Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 03.01.1996, sp. zn. I. ÚS 98/94 [ nález / KLOKOČKA / výz-2 ], paralelní citace: N 1/5 SbNU 3 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:1.US.98.94

sp. zn. I. ÚS 98/94 Nález Senát Ústavního soudu České republiky rozhodl o ústavní stížnosti M. P. na pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze, ze dne 19. 4. l994, sp. zn. 28 Ca 77/94, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Policejního prezidia ČR, ze dne 2. 6. l993, č. j. PPR-75/Spr.- 93, zrušující správní akt, na jehož základě byl navrhovatelce vydán občanský průkaz, takto: 1. Návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí Policejního prezidia České republiky č.j. PPR-75/Spr.-93 s e zamítá . 2. Rozsudek Městského soudu v Praze z 19. 4. 1994 sp.zn. 28 Ca 77/94 s e z r u š u j e . Odůvodnění: I. M. P. podala dne 1. 7. l994 k Ústavnímu soudu ústavní stížnost na výše uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta žaloba navrhovatelky na zrušení rozhodnutí Policejního prezidia ČR, kterým byl zrušen správní akt, jímž byl navrhovatelce vydán občanský průkaz. Svoji stížnost podala M. P. na základě ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., dle něhož ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Spolu s touto stížností navrhla navrhovatelka zrušení §3 zákona č. 135/1982 Sb., o hlášení a evidenci pobytu občanů, avšak podáním ze dne 22. 5. 1995 vzala tento podnět zpět. Ústavní stížnost obsahovala rovněž žádost, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Návrh na zrušení §3 zákona č. 135/1982 Sb., o hlášení a evidenci pobytu občanů, Ústavní soud svým usnesením ze 7. 12. 1995 odmítl jako zjevně neopodstatněný, protože nelze dovodit, že právě jeho uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, o čemž svědčí i okolnost, že napadené rozhodnutí Policejního prezidia ČR bylo později zrušeno a M. P. sama svým podáním z 22. 5. 1995 tento podnět vzala zpět. Za těchto okolností není tedy ani osobou oprávněnou ve smyslu §64 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. V odůvodnění své ústavní stížnosti navrhovatelka uvedla, že rozhodnutím Policejního prezidia ČR z 2. 6. 1993 byl zrušen správní akt, jímž byl navrhovatelce vydán OS - VB Praha 4 občanský průkaz, když byla předtím usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 z 27. 3. 1991 sp. zn. 2 RT 853/91 zcela rehabilitována a byla řádně na území Prahy přihlášena k trvalému pobytu. Proti uvedenému rozhodnutí Policejního prezidia ČR podala navrhovatelka žalobu k Městskému soudu v Praze, která byla rozsudkem, sp. zn. 28 Ca 77/94, ze dne 19. 4. 1994 zamítnuta. Navrhovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že postupem Policejního prezidia ČR i postupem Městského soudu v Praze bylo porušeno její základní lidské právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb., čl. 96 Ústavy a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, dále, že postupem Policejního prezídia bylo porušeno právo na svobodu pobytu dle čl. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a zároveň i čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, dále právo na svobodu pohybu dle čl. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě a čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a konečně i právo volební, zakotvené v čl. 21 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. Porušení práva na spravedlivý proces spočívalo dle tvrzení navrhovatelky v tom, že Policejní prezidium ČR v řízení o protestu prokurátora v Praze, který byl podán proti vydání občanského průkazu navrhovatelce, postupovalo v rozporu se správním řádem a zákonem o prokuratuře, když rozhodlo o "odvolání", resp. návrhu, které podala J. R., i když nebyla účastnicí správního řízení. Policejní prezidium ČR svým postupem zároveň porušilo i právo navrhovatelky na svobodu pobytu a pohybu, a to nesprávným výkladem ustanovení §3 zák. č. 135/1982 Sb., o hlášení a evidenci pobytu občanů, neboť jí tím bylo upřeno právo zvolit si prohlášením místo pobytu, když vznikly pochybnosti o jejím trvalém pobytu. Policejní prezidium ČR své rozhodnutí odůvodnilo tím, že navrhovatelka poté, co jí byl vydán občanský průkaz, se vrátila do místa svého předchozího bydliště v zahraničí, čímž však navrhovatelka dle svého vyjádření pouze využila své Ústavou zaručené svobody. Rozhodnutím Policejního prezidia ČR byla - jak namítá navrhovatelka - fakticky zbavena též aktivního i pasivního volebního práva, neboť k podmínkám aktivního volebního práva patří i občanství a trvalý pobyt, jehož byla zbavena. V doplnění své ústavní stížnosti pak navrhovatelka uvedla, že právo na spravedlivý proces, který v sobě zahrnuje zásadu ústnosti, bezprostřednosti a veřejnosti, bylo porušeno i v řízení před Městským soudem v Praze, neboť rozhodl ve věci bez jednání dle ustanovení §250f o. s. ř. Ve vyjádření Policejního prezidia ČR k ústavní stížnosti se uvádí, že v řízení o protestu prokurátora nedošlo k porušení ani správního řádu ani zákona o prokuratuře, neboť podáním protestu vznikl vztah mezi prokurátorem a správním orgánem, který napadené rozhodnutí vydal, popř. správním orgánem vyššího stupně, pokud prokurátor podal protest u správního orgánu nadřízeného tomu, který rozhodnutí vydal. Pokud jde o zásah do svobody pobytu a pohybu navrhovatelky, ve stanovisku Policejního prezidia ČR bylo v plném rozsahu odkázáno na nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 1995 sp. zn. IV. ÚS 97/94, kterým bylo rozhodnuto o ústavní stížnosti A. K. a stejně tak se o tento nález opřelo i v posouzení otázky porušení volebního práva. Pokud jde o porušení práva na spravedlivý proces Městským soudem v Praze, stanovisko Policejního prezidia se ztotožňuje s jeho postupem a neshledává, že by došlo k porušení tohoto práva navrhovatelky. Ve vyjádření Městského soudu v Praze se uvádí, že jediným žalobním důvodem, který žalobkyně uváděla, bylo tvrzení, že s ní nebylo v řízení o protestu prokurátora jednáno jako s účastníkem řízení, ač s ní tak jednáno býti mělo. Dle stanoviska městského soudu se na řízení o protestu prokurátora podle dříve platného zákona o prokuratuře nevztahovalo ustanovení §14 správního řádu ani další ustanovení o průběhu řízení podle tohoto předpisu a správní orgán proto nepochybil, když s navrhovatelkou v průběhu řízení o protestu nejednal jako s účastnicí tohoto řízení. Vzhledem k tomu, že jiné důvody nezákonnosti správního rozhodnutí v žalobě uvedeny nebyly a protože soud není oprávněn ani povinen vyhledávat jiné možné nezákonnosti správního aktu, byla žaloba zamítnuta. Svoboda pohybu a pobytu navrhovatelky ani její volební právo nebyly napadenými rozhodnutími porušeny. Trvalý pobyt je faktickým stavem, který existuje nezávisle na tom, zda je ohlášen a samo policejní přihlášení není důkazem toho, že dotyčná osoba skutečně v označeném místě trvalý pobyt má. To však soud neposuzoval, ale pouze přezkoumal správní rozhodnutí napadené žalobou. Zrušení správního aktu, jímž byl žalobkyni vydán občanský průkaz, bylo učiněno na základě zjištění, že správní orgán řádně nezkoumal všechny skutečnosti tímto průkazem osvědčované. Zrušení správního aktu však nevylučuje, aby po splnění či osvědčení potřebných skutečností byl navrhovatelce takový průkaz vydán. Ani právo na spravedlivý proces nebylo dle vyjádření Městského soudu v Praze soudem porušeno, neboť bez jednání rozhodoval soud ve smyslu ust. §250f o. s. ř. z toho důvodu, že věc považoval za jednoduchou, poněvadž k rozhodnutí nebylo třeba dalších stanovisek účastníků, o věci bylo možno rozhodnout na základě správních spisů a šlo jen o posouzení právní otázky. Ústavní soud dále zjistil, že zmíněným nálezem Ústavního soudu ČR, sp. zn. IV. ÚS 97/94 z 20. 2. 1995, byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 76/94, proti němuž podala ústavní stížnost A. K., sestra M. P. Z tohoto spisu soud zjistil, že jde o zcela analogický případ, jehož základem bylo jak srovnatelné rozhodnutí Policejního prezídia ČR v Praze, tak i srovnatelný rozsudek Městského soudu v Praze. Ústavní soud v případě ústavní stížnosti A. K. dospěl k závěru, že Městský soud v Praze tak svým rozhodnutím o věci bez ústního jednání a účasti stran (podle §250f o. s. ř.) porušil ústavní zásadu bezprostřednosti a ústnosti soudního jednání vzhledem k tomu, že zřejmě nešlo o jednoduchý případ, který má §250f o. s. ř. na mysli. II. Ústavní soud se zabýval nejprve návrhem na odklad vykonatelnosti. Návrh na odklad vykonatelnosti stížností napadeného rozhodnutí Ústavní soud zamítl, neboť za vykonatelné považuje pouze ty správní akty, které ukládají subjektu něco vykonat, splnit. Vykonatelností správního aktu se pak rozumí možnost vymoci určitými prostředky, aby subjekty k tomu povinné splnily své povinnosti, pokud tak neučinily dobrovolně. Správní akt, který stanoví, že někomu nemá být vydán občanský průkaz, však neobsahuje uložení povinnosti něco konat, případně něčeho se zdržet či něco strpět. I z tohoto rozhodnutí vyplývají určitá práva a povinnosti subjektů, nelze je však vynutit výkonem rozhodnutí. Ústavní soud při posouzení věci zjistil, že jeho nálezem ze dne 20. 2. 1995, sp. zn. IV. ÚS 97/94, bylo rozhodnuto ve zcela analogickém případě ústavní stížnosti A. K. (sestry navrhovatelky) tak, že rozsudek Městského soudu v Praze, který byl svým obsahem shodný s rozsudkem téhož soudu, který napadla stěžovatelka, byl zrušen. Ze spisu ve věci ústavní stížnosti A. K. soud seznal, že po stránce věcné šlo o stejný případ, jako v záležitosti M. P. Ústavní soud vzal tyto skutečnosti na vědomí a po zhodnocení všech důkazů, zejména obsahu spisů Policejního prezidia ČR, Městského soudu v Praze i všech výše uvedených skutečností, dospěl k tomuto závěru: Pokud jde o porušení základních lidských práv navrhovatelky postupem Policejního prezidia ČR, je soud názoru, že žádné z těchto práv uvedeným postupem porušeno nebylo. Jak z provedených důkazů vyplývá, jediný důvod nezákonnosti napadeného správního rozhodnutí byl spatřován v tom, že navrhovatelka nebyla v řízení o protestu prokurátora považována za účastníka řízení, i když tomu tak býti mělo. S touto jedinou námitkou se soud neztotožnil, neboť - dle jeho stanoviska - na řízení o protestu prokurátora nebylo možno podle tehdy platné právní úpravy aplikovat ustanovení §14 správního řádu ani další ustanovení o průběhu řízení podle správního řádu a v tomto směru tedy neshledal postup správních orgánů nezákonným. Ústavní soud vychází dále z toho, že přezkum zákonnosti správního rozhodnutí náleží obecným soudům, které při přezkoumávání postupují podle části páté o. s. ř. o správním soudnictví. V otázce porušení práva na svobodu pohybu a pobytu Ústavní soud tvrzení navrhovatelky nepřisvědčil. Ohlašovací povinnost uložená zákonem č. 135/1982 Sb. nijak neomezuje svobodu pohybu a pobytu, zaručenou čl. 14 Listiny základních práv a svobod i podobné právo zaručené Protokolem č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Každý si může místo svého trvalého pobytu svobodně zvolit. Je ovšem třeba zdůraznit, že trvalý pobyt je faktický stav, který existuje nezávisle na tom, zda a kde byl ohlášen. Občanský průkaz pak má charakter pouhého osvědčení této skutečnosti, a nikoliv rozhodnutí podle §46 a §47 správního řádu. Z existence trvalého pobytu na území České republiky vyplývají určitá práva a povinnosti zakotvená v různých právních předpisech. Pokud nastanou pochybnosti o existenci trvalého pobytu, může být občanský průkaz jako veřejná listina použit pouze jako jeden z důkazů při prověřování této skutečnosti. Jako o veřejné listině o něm platí presumpce správnosti, která může být ovšem vyvrácena na základě dalších skutkových zjištění správních orgánů nebo soudů. Údaje uvedené v občanském průkazu tedy pouze ověřují splnění ohlašovací povinnosti a to, co bylo ohlášeno. Z tohoto stanoviska vycházelo i napadené rozhodnutí Policejního prezidia ČR, kde se uvádí, že tímto rozhodnutím není vyloučeno vydání nového občanského průkazu navrhovatelce za předpokladu, že splní všechny zákonné podmínky k datu, kdy byly prokazatelně splněny. Ze stejných důvodů nelze přisvědčit ani tvrzení navrhovatelky o porušení jejího volebního práva. I v tomto případě hraje klíčovou roli prokazatelný trvalý pobyt a státní občanství ČR. Splnění obou těchto podmínek zakládá právo na zápis do seznamu voličů i právo na soudní ochranu v případě odmítnutí tohoto zápisu dle ust. §200f o. s. ř. Tento postup mohla navrhovatelka uplatnit nezávisle na tom, zdá má či nemá občanský průkaz. Naproti tomu, pokud jde o porušení práva na spravedlivý proces postupem Městského soudu v Praze, Ústavní soud dospěl k závěru, že k jeho porušení došlo. Z rozsudku Městského soudu v Praze vyplývá, že rozhodl o žalobě proti rozhodnutí Policejního prezidia ČR bez ústního jednání za použití ustanovení §250f o. s. ř. Toto ustanovení připouští, že soud může rozhodnout o žalobě bez jednání v jednoduchých případech, zejména je-li nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu a jde-li jen o posouzení právní otázky. Z dikce zákona jednoznačně vyplývá, že musí být splněny obě podmínky zároveň, což je důležité zejména proto, že citované ustanovení o. s. ř. výrazně prolamuje jednu ze základních zásad občanského soudního řízení, a to zásadu bezprostřednosti, ústnosti a veřejnosti soudního procesu, která je obsažena i v Listině základních práv a svobod. Ve svém rozsudku odůvodnil Městský soud v Praze uvedený postup podle §250f o. s. ř. pouze tím, že se jedná jen o posouzení otázky právní. Jak ze všech výše uvedených skutečností vyplývá, v předmětné věci v žádném případě nešlo vzhledem k okolnostem a možným právním následkům o jednoduchý případ a nebylo též nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu, neboť i zjištění policejních orgánů nebyla zcela určitá a jednoznačná. Tím nebyly splněny všechny podmínky pro postup dle ust. 250f o. s. ř. Městský soud v Praze tedy svým postupem - rozhodnutím v předmětné věci bez jejího řádného projednání - porušil právo navrhovatelky na spravedlivý proces tak, jak je obsaženo v ustanoveních čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR, v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto nezbylo Ústavnímu soudu, než rozsudek Městského soudu v Praze z 19. 4. 1994, sp. zn. 28 Ca 77/94 zrušit. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné. V Brně dne 3. ledna 1996