ECLI:CZ:US:1995:4.US.113.94
sp. zn. IV. ÚS 113/94
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů M.H. a spol. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 5.1994, č.j. 10 Ca 99/94-93, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu ve Strakonicích, pozemkového úřadu, ze dne 24. 2. 1994, č.j. OPú/4246/92/Vch takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30.
5. 1994, č.j. lO Ca 99/94-93, se z r u š u j e .
Odůvodnění:
Dne 4. 8. 1994 byla doručena Ústavnímu soudu včas podaná
ústavní stížnost, která směřuje proti rozhodnutím uvedeným
v úvodní části tohoto nálezu. Rozsudkem Krajského soudu v Českých
Budějovicích bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu ve
Strakonicích, pozemkového úřadu, kterým nebylo vyhověno žádosti
stěžovatelů podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů, o vydání konkrétně identifikovaných pozemků. Rozhodnutí
správního orgánu je odůvodněno tím, že předmětné nemovitosti
náležely do vlastnictví Parostrojního pivovaru právovárečného
měšťanstva ve S., jako právnické osoby. Žadatele proto nelze
považovat za osoby oprávněné podle §4 zákona č. 229/1991 Sb.
Proti rozhodnutí správního orgánu podali stěžovatelé opravný
prostředek, ve kterém zejména uvedli, že "Parostrojní pivovar
právovárečného měšťanstva ve S." byl pouze obchodním názvem, a že
subjektem práva jsou majitelé práva várečného. Dále poukázali na
to, což je podle jejich tvrzení protizákonné, že pozemkový úřad
rozhodl i o nevydání pozemků, o kterých má podle zákona č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších
předpisů, rozhodnout soud.
Krajský soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl
k závěru, že námitky stěžovatelů nejsou důvodné, neboť skutková
zjištění provedená správním orgánem považuje zásadně za správná.
Soud doplnil řízení stanovami právovárečného měšťanstva ve
S z roku 1867, ze kterých dovodil, že právovárečné měšťanstvo mělo
svůj majetek, nenáležel tedy vlastníkům domů, u kterých bylo
várečné právo poznamenáno, a jeho jmění bylo odděleno od
soukromého majetku členů právovárečného měšťanstva. K výhradě
stěžovatelů k rozsahu rozhodování, soud doplnil, že povinností
správního orgánu je vyčerpat návrh na vydání zemědělského majetku,
který byl u tohoto orgánu uplatněn. Protože správní orgán zjistil,
že není splněna jedna ze zákonných podmínek, splněním dalších
požadavků se již nezabýval.
V ústavní stížnosti stěžovatelé navrhují zrušení citovaných
rozhodnutí s tvrzením, že byl porušen čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Jejich porušení
spatřují v tom, že pozemkový úřad svým rozhodnutím překročil meze
dané mu zákonem v neprospěch stěžovatelů, když rozhodl o nevydání
nemovitostí spadajících pod režim zákona č. 87/1991 Sb. Tím, že
Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil rozhodnutí,
postupoval v rozporu s čl. 90 Ústavy, podle kterého jsou soudy
povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem
poskytovaly ochranu právům. S tímto posláním je pak spojeno právo
občana na soudní ochranu, stanovené v čl.36 Listiny. Stěžovatelé
dále namítají, že rozhodnutí obou orgánů zabránila tomu, aby
Okresní soud ve Strakonicích projednal žalobu stěžovatelů o vydání
nemovitostí nezemědělského charakteru podle zákona č. 87/1991 Sb.,
a věcně o ní rozhodl. V tom spatřují porušení práva na řádný
soudní proces podle čl. 38 Listiny. Toto vše ve svém důsledku
představuje i porušení práva vlastnit majetek, jednoho
z nejzákladnějších lidských práv, zaručeného v čl. ll Listiny.
Stěžovatelé ve svém podání polemizují se závěry, učiněnými v obou
rozhodnutích a k tomu uvádějí především vlastní názor na postavení
právovárečného měšťanstva a jeho majetku. Při jednání l5. 5. 1995
pak stěžovatelé dále uvedli, že pokud soud rozhodoval o opravném
prostředku bez jednání a jestliže se, pokud jde o charakter
právovárečného měšťanstva v konkrétním případě, spokojil s názorem
Vrchního soudu v Praze v jiném případě, aniž by provedl důkazy za
přítomnosti účastníků, porušil právo na spravedlivý proces. Naopak
bylo při jednání před Ústavním soudem zpochybněno tvrzení
stěžovatelů, že postupem pozemkového úřadu a Krajského soudu
v Českých Budějovicích jim bylo znemožněno uplatnit nároky na
nezemědělské nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, když přítomný stěžovatel J. P.
uvedl, že v této věci dosud o žalobách rozhodnuto nebylo ani
nedošlo k zastavení řízení pro překážku věci rozsouzené.
Účastník řízení, Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém
písemném vyjádření k ústavní stížnosti v podstatě odkázal na
odůvodnění svého rozsudku,s tím, že nebylo z jeho strany porušeno
základní právo nebo svoboda stěžovatelů zaručená ústavním zákonem,
a proto navrhuje zamítnutí návrhu.
Vedlejší účastník, Okresní úřad ve Strakonicích, pozemkový
úřad, ve svém písemném vyjádření uvádí, že se především zabýval
vyjasněním otázky právní formy Parostrojního pivovaru
právovárečného měšťanstva ve S. Po seznámení se s posuzováním dané
problematiky v odborné literatuře, s rozhodováním soudů
v obdobných věcech,a dále na základě listinných důkazů,
konstatoval, že nemovitosti přešly na stát nikoliv z fyzických
osob, ale z právnické osoby, tedy, že uplatněnému restitučnímu
nároku není možné vyhovět. Pro hospodárnost a rychlost správního
řízení nepovažoval tedy pozemkový úřad za nutné vyrovnávat se
s dalšími tvrzeními žadatelů ani precizovat uplatněný nárok. Dále
vedlejší účastník upozorňuje na skutečnost, že stěžovatelé
nikterak nedokládají, že jsou spoluvlastníky či právními nástupci
spoluvlastníků společnosti, pouze se odvolávají na svůj výklad
stanov společnosti.
Ústavní soud v souvislosti s opatřením podkladů pro
rozhodnutí požádal Krajský soud v Českých Budějovicích a Okresní
úřad ve Strakonicích, pozemkový úřad, o předmětné spisy. Jak
z obou hodnocených spisů vyplývá, správní orgán i soud se
především zabývaly otázkou, zda stěžovatelé jsou oprávněnými
osobami podle §4 odst. l zákona č. 229/1991 Sb. Aby tato
oprávněnost mohla být doložena, bylo nutné posoudit právní
charakter Parostrojního pivovaru právovárečného měšťanstva ve S.
Splnění této zákonné podmínky je jednou ze skutečností, která má
rozhodující význam pro vypořádání restitučního nároku. Jak vyplývá
ze správního spisu, správní orgán provedl v tomto směru důkazní
řízení, zejména posouzením listinných důkazů, a to výpisů
z pozemkové knihy (příslušných knihovních vložek), usnesení
Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 5. 8. 1949 o povolení
zápisu v pozemkové knize, sdělení Okresního soudu v Českých
Budějovicích ze dne 6. l. 1992, podle kterého zápis Parostrojního
pivovaru právovárečného měšťanstva, jako majitele firmy, byl
proveden v rejstříku firem kupců jednotlivců, veřejných
a komanditních společností. Na základě těchto zjištění pozemkový
úřad konstatoval, že právo vlastnické bylo vloženo pro Parostrojní
pivovar právovárečného měšťanstva ve S. jako právnické osoby
a nikoliv pro jednotlivé fyzické osoby, které vlastnily domy
s právem várečným. Dále tento právní závěr dovodil i z právních
aktů, na jejichž základě přešly předmětné nemovitosti na stát nebo
na jiné právnické osoby. Soud doplnil důkazní řízení Stanovami
právovárečného měšťanstva ve S. z roku l867 a poté konstatoval, že
z těchto stanov nelze dovozovat spoluvlastnictví fyzických osob
k majetku právovárečného měšťanstva.
Při posuzování ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud
z názoru, které již vyslovil v řadě svých rozhodnutí,tj.
především, že není soudem nadřízeným soudům obecným a za
předpokladu, že při své činnosti postupují v souladu s procesními
principy stanovenými v hlavě páté Listiny, není oprávněn do jejich
rozhodovací činnosti zasahovat. Z ústavního principu nezávislosti
soudu vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Za předpokladu,
že soudy postupují v souladu s ustanoveními §132 o.s.ř., nespadá
do pravomoci Ústavního soudu, aby "hodnotil" obecnými soudy
provedené hodnocení důkazů, a to ani v případě, kdyby se s takovým
hodnocením sám neztotožňoval. Stejně tak, pokud jde o tvrzené
porušení čl. ll odst. l Listiny, tj. ústavně zaručeného práva
vlastnit majetek, je třeba poukázat na již ustálenou judikaturu
Ústavního soudu, podle které neúspěch v restitučním sporu sám
o sobě nemůže být důvodem ústavní stížnosti. Ochranu stanovenou
tímto ustanovením chápe Ústavní soud především jako ochranu
vlastnického práva již konstituovaného a tedy existujícího. Pouhý
spor o vlastnictví, ve kterém má být existence takového práva
teprve zjištěna či konstituována, ústavně chráněn není a ani být
nemůže.
Jak vyplývá ze spisového materiálu, rozhodl Krajský soud
v Českých Budějovicích ve věci bez jednání, s odvoláním na
ustanovení §250 f o.s.ř. Podle tohoto ustanovení může soud
rozhodnout bez jednání o žalobě v jednoduchých případech, zejména
je-li nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného
stavu a jde-li jen o posouzení právní otázky. Ústavní soud v tomto
směru již opakovaně ve svých nálezech konstatoval, že s ohledem na
skutečnost, že takový způsob projednání věci před soudem prolamuje
zásadu bezprostřednosti a ústnosti soudního procesu, tedy zásadu,
která je jednou z nejdůležitějších zásad soudního řízení podle
hlavy páté Listiny, je nezbytné vykládat podmínky pro použití
tohoto ustanovení přísně a restriktivně. Toto stanovisko vyslovil
IV. senát již ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 51/94, který je
publikován pod č. 30 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR, opakovaně pak
ve věci IV. ÚS 97/94. Kvalita procesu musí odpovídat právům
a povinnostem, o kterých se jedná. Ústavní soud zastává názor, že
k přirozeným právům každého člověka a občana patří právo, aby ve
složitém procesu nalézání práva a spravedlnosti mu alespoň jednou
bylo umožněno předstoupit před nezávislý soud či jiný nezávislý
tribunál se svojí věcí, tedy aby byl slyšen. Jinak řečeno, aby
mohl předstoupit se svojí věcí před konkrétního jedince či sbor,
který je nadán právem zvážit všechny okolnosti, jejichž
individuální a neopakovatelná povaha přesahuje to, co lze vtělit
do abstraktní právní normy.
V projednávané věci soud rozhodl bez jednání a bez slyšení
účastníků, ačkoliv rozhodně nešlo o případ jednoduchý a jen
o posouzení právní otázky. Jako nové důkazy byly předloženy
stanovy a navržen výslech svědků, což samo o sobě mohlo nepochybně
přinést důležitá skutková zjištění pro rozhodnutí ve věci. Jak
vyplývá z judikatury obecných soudů, je posouzení právní povahy
právovárečných měšťanstev velice složité vzhledem k rozvíjejícím
se obchodním vztahům a úpravě práva obchodního a občanského.
Právovárečná měšťanstva měla specifické postavení, spočívající
zejména v účasti na majetkovém společenství, které bylo dáno
držbou práva várečného, vázaného k určitým měšťanským domům. Tato
specifika z nich činila subjekty zcela odlišné od ostatních
subjektů upravených obchodním právem. V takových případech tedy je
nezbytné provést všechny dostupné důkazy směřující k objasnění
charakteru konkrétního právovárečného měšťanstva, neboť stanovy
těchto měšťanstev se mohly značně lišit. Přitom to, do jakého
oddílu obchodního rejstříku bylo konkrétní měšťanstvo zapsáno, se
nepovažovalo za podstatné, neboť způsob tohoto zápisu nemohl mít
rozhodující vliv na posouzení toho, jaké povahy společnost
skutečně byla. (viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
28. 5. 1993 sp. zn. 3 Cdo 28/93).
Z výše uvedeného je zřejmé, že soud v každém případě měl
nařídit jednání a provést veškeré dostupné dokazování k obsahu
stanov jako základního statutárního předpisu právovárečného
měšťanstva, zejména pak k samotnému obsahu vlastnického práva,
které mohlo příslušet určitým dílem jednotlivým spoluvlastníkům.
Jak lze dovodit i ze samotného rozsudku krajského soudu, některé
odkazy na stanovy, týkající se institutu vlastnictví a rozhodování
o něm, neodpovídají přesnému znění ustanovení uvedených ve
stanovách, což ve svém důsledku může zakládat i nesprávný právní
závěr. Právě s ohledem na tyto skutečnosti bylo povinností soudu
provést podrobné dokazování za účasti stran, a to tím spíše, že
řízení v tzv. správním soudnictví je řízením jednoinstančním, bez
možnosti řádného či mimořádného opravného prostředku. Tento
existující systém správního soudnictví, ve spojení s mnohdy
paušálním rozhodováním bez nařízení jednání, vede pak ve svých
důsledcích k tomu, že Ústavní soud se vlastně dostává do pozice
jediného orgánu, který poskytl stěžovateli právo být slyšen.
Taková situace je zajisté nežádoucí a staví Ústavní soud do role,
která mu nepřísluší.
S odvoláním na zmíněné skutečnosti zastává Ústavní soud
názor, že napadený rozsudek soudu byl vydán po takovém procesu,
který nebyl v souladu se zásadami uvedenými v čl. 96 odst. 2
Ústavy, v čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, a jehož kvalita neopovídala
právům, o kterých bylo jednáno. Zrušení rozsudku o opravném
prostředku považuje Ústavní soud za dostatečné k tomu, aby se
otevřel prostor k opětovnému projednání věci v novém řádném
procesu, aniž by bylo potřebné rušit zároveň rozhodnutí
pozemkového úřadu. Pokud by dospěl soud v novém řízení k závěru,
že objasnění si vyžaduje důkazů, jejichž rozsah by přesáhl meze
přezkumného řízení ve správním soudnictví, bude případně nutné
i toto rozhodnutí zrušit a vrátit správnímu orgánu k doplnění
řízení. Podle článku 89 odst. 2 Ústavy je rozhodnutí Ústavního
soudu závazné pro všechny orgány i osoby.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 15. května l995