Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14.02.1996, sp. zn. I. ÚS 104/95 [ nález / KLOKOČKA / výz-2 ], paralelní citace: N 8/5 SbNU 57 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:1.US.104.95

sp. zn. I. ÚS 104/95 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti J. N., bytem B., a N. N., bytem tamtéž, obou zastoupených JUDr. J. F., notářem se sídlem v Brně, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 1995, sp. zn. 35 Ca 10/95, o přezkoumání rozhodnutí Katastrálního úřadu Brno-město, ze dne 22. 12. 1994, čj. 911 V 7, V 3-3893/94, jímž byl zamítnut návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle dohody o zúžení zákonem stanoveného rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví manželů, takto: Ústavní stížnost s e zamítá . Odůvodnění: I. Svou ústavní stížností navrhovatelé napadají rozsudek Krajského soudu v Brně, vydaný v rámci správního přezkumu podle hlavy třetí části páté občanského soudního řádu, ve věci řízení o opravném prostředku proti nepravomocnému rozhodnutí správního orgánu (§250l a násl. o. s. ř.), v tomto případě proti rozhodnutí Katastrálního úřadu Brno - město ze dne 22. 12. 1994, čj. 911 V7, V3-3893/94, jehož závěr byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 1995, sp. zn. 35 Ca 10/95, potvrzen. Stěžovatelé tvrdí, že toto rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí Katastrálního úřadu Brno - město, jež nevyhověly návrhu na vklad dohody o zúžení rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví, uzavřené dle §143a občanského zákoníku do katastru nemovitostí, jsou v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Toto potvrzující rozhodnutí Krajského soudu v Brně je podle názoru navrhovatelů zásahem do jejich základních práv a svobod, zakotvených v článku 11 odst. 1 a článku 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i v rozporu s články 90 a 95 Ústavy ČR. Navíc dovozují stěžovatelé, že toto rozhodnutí má i diskriminační povahu, neboť zvýhodňuje podílové spoluvlastníky oproti bezpodílovým spoluvlastníkům. Obecně je argumentováno, že krajský soud stejně jako Katastrální úřad Brno - město po právní stránce věc nesprávně posoudil, pokud dovodil, že dohodou o zúžení rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví manželů ve smyslu ustanovení §143a o. z. lze upravit pouze režim nabývání věcí do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, nikoli však zpětně modifikovat již existující rozsah bezpodílového spoluvlastnictví. Podle navrhovatelů stávající dikce ustanovení §143a o. z. dává prostor manželům, aby upravili smluvně odchylně od zákonné úpravy rozsah svého bezpodílového spoluvlastnictví, a to i existujícího. Dle stěžovatelů z ustanovení §149a o. z. pak vyplývá, že taková dohoda o zúžení bezpodílového spoluvlastnictví, týká-li se nemovitosti, podléhá vkladu do katastru nemovitostí. Ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb. jde totiž o změnu vlastnického subjektu, která musí být vložena do katastru nemovitostí. V daném případě se dohoda dle §143a o. z. týkala nemovitostí zapsaných na LV č. 1361 pro k. ú. L., obec B., a to ideálních tří čtvrtin těchto nemovitostí, tedy domu čp. 155 se zastavěnou plochou a zahradou. Dle této dohody nabyla tyto ideální tři čtvrtiny nemovitostí navrhovatelka N. N., která zbývající ideální jednu čtvrtinu vlastnila již dříve. Ve prospěch navrhovatele J. N. pak bylo zřízeno věcné břemeno spoluužívání všech výše uvedených nemovitostí. Ústavní stížnost splňuje formální náležitosti, stanovené zákonem č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Z hlediska své obsahové náplně polemizuje stížnost s právními závěry jak krajského soudu, tak i katastrálního úřadu, a to argumentací zcela shodnou s námitkami žalobců v řízení před obecným soudem i správním orgánem. Navrhovatelé nadále tvrdí, že dohoda o zúžení rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví, uzavřená podle §143a o. z., se může týkat i věcí již do bezpodílového spoluvlastnictví náležejících. Nejde tedy podle navrhovatelů jen o otázku úpravy režimu nabývání věcí do bezpodílového spoluvlastnictví do budoucna, nýbrž i o možnost úpravy rozsahu stávajícího bezpodílového spoluvlastnictví. Právní podstata návrhu spočívá v tom, že navrhovatelé uplatnili v rámci správního řízení opravný prostředek, směřující proti rozhodnutí Katastrálního úřadu Brno - město, ze dne 22. 12. 1994. Vzhledem k tomu, že v rámci autoremedury nehodlal správní orgán odvolání vyhovět, předložil věc k rozhodnutí soudu. Krajský soud v Brně provedl správní přezkum ve smyslu ustanovení §250l a násl. o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání navrhovatelů není důvodné. V důsledku toho rozhodnutí správního orgánu jako věcně správné potvrdil. Základem argumentace pro zamítnutí návrhu na vklad do katastru nemovitostí je skutečnost, že dohoda o zúžení rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví uzavřená podle §143a o. z. může řešit pouze úpravu režimu tohoto spoluvlastnictví do budoucna. Nemůže se tedy týkat již existujícího bezpodílového spoluvlastnictví, jak tomu bylo v daném případě. Pokud se taková dohoda týká již vytvořených hodnot bezpodílového spoluvlastnictví, stává se vlastně dohodou o částečném vypořádání tohoto spoluvlastnictví, což je za existence manželství nepřípustné. Z těchto důvodů při posuzování toho, zda jsou či nejsou splněny podmínky pro povolení vkladu do katastru nemovitostí, dovodil soudní orgán stejně jako orgán správní, že splněny nejsou. K ústavní stížnosti se písemně vyjádřil Katastrální úřad Brno-město s tím, že pokládá stížnost manželů za neodůvodněnou, neboť podle platné právní úpravy obsah dohody o zúžení zákonem stanoveného rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví manželů nepodléhá vkladu do katastru nemovitostí. Důvod, proč není taková dohoda o nemovitosti zařazena mezi záležitosti, u nichž je vklad do katastru výslovně předepsán, vidí katastrální úřad v tom, že ji nelze chápat jinak, než jako dohodu, týkající se nikoli majetku již do bezpodílového spoluvlastnictví nabytého, ale pouze dalšího majetku, v budoucnosti nabývaného. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti předsedkyně příslušného senátu krajského soudu setrvala rovněž na argumentech uvedených v rozsudku krajského soudu. Podle stanoviska krajského soudu §143a občanského zákoníku umožňuje manželům upravit režim nabývání věcí jinak, než je uvedeno v §143 téhož zákoníku. Jde však o režim nabývání věcí do respektive jejich vyloučení z bezpodílového vlastnictví ve vztahu do budoucna, aniž by bylo možné dohodou zpětně modifikovat institut bezpodílového spoluvlastnictví manželů s působností do minulosti. Ve vztahu k čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod pak v písemném vyjádření dovodil Krajský soud v Brně, že toto ustanovení zaručuje ochranu vlastnickému právu již konstituovanému a nikoli pouze tvrzenému nároku na ně, který sám o sobě ústavně chráněn není (nález Ústavního soudu ČR - sp. zn. III. ÚS 23/93). V tomto směru podotýká krajský soud, že vlastnické právo k nemovitostem v k. ú. L. oběma stěžovatelům nikdo neupírá. II. Úvodem k posouzení věci je třeba předeslat, že ústavní stížnost manželů N. byla podána v záležitosti, která je věcně shodná s obsahem ústavní stížnosti S. K. a B. K., o které Ústavní soud rozhodl pod sp. zn. I. ÚS 86/95 svým nálezem z 18. ledna 1996. Také v případě ústavní stížnosti manželů N. vytýkají se krajskému soudu, jako soudu rozhodujícímu podle části páté hlavy třetí o. s. ř., nesprávné právní závěry a tedy výsledná nesprávná aplikace zákona. Z obsahu ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatelé opakují námitky, které vznášeli již v řízení před správním orgánem, a poté i v řízení před obecným soudem. Jak již uvedeno shora, podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry rozsudku Krajského soudu v Brně. Zde Ústavnímu soudu nezbývá, než přisvědčit správnosti závěrů dotčeného orgánu veřejné moci, totiž, že jde o námitky uplatněné již v řízení před správním orgánem i obecným soudem, jimiž se krajský soud dostatečně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také vypořádal. Ústavní soud vychází z toho, že bezpodílové spoluvlastnictví manželů je specifickým institutem, který se liší od podílového spoluvlastnictví kromě jiného i tím, že zaniká, nejde-li o výjimky zvláště stanovené, jako je §148a odst. 2 občanského zákoníku, nebo §52 odst. 2 trestního zákona, teprve a jedině zánikem manželství a z tohoto důvodu teprve dochází k vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví dle §149 obč. zákoníku. Jestliže §143a občanského zákoníku umožňuje manželům dohodou rozšířit nebo zúžit stanovený rozsah bezpodílového spoluvlastnictví, nelze takové dohodě přisuzovat "retroaktivní" právní účinky již s ohledem na princip právní stability a jistoty v právním státě, který obsahuje i požadavek jistoty třetích osob (např. i věřitelů), protože vynětím z bezpodílového spoluvlastnictví se majetek stává předmětem volné dispozice jednoho z manželů. Bezpodílové spoluvlastnictví manželů nelze pokládat za interní záležitost mezi manželi, ale za právní institut, který se dotýká i jiných a má své právní důsledky v různých sférách života společnosti a pro právní vztahy, které tam vznikají. Jednou ze zásadních námitek proti napadeným rozhodnutím je tvrzení stěžovatelů, že byl porušen článek 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Poukazují na to, že v konkrétním případě nejde o uplatnění nároku na přisouzení vlastnického práva dosud neexistujícího, nýbrž o možnost realizovat jejich vlastnické právo již vzniklé. Zejména uvádějí, že dohodou založená modifikace bezpodílového spoluvlastnictví manželů je modifikací práva, které již existuje. Tuto právní argumentaci Ústavní soud nesdílí. Zastává stanovisko, že v souzené věci uplatnili stěžovatelé právo na vklad do katastru, který se týká teprve vzniku výlučného práva stežovatelky N. N. k nemovitostem, zapsaným na LV 1361 pro katastrální území L.. Jde tedy o jiný typ vlastnictví, než bylo dosavadní bezpodílové spoluvlastnictví k těmto nemovitostem. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nedošlo. Ústavní soud pokládá z hlediska principů právního státu intepretaci obecných soudů v tom smyslu, že rozsah bezpodílového spoluvlastnictví manželů lze dohodou upravovat jen do budoucna, za přiměřenou. Právní závěry krajského soudu zcela odpovídají ustanovením §§143a, 148, 148a, odst. 2 o. z., jakož i §5 odst. 1 a §2 odst. 2 zák. č. 265/1992 Sb. Dohoda podle §143a o. z. může upravovat pouze režim nabývání věci do bezpodílového spoluvlastnictví manželů a sama o sobě nemůže být právním titulem pro změnu v osobě vlastníka. V důsledku toho nepodléhá ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. povinnosti vkladu do katastru nemovitostí. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem soustavy obecných soudů a má právo přezkumného dohledu nad jejich činností z hlediska ochrany ústavnosti dle čl. 83 a násl. Ústavy. Právo na soudní ochranu zaručuje každému zákonné a ústavnímu pořádku odpovídající posouzení jeho práva, a to za plného respektování kautel, vyplývajících z čl. 95 Ústavy ČR, dle něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem. Ani v této oblasti však Ústavní soud porušení ústavních principů neshledal. Vzhledem k tomu, že obsah spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 35 Ca 10/95, nasvědčuje tomu, že obecný soud při posuzování a rozhodování podle části páté hlavy třetí o. s. ř. rozhodoval o opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu ve věci stěžovatelů při respektování zásad obsažených v článcích 36, 37 a 38 Listiny, nelze ani z tohoto hlediska jeho rozhodnutí ničeho podstatného vytknout. Rovněž ustanovení článku 90 Ústavy o tom, že soudy mají zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům, nebylo porušeno. Ze všech uvedených důvodů proto Ústavní soud ČR ústavní stížnost zamítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné. V Brně 14. února 1996