiny základních práv a svobod - snaží se dovodit (z dříve zmíněného přípisu ministerstva zemědělství), že toto ministerstvo (jako orgán veřejné moci) proti nim postupuje způsobem, který má znaky opatření porušujícího jejich ústavně zaručená práva.
Co do čl. 11 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud ČR již dříve vyložil, jakou má tento článek povahu a jak je třeba chápat ochranu z něj vyplývající (sr. kupř. nález III. ÚS 23/93 - č. 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek I.), a proto postačí na tento dřívější výklad odkázat; obdobně - v uvažovaných souvislostech - o opatření porušující ústavně zaručující právo může jít zpravidla jen tehdy, jestliže ono ústavně zaručené právo je nesporné, tj. jestliže v okamžiku neoprávněného zásahu jako takové již existuje; subjektivní přesvědčení stěžovatelů, resp. jejich právní výklad v úvahu přicházejících právních předpisů (§32 odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb.) jsou v uvažovaném smyslu nerozhodné, mimo jiné též i proto, že - na rozdíl od pravomoci založené pro Ústavní soud ČSFR (čl. 5 odst. 1 úst. zák. č. 91/1991 Sb.) - Ústavnímu soudu ČR podávat výklad zákonů nepřísluší.
Jestliže tedy ministerstvo zemědělství nepřijalo právní názor či výklad stěžovatelů, o jejich již dříve zmíněné žádosti až dosud nerozhodlo, resp. upozornilo je na jinou možnost ochrany jimi tvrzeného vlastnického práva, nelze v tomto jeho postupu spatřovat naplněny podmínky §72 odst. 1 lit. a) zák. č. 182/1993 Sb. (opatření nebo zásahu orgánu veřejné moci), neboť nelze opomenout, že označené ministerstvo neuplatňuje vůči stěžovatelům veřejnou moc, takže zde nevystupuje vůči nim v pozici orgánu veřejné moci, ale jedná jako stěžovatelům rovnocenný subjekt, neuznávající ovšem v daném případě stěžovateli proti němu vznesené nároky. Nejde zde tudíž o situaci nikterak neobvyklou, neboť i stát, resp. určité složky jeho výkonné moci, mohou být (a ve skutečnosti také jsou) nositeli práv k závazkům, o nichž - v případě spornosti či střetu se zájmy (právy, nároky) jednotlivce přísluší - jak bylo již připomenuto - rozhodnout obecným soudem, což platí samozřejmě též o jeho případné odpovědnosti za závazky (povinnosti) jeho právních předchůdců.
Konečně nelze ani přijmout tvrzení stěžovatelů, že neuznáním jejich nároků byla by založena jejich nerovnost
vůči těm přídělcům, u nichž stran v úvahu přicházejících pozemků byl knihovní pořádek proveden, případně jimž nemovitosti byly vydány; podle tvrzení stěžovatelů jistá odlišnost jejich postavení spočívá výlučně v povaze dotčeného majetku (půda AK zapsaná v zemských deskách), což se však nikterak nedotýká jejich procesního či jiného postavení. Lze sice připustit, že vypořádání jejich vlastnických nároků (existují-li po právu) může být obtížnější než v případech jiných, avšak takovou odlišnost, pokud se týká obtížnost, nelze a priori zaměňovat za "nerovnost před zákonem". Zde totiž nelze opomenout, že zmíněnou obtížnost si založili stěžovatelé svým vlastním jednáním (kupř. opomenutím opravného prostředku proti rozhodnutí OPÚ nebo jiným nevhodně zvoleným postupem) a vytvořili si tak situaci obdobnou té, jaká může být kupř. ve vztahu u nositelů pohledávek promlčených k pohledávkám uplatněným včas či jiným opomenutím vlastního práva apod. Takovéto znevýhodnění však podmínky namítané nerovnosti naplnit nemůže.
Za této situace nezbylo než o podaném návrhu rozhodnout, jak ve výroku tohoto rozhodnutí se stalo (§43 odst. 1 lit. c), f) zák. č. 182/1993 Sb.), aniž by bylo třeba zabývat se též návrhem stěžovatelů ve smyslu §75 odst. 2 lit. a) zák. č. 182/1993 Sb.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.) .
V Brně dne 24. 1. 1995
JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu ČR