Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17.09.1996, sp. zn. I. ÚS 167/96 [ nález / GÜTTLER / výz-2 ], paralelní citace: N 81/6 SbNU 77 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:1.US.167.96

sp. zn. I. ÚS 167/96 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. V. F., a účastníka řízení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského státního zastupitelství ze dne 12. 4. 1996, č.j. 2 KZt 64/96-2, takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: Dne 12. 1. 1996 bylo stěžovateli sděleno obvinění z trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku [ust. §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona], jehož právní kvalifikace byla později změněna na trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele [ust. §158 odst. 1 písm. b) trestního zákona]. Tohoto trestného činu se měl dopustit tím, že jako starosta obce T. v roce 1992 bez projednání a souhlasu zastupitelstva obce podepsal jménem obce mandátní smlouvu o převzetí záruky za podnikatele ve výši 2 800 000 Kč a poté smlouvu o zřízení zástavního práva k části obecního majetku. Z usnesení Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 15. 3. 1996, sp. zn. 1 Zt 47/96-12, vyplývá, že stěžovatel podal dne 8. 3. 1996 žádost o přezkoumání postupu vyšetřovatele a zároveň námitku o podjatosti okresního státního zástupce v Ústí nad Labem JUDr. D. A. Dne 15. 3. 1996 vydal okresní státní zástupce JUDr. D. A. podle ustanovení §31 odst. 1 trestního řádu usnesení, č.j. 1 Zt 47/96-12, podle něhož "okresní státní zástupce v Ústí nad Labem JUDr. D. A. není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení" v této věci. V odůvodnění svého usnesení státní zástupce uvedl, že nebyly zjištěny důvody uvedené v §30 odst. 1 trestního řádu, v jejichž důsledku by bylo možné mít pochybnosti o možnosti JUDr. A. nestranně rozhodovat. Napadeným usnesením Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem byla stěžovatelova stížnost proti citovanému usnesení okresního státního zástupce zamítnuta. V odůvodnění tohoto usnesení se státní zástupce odvolal na ustanovení §30 odst. 1 trestního řádu, podle něhož je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen i státní zástupce, "u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat". V dané trestní věci údajně nebyl zjištěn žádný z těchto důvodů, a proto bylo rozhodnutí okresního státního zástupce správné. Orgánem ve smyslu ustanovení §31 odst. 1 trestního řádu je prý míněn státní zástupce, tj. konkrétní osoba, a nikoliv státní zastupitelství jako úřad. Názor stěžovatele, že o námitce podjatosti nemůže rozhodovat sám dotčený státní zástupce, nýbrž Okresní státní zastupitelství v Ústí nad Labem, je prý proto nedůvodný. Toto usnesení napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž zejména namítl, že jím bylo porušeno jeho právo být stíhán způsobem, který stanoví zákon, ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina). Znění ustanovení §31 trestního řádu bylo novelizováno, přičemž důvodem novelizace mělo být zabránění zbytečnému protahování trestního řízení někdy i bezdůvodně vznášenými námitkami podjatosti. Podle stěžovatele však nelze platné znění tohoto ustanovení vykládat a aplikovat tak, jak to učinila obě státní zastupitelství, neboť prý taková interpretace a aplikace je v rozporu se zásadou spravedlivého a objektivního trestního řízení (ust. §§1 a 2 trestního řádu). Přestože tedy trestní řád v ustanovení §31 ani v jiném ustanovení nespecifikuje pojem "orgán", nelze pod tímto pojmem chápat jednotlivé státní zástupce, jak to učinila obě státní zastupitelství. Stěžovatel se domnívá, že při interpretaci pojmu "orgán" je třeba vycházet ze zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, z něhož prý vyplývá, že "orgánem" je vždy státní zastupitelství na tom kterém stupni, a nikoliv jeho vedoucí či jednotliví státní zástupci. Na podporu tohoto výkladu stěžovatel uvádí i rozdílnost textu v ustanovení §§30 a 31 trestního řádu, neboť v §30 odst. 1 se hovoří o vyloučení soudce, přísedícího, státního zástupce atd., zatímco podle §31 odst. 1 "o vyloučení z důvodů uvedených v §30 rozhodne orgán, kterého se tyto důvody týkají...". Stěžovatel se konečně dovolává i judikatury Ústavního soudu (nález ze dne 12. 4. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 43/93), která se sice zabývá výkladem pojmu "státní orgán" z hlediska trestněprávní ochrany, je však prý použitelná i pro výklad pojmu "orgán" ve smyslu práva "trestněprocesního". Současně stěžovatel sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Ústavní soud konstatoval, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé. K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresní státní zastupitelství v Ústí nad Labem. Krajské státní zastupitelství ve svém vyjádření sdělilo, že se neztotožňuje s právním názorem stěžovatele a trvá na správnosti napadeného usnesení. Pokud trestní řád v ustanoveních §§30 a 31 hovoří o vyloučení orgánů činných v trestním řízení, jsou prý těmito orgány ve smyslu ustanovení §12 odst. 1 cit. zákona soud, státní zástupce, vyšetřovatel a policejní orgán. Státní zastupitelství netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem. Okresní státní zastupitelství ve svém vyjádření uvedlo, že nesouhlasí s důvody, uváděnými v ústavní stížnosti. Podle výkladového ustanovení §12 odst. 1 trestního řádu se pod pojmem orgánů činných v trestním řízení rozumí soud, státní zástupce, vyšetřovatel a policejní orgán. Při aplikaci těchto procesních ustanovení se prý v praxi postupuje podle trestního řádu, a nikoliv podle zákona o státním zastupitelství nebo jiných právních předpisů. Proto také pojem "orgán", obsažený v ustanovení §31 odst. 1 trestního řádu, je třeba vykládat v souladu s citovaným §12 odst. 1. Za těchto okolností je prý jediným oprávněným subjektem k rozhodnutí o námitce podjatosti konkrétní státní zástupce, konkrétní soudce atd. Pokud tedy stěžovatel namítá porušení čl. 8 odst. 2 Listiny, je podaná ústavní stížnost neopodstatněná, protože k porušení hmotněprávních ani procesněprávních norem údajně nedošlo. Okresní státní zastupitelství na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Ústavní soud usoudil, že od ústního jednání lze upustit, neboť účastníci řízení s tím souhlasí a od tohoto jednání nelze očekávat další objasnění věci. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Stěžovatel namítá, že napadeným usnesením krajského státního zastupitelství došlo k porušení jeho základního práva, zakotveného v čl. 8 odst. 2 Listiny. Podle tohoto ustanovení nesmí být nikdo stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. V souzené věci připadá v úvahu pouze posouzení otázky, zda je stěžovatel stíhán "způsobem, který stanoví zákon". Stěžovatel totiž nezpochybnil důvody, pro něž je proti němu vedeno trestní stíhání, ani nebyl svobody zbaven. Jestliže Listina hovoří o "zákonu", jenž stanoví způsob stíhání (rozuměj: trestního), má tím na mysli zejména trestní řád. Je tedy věcí Ústavního soudu, aby se v souvislosti s posouzením otázky, zda bylo porušeno stěžovatelovo základní právo či svoboda, zabýval především tím, zda napadeným usnesením státního zastupitelství nebyl porušen trestní řád, popř. i zákony jiné. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že k porušení jeho práva být stíhán zákonem stanoveným způsobem došlo tak, že o námitce podjatosti rozhodla tatáž osoba okresního státního zástupce, proti níž byla tato námitka vznesena. Tímto postupem prý došlo i k porušení zásad spravedlivého a objektivního procesu. Podle ustanovení §30 odst. 1 trestního řádu je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, vyšetřovatel a policejní orgán, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Smyslem institutu vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení je upevnit důvěru účastníků řízení i veřejnosti v nestrannost, nepodjatost a objektivitu postupu orgánů činných v trestním řízení. V souzené věci však nejsou příčinou sporu důvody vyloučení, ale otázka, zda může o svém vyloučení rozhodovat - byť toliko v prvém stupni - stejná osoba. Podle ustanovení §31 odst. 1 trestního řádu o vyloučení z výše uvedených důvodů "rozhodne orgán, kterého se tyto důvody týkají". Toto ustanovení doznalo oproti původní úpravě změny (zákonem č. 292/1993 Sb., s účinností od 1. 1. 1994), neboť podle právního stavu před uvedenou novelizací o vyloučení orgánů činných v trestním řízení z důvodů podjatosti rozhodoval v prvním stupni bezprostředně nadřízený orgán. Jak je správně uvedeno v ústavní stížnosti, smyslem zmíněné novelizace ustanovení §31 trestního řádu bylo zejména zabránit zbytečnému protahování trestního řízení někdy bezdůvodně vznášenými námitkami podjatosti. Z důvodu zjednodušení a urychlení celého řízení proto nyní o vyloučení rozhoduje orgán, jehož se tyto důvody týkají, a teprve o stížnosti proti jeho rozhodnutí rozhoduje orgán bezprostředně nadřízený. Trestní řád stejně jako jiné právní předpisy je nutno chápat komplexně a systematicky a jeho jednotlivá ustanovení nelze vytrhávat z celkového kontextu, do něhož jsou zasazena. Stěžovatel je na omylu, když tvrdí, že trestní řád nikde nespecifikuje pojem "orgán" a že je proto třeba vycházet ze zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Pokud se v ustanovení §31 trestního řádu hovoří o "orgánu", kterého se týkají důvody vyloučení, zatímco v ustanovení §30 odst. 1 jsou přímo uvedeni soudce, přísedící, státní zástupce, vyšetřovatel a policejní orgán, nelze z toho bez dalšího dovozovat, že v případě §30 odst. 1 měl zákonodárce na mysli konkrétní osoby a v případě §31 orgány, jejichž jsou tyto konkrétní osoby příslušníky. Obě ustanovení je totiž nutno vykládat ve spojení s ustanovením §12 odst. 1 trestního řádu, podle něhož se orgány činnými v trestním řízení rozumějí soudce, státní zástupce, vyšetřovatel a policejní orgán. Z toho mimo jiné vyplývá, že pokud je v ustanovení §31 odst. 1 trestního řádu uveden pouze pojem "orgán", je třeba jej chápat toliko jako souhrnné označení, jímž zákonodárce "zastřešil" všechny subjekty, výslovně uvedené v ustanovení §30 odst. 1 cit. zákona. Obdobné stanovisko zastává i Vrchní soud v Praze a Vrchní státní zastupitelství v Praze, jejichž vyjádření si Ústavní soud vyžádal. Pokud tedy v souzené věci o námitce podjatosti rozhodovala v prvém stupni stejná osoba, proti níž byla tato námitka vznesena, nedošlo k porušení trestního řádu, protože nic takového trestní řád nevylučuje. Ostatně i za situace, kdy o námitce podjatosti rozhodl týž státní zástupce, jehož se týkala, jsou objektivita řízení a zásady spravedlivého procesu zajištěny tím, že nejen ohledně námitky podjatosti, nýbrž i ve věci samé, pro niž je vedeno trestní řízení, lze podat opravný prostředek k nadřízenému orgánu. To se také v souzené věci stalo, neboť o stížnosti stěžovatele proti usnesení okresního státního zástupce rozhodoval krajský státní zástupce, jehož nestrannost nijak zpochybněna nebyla. Stěžovatel se v ústavní stížnosti rovněž dovolává nálezu Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 43/93 (Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, C.H. Beck 1994, str. 113 až 121), v němž se Ústavní soud - mimo jiné - rovněž zabýval výkladem pojmu státní orgán, a to z hlediska trestního práva hmotného. Podle názoru Ústavního soudu však napadené usnesení krajského státního zastupitelství není v rozporu s argumentací, obsaženou v citovaném nálezu. Tento nález a argumentace, použitá v jeho odůvodnění, se totiž vztahují na zcela jiný problém, který se souzenou věcí nijak nesouvisí. Závěrem lze tedy konstatovat, že napadeným usnesením krajského státního zastupitelství ani řízením, které mu předcházelo, trestní řád porušen nebyl. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným usnesením krajského státního zastupitelství základní právo stěžovatele podle čl. 8 odst. 2 Listiny porušeno nebylo. Ústavní soud rovněž neshledal, že by bylo porušeno některé jiné základní právo nebo svoboda stěžovatele zaručené ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy. To ostatně stěžovatel ani netvrdil. Proto byla ústavní stížnost v celém rozsahu zamítnuta. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 17. září 1996