ECLI:CZ:US:1995:3.US.49.95
sp. zn. III. ÚS 49/95
Usnesení
III. ÚS 49/95-6
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti F.Č., zastoupeného advokátem JUDr. V.K., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. ledna 1995, sp. zn. 19 Ca 521/94, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí O.ú. S., ze dne 20. ledna 1994, č.j. PÚ/R/50/94-Je, jímž bylo podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, rozhodnuto o vlastnictví pozemku, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Návrhem, podaným Ústavnímu soudu České republiky, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. ledna 1995, sp. zn. 19 Ca 521/94, kterým
III. ÚS 49/95-7
bylo potvrzeno rozhodnutí O.ú. S., ze dne 20. ledna 1994, č.j. PÚ/R/50/94-Je, jímž bylo podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, rozhodnuto o vlastnictví pozemku.
V ústavní stížnosti je Krajskému soudu v Hradci Králové vytýkáno neprovedení ústního jednání, jakož i neprovedení dalších důkazů, zejména výslechu navrhovatele, v čemž stěžovatel spatřuje porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky.
II.
Z ustanovení §249 odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů je ovládáno dispoziční zásadou (výjimkou je pouze povinnost soudu zkoumat dodržení podmínek řízení, jakož i důvodů, zakládajících nicotnost napadeného správního rozhodnutí). Soud tudíž není povinen přezkoumávat žalobou napadené správní rozhodnutí a jemu předcházející proces v plném rozsahu, nýbrž jen v rozsahu důvodů, uváděných navrhovatelem. Jelikož stěžovatel ve svém odvolání proti rozhodnutí O.ú. S., ze dne 21. 9. 1994 a v jeho doplnění z téhož dne vykonání dalších důkazů, v tom rámci ani vykonání výslechu navrhovatele, nenavrhoval, nelze soudu z hlediska dodržení ústavních a zákonných procesních kautel nic vytknout.
Ústavní soud České republiky v uvedené souvislosti ve své judikatuře zaujal stanovisko (III. ÚS 23/93), podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy České republiky) .vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), resp. skutkového stavu (§250f občanského soudního řádu); jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanovením §132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu
III. ÚS 49/95-8
"hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Uvedené konstatování se plně vztahuje i na předmětnou věc. Při vykonávání důkazů, jakož i při jejich hodnocení, se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Závěry, plynoucí z tohoto hodnocení, jsou pak součástí nezávislosti soudního rozhodování.
Z tohoto důvodu nutno považovat návrh za zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně 26. dubna 1995
JUDr. Pavel Holländer soudce zpravodaj