Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17.09.1996, sp. zn. I. ÚS 168/95 [ nález / PAUL / výz-2 ], paralelní citace: N 79/6 SbNU 63 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:1.US.168.95

sp. zn. I. ÚS 168/95 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. M. a M. M., obou zastoupených JUDr. R. H., proti rozhodnutí Magistrátu města Brna - Pozemkového úřadu, ze dne 29. 3. 1994, čj. 281/92 - NR, a rozsudku Krajského soudu v Brně, ze dne 26. 4. 1995, čj. 30 Ca 149/94 - 16, takto: Rozhodnutí Magistrátu města Brna - Pozemkového úřadu, ze dne 29. 3. 1994, čj. 281/92 - NR, a rozsudek Krajského soudu v Brně, ze dne 26. 4. 1995, čj. 30 Ca 149/94 - 16, s e r u š í . Odůvodnění: Stěžovatelé podali Ústavnímu soudu ČR dne 23. 6. 1995 ústavní stížnost, která došla tomuto soudu dne 26. 6. 1995, proti rozhodnutí Magistrátu města Brna - Pozemkového úřadu, ze dne 29. 3. 1994, čj. 281/92 - NR, a rozsudku Krajského soudu v Brně, ze dne 26. 4. 1995, čj. 30 Ca 149/94 - 16, který nabyl právní moci dne 17. 5. 1995. Citovaným rozhodnutím Magistrátu města Brna - Pozemkového úřadu bylo stanoveno, že stěžovatelé nejsou vlastníky každý jedné poloviny nemovitostí - pozemků v katastrálním území D. H., parc. č. 280/1 dvůr, zast. pl., parc. č. 280/2 dvůr, zast. pl., parc. č. 280/3 dvůr, zast. pl., nemovitostí o celkové výměře 7 249 m2. Správní orgán své rozhodnutí opřel o nedostatek průkazu nápadně nevýhodných podmínek v tísni dle §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, při uzavření kupní smlouvy o převodu nemovitostí ze dne 4. 11. 1975. Krajský soud v Brně svým rozhodnutím čj. 30 Ca 149/94 - 16, ze dne 26. 4. 1995, pak rozhodnutí správního orgánu v plném rozsahu potvrdil, neboť podle něho se účastníkům sice podařilo prokázat v řízení existenci tísně při uzavírání výše zmíněné smlouvy o převodu nemovitostí, nikoliv však existenci nápadně nevýhodných podmínek při jejím uzavírání, když k převodu došlo v souladu s tehdy platnou cenovou vyhláškou č. 43/1969 Sb. Stěžovatelé svou ústavní stížnost opírají o to, že rozhodnutím obou orgánů došlo k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod pro nesprávný výklad pojmu "za nápadně nevýhodných podmínek". Oba orgány se spokojily s tím, že k převodu došlo na podkladě tehdy platných cenových předpisů. Právní zástupce stěžovatelů pak prezentuje právní názor, dle něhož je nutno zákonnou větu vykládat spojitě a v širším kontextu a nelze pouze vycházet z toho, že nutně vždy musí být splněny obě tyto podmínky vzhledem k pojmu "nápadně nevýhodné podmínky". Zástupce stěžovatelů se přitom odvolává zejména na stanovisko Nejvyššího soudu ČR, čj. Cpjn 50/93. Ústavní soud si vyžádal k ústavní stížnosti stanoviska obou účastníků, proti nimž ústavní stížnost směřuje. Krajský soud v Brně setrval na svém právním hodnocení, jak je uvedeno v jeho výše uvedeném rozhodnutí. Magistrát města Brna - Pozemkový úřad ve svém vyjádření připomenul, že stěžovatelům přidělené pozemky byly zapsány jen v pomocných evidencích nemovitostí. Do evidence nemovitostí mohly být zapsány až po jejich geometrickém zaměření, ale k tomu již nedošlo a přídělové řízení nebylo dokončeno. Ústavní soud z předložené ústavní stížnosti zjistil, že nejsou důvody pro její odmítnutí podle §43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Vyšel proto z obou napadených rozhodnutí a po seznámení se s předmětnými spisy Magistrátu města Brna - Pozemkového úřadu a Krajského soudu v Brně shledal, že stěžovatelé se domáhali vydání výše uvedených nemovitostí na základě §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, z něhož vyplývá, že restituční nárok náleží osobě, která byla nucena pozemky odprodat státu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Stěžovatelům se ve správním řízení podařilo prokázat, že jednali v tísni, ale nebylo přijato jejich tvrzení, že se tak stalo za nápadně nevýhodných podmínek. Návrhu stěžovatelů nebylo vyhověno. Svá rozhodnutí oba orgány opřely zejména o to, že kupní cena byla mezi stranami dohodnuta podle cenových předpisů platných v době uzavření kupní smlouvy, konkrétně podle vyhlášky č. 43/1969 Sb., takže nebylo možno bez dalšího usoudit na neadekvátnost peněžitého plnění ze smlouvy a tedy na nápadně nevýhodné podmínky. Ústavní soud při posuzování ústavní stížnosti stěžovatelů souhlasil se stanoviskem pozemkového úřadu, že stěžovatelé jednali při odprodeji pozemků státu a uzavření kupní smlouvy v tísni. Naproti tomu dospěl k odlišnému závěru pokud jde o posouzení nápadně nevýhodných podmínek. Přiklonil se k názoru, že neadekvátnost peněžitého plnění může nastat i v případech, kdy smluvní cena odpovídala cenovým předpisům tehdy platným, a přesto, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, je třeba mít za to, že došlo ke sjednání kupní smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek. Obecně lze říci, že pojem "v tísni za nápadně nevýhodných podmínek" se vyskytl při posuzování ústavních stížností, týkajících se zákona č. 87/1991 Sb. nebo zákona č. 229/1991 Sb., Ústavním soudem nejednou. Byly uplatňovány názory, že dostačuje pro splnění podmínky restituce podle obou zákonů, bude-li prokázána jen jedna kvalifikace, např. tíseň, avšak tento názor nenašel všeobecné podpory. Pokud jde o výraz "za nápadně nevýhodných podmínek", vyskytly se názory, že pokud byla např. kupní smlouva uzavřena v souladu s tehdy platným cenovým předpisem, který jinou cenu nepřipouštěl, nemohlo jít o nápadně nevýhodné podmínky. Ani tento názor však nebyl pokládán za obecně přijatelný. Pojem sám - "za nápadně nevýhodných podmínek" - je typickým výrazem, který určitou situaci či podmínku nedefinuje, ale naopak vyžaduje interpretaci podle svého smyslu, a tím i určitou variabilitu podle konkrétních podmínek případu. Ostatně takových výrazů právní řád obsahuje celou řadu, např. hovoří-li občanský zákoník o nezbytných vynaložených nákladech, či obchodní zákoník o dobrých mravech soutěže. Nutnost interpretace připouští např. i stanovisko Nejvyššího soudu České republiky i Vrchního soudu v Praze. Z výkladu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 7. 1993, k ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. čj. Cpjn 50/93 (stanovisko občanskoprávního kolegia, č. 34 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) plyne, že nápadně nevýhodnými podmínkami se rozumí především rozpor s cenovými předpisy, ale také jiné okolnosti, např. nucené vystěhování vlastníka z obce, kde měl nemovitost, do podstatně horších podmínek apod. Vrchní soud v Praze se zabýval stejnou problematikou v rozsudku ze dne 5. 3. 1993, sp. zn. 3 Cdo 47/92 (č. 36 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); šlo sice o aplikaci zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, který však má v §6 odst. 1 písm. g) shodné ustanovení, jako §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. Vrchní soud dospěl k závěru, že u uplatněných smluv půjde především o posouzení toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění a zda objektivně v daných souvislostech byl poměr získané hodnoty k vydávané protihodnotě nápadně nevýhodný. V případech, kdy kupní cena byla mezi smluvními stranami dohodnuta podle cenových předpisů platných v době uzavření kupní smlouvy, nelze podle něj bez dalšího usoudit na neadekvátnost peněžitého plnění ze smlouvy, a tedy na nápadně nevýhodné podmínky. Vychází však z toho, že objektivní existenci nápadně nevýhodných podmínek v době právního úkonu je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností daného .SP 1.0 případu. .SP 1.5 Ústavní soud se zabýval touto problematikou v řadě dalších rozhodnutí, jako sp. zn. II. ÚS 75/94, I. ÚS 139/93, I. ÚS 187/94, II. ÚS 53/95, I. ÚS 65/96. I v tomto nyní projednávaném případě Ústavní soud považoval za nutné vyjít z konkrétního skutkového stavu, respektovat restituční charakter zákona č. 229/1991 Sb. spolu se specifickými rysy perzekuce a postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody zejména v tom, že nikdo nesmí být svévolně zbaven svého majetku. Ústavní soud dospěl k závěru, že právě v tomto konkrétním případě je neadekvátnost peněžitého plnění zjevná a vyplývá zcela nepochybně z dřívějšího ekonomicko-politického pojetí vlastnictví a skutkových okolností, o nichž je dále řeč. Cenová vyhláška č. 43/1969 Sb. svou koncepcí i konkrétními ustanoveními jednak obráží dělení vlastnictví na osobní a soukromé, jak bylo tradováno marxistickou ekonomickou naukou, jednak zásadu tehdejšího čsl. práva, že pozemek nelze kvalifikovat jako předmět osobního vlastnictví, jako vyjádření cílového záměru, že všechny pozemky mají být v budoucnu vlastnictvím státu. Vyvozuje z toho důsledky, které nejsou přijatelné v demokratické společnosti zejména tím, že diskriminuje velmi výrazně dvě skupiny vlastníků, jimž by jinak náleželo stejné postavení a jejich vlastnickému právu stejný zákonný obsah. V konkrétním případě šlo o pozemky, které byly posouzeny jako soukromé vlastnictví podle §15 citované vyhlášky. Pokud však nějaké pozemky již sloužily nebo měly sloužit svým určením pro realizaci osobního vlastnictví, např. v podobě rodinného domku, byly posuzovány odlišně a vyhláška v §14 stanovovala cenu za 1 m2 až deseti či vícenásobnou. Znamenalo to, že pozemky, na kterých již stály např. rodinné domky, zůstávaly i nadále vlastnictvím majitelů těchto domků a při prodeji či vyvlastnění se na ně vztahovala sazba podle §14 této cenové vyhlášky. Tento rozporuplný postoj k vlastnictví, který byl vyhláškou zcela záměrně zaveden, musí nutně nalézt svůj výraz při úvaze o tom, co je nutno chápat jako "nápadně nevýhodné podmínky" při aplikaci obou restitučních zákonů. Nemůže proto sloužit jako zábrana pro to, aby v současné době byl realizován záměr daný oběma zákony, tj. zák. č. 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb., tj. restituci majetku osobám, kterým byl státem odňat, i když jen jako částečnou nápravu křivd. Je proto nutno přisvědčit v souzené věci tomu, že byla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění a že k převodu pozemku na stát došlo v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Podle čl. 11 odst. 1 věta druhá Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky, je zakotveno právo každého vlastnit majetek s tím, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. K tomu je třeba brát v úvahu jednoznačnou zvláštnost restitučních předpisů, které je třeba, vzhledem k historickým i faktickým podmínkám, chápat jako lex specialis, kterým stát vrací majetek fyzickým osobám - vlastníkům, či jejich právním nástupcům, jimž byl majetek odňat zásahem státu, i když jen jako částečné odčinění křivd, které utrpěli. Ustanovení i koncepci příslušných restitučních předpisů - v daném případě zákona o půdě - je nutno jako specifikum respektovat. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že byl napadenými rozhodnutími ústavně nekonformním způsobem interpretován pojem nápadně nevýhodných podmínek a porušena zásada, že právo vlastníků má stejný zákonný obsah. Tím právům stěžovatelů nebyla poskytnuta příslušná účinná ochrana ve smyslu čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. V průběhu řízení o nárocích stěžovatelů nebylo prokázáno, že by stěžovatelé nebyli v minulosti vlastníky předmětného pozemku, a nebylo zpochybněno, že byli svého práva pod nátlakem zbaveni. Je tedy v zájmu nápravy křivd, o nichž stát rozhodl v restitucích, jednat s takovými stěžovateli, jakoby svého práva nebyli pozbyli, a v tom směru je chránit v souladu s restitučními zákony. S přihlédnutím k výše uvedeným důvodům shledal Ústavní soud ČR nezbytným ústavní stížnosti vyhovět a napadená rozhodnutí v celém rozsahu zrušit. Ústavní soud, jak již vícekráte učinil, konstatoval, že není další odvolací instancí proti rozsudkům obecných soudů a posuzuje pouze ústavnost aktů či jednání, která jsou předmětem ústavní stížnosti. Nerozhoduje o tom, komu majetek, o němž se jedná v restitučním řízení, náleží či připadne, protože k tomu jsou příslušné zákonem stanovené orgány či instituce, které i v tomto sporu stěžovatelů budou případ znovu posuzovat při současné aplikaci závěrů daných tímto nálezem. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se nelze odvolat. V Brně dne 17. září 1996