ECLI:CZ:US:1996:2.US.156.95
sp. zn. II. ÚS 156/95
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti B. W. bytem Ch., zastoupené JUDr. J. V., Advokátní kancelář, proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 14. 4. 1995, sp. zn. 18 Co 228/95, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3, ze dne 15. 9. 1994, sp. zn. 9 C 313/92, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 1995, sp. zn.
18 Co 228/95, se z r u š u j e.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se navrhovatelka domáhala
zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 1995, sp.
zn. 18 Co 228/95, potvrzujícího rozsudek Obvodního soudu pro Prahu
3 ze dne 15. 9. 1994, sp. zn. 9 C 313/92, kterými byl zamítnut
návrh dle §3 odst. 2 písm. c) a e) zák. č. 87/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 87/1991 Sb.), na uložení
povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí, domu v k. ú.
P.-Ž., se stavební parcelou, jež byly odňaty původním vlastníkům,
z nichž každému patřila ideální 1/3, a to jejímu dědečkovi MUDr.
J. B. st., jejímu otci MUDr. J. B. ml. a jejímu strýci MUDr. H.
B., na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.,
přestože pro aplikaci tohoto dekretu nebyly splněny zákonné
podmínky.
Soud prvního stupně žalobu zamítl, s odůvodněním, že
navrhovatelka jednak podala výzvu k vydání pouze 1/6 nemovitostí,
jejímž vlastníkem byl její otec, a jednak z důvodu, že k odnětí
nemovitostí došlo podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945
Sb., tj. mimo rozhodné období, vymezené zák. č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, s tím,
že byl dostatečným způsobem zjištěn a správně po právní stránce
vyhodnocen skutkový stav, neboť vzhledem k tomu, že žalobkyně
řádně v prekluzivní lhůtě uplatnila nárok pouze na spoluvlastnický
podíl na nemovitostech svého otce, nebylo pro soudní řízení
rozhodné, jakým způsobem přešly na stát spoluvlastnické podíly
jejího dědečka a strýce. Přitom spoluvlastnický podíl na
nemovitostech, patřící jejímu otci, byl konfiskován dekretem č.
108/1945 Sb., tedy přímo ze zákona dnem jeho účinnosti, tj. 30.
10. 1945. Výměr správního orgánu měl jen deklaratorní charakter,
který vymezoval osobu vlastníka a konkrétní majetek podléhající
konfiskaci. Tímto výměrem byl soud ve smyslu §135 odst.
2 o. s. ř. vázán a jeho správnost není proto oprávněn
přezkoumávat.
V ústavní stížnosti navrhovatelka namítala, že rozhodnutím
soudu došlo k porušení čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod, neboť v řízení podle zák. č. 87/1991 Sb. měl soud
zkoumat zákonnost rozhodnutí správních orgánů o konfiskaci
nemovitostí, protože se zcela jasně jednalo o akty politické
perzekuce. Konkrétně stěžovatelka uvedla, že původní vlastníci
nemovitostí byli za války pronásledováni pro svůj židovský původ
a postoj k nacismu. Dědeček, otec i strýc stěžovatelky byli
vězněni, jejímu otci nebyl povolen sňatek s její matkou, která
byla árijského původu, a byla mu odepřena promoce. Proto, přestože
její předci byli německé národnosti, nebyli po válce odsunuti, což
také příslušným orgánům prokázali, a správní orgány tento stav
respektovaly. Teprve poté, co byli její otec a strýc rozsudkem
Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 1948, sp. zn. Tk VI
2348/48, odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody za pomoc
k přechodu státních hranic, byla dodatečně vyslovena konfiskace
celého majetku dle §1 odst. 1 bod 2 dekretu č. 108/1945 Sb.,
neboť jiným způsobem nebylo možné v trestním řízení konfiskaci
majetku zajistit. Dále navrhovatelka uvedla, že protože její
dědeček nebyl trestním rozsudkem odsouzen, došlo ke zrušení
konfiskace, týkající se jeho podílu. Konečně namítala, že
rozhodnutí o konfiskaci, pokud jde o bratra jejího otce, nebylo
řádně doručeno, ačkoliv byl jeho pobyt správnímu orgánu znám,
protože si v té době odpykával trest odnětí svobody.
Městský soud se ve vyjádření k ústavní stížnosti odvolal na
odůvodnění rozsudku, který v této věci vydal, s tím, že na svých
právních závěrech trvá a navrhuje pro případ, že stížnost nebude
odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, její zamítnutí.
Bytový podnik v P. přípisem ze dne 22. 8. 1995 sdělil, že se
vzdává svého postavení vedlejšího účastníka řízení.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že není
běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, že není
vrcholem soustavy obecných soudů, a ani není ve vztahu k těmto
soudům soudem nadřízeným, a za předpokladu, že tyto soudy
postupovaly v souladu s principy, stanovenými v hlavě páté Listiny
základních práv a svobod (dále jen Listina), není oprávněn do
jejich rozhodovací činnosti zasahovat. Vzhledem k tomu, že
navrhovatelka uplatnila námitky, spočívající právě v porušení
ustanovení hlavy páté Listiny, nezbylo než se věcí zabývat.
V této souvislosti Ústavní soud z připojeného spisu Obvodního
soudu pro Prahu 3, sp. zn. 9 C 313/92, zjistil, že v řízení před
obecnými soudy bylo vzato za prokázáno, že navrhovatelka není
osobou oprávněnou k vydání věcí dle zák. č. 87/1991 Sb., neboť
k odnětí nemovitostí došlo mimo rozhodné období, na základě
dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., tj. přímo ze zákona
dnem jeho účinnosti k 30. 10. 1945, na čemž nic nemění, že
rozhodnutí správních orgánů - výměry byly vydány v rozhodném
období, protože měly jen deklaratorní charakter, kterým se
vymezovaly osoby vlastníků a majetek podléhající konfiskaci, navíc
je jimi soud dle §135 odst. 2 o.s.ř. vázán. Kromě toho soudy
dovodily, že vzhledem ke včas podané výzvě pouze ohledně majetku
po zemřelém otci navrhovatelky, je na místě se zabývat důvodem
přechodu na stát z hlediska §6 zák. č. 87/1991 Sb. právě u tohoto
majetku, a nikoliv u majetku po dědečkovi a strýci, kterého se
domáhala v žalobě.
Také Ústavní soud se především musel vypořádat s otázkou, zda
navrhovatelka uplatnila včas výzvu k vydání věci dle §5 odst. 1,
2 zák. č. 87/1991 Sb. v poměru ke všem bývalým podílovým
spoluvlastníkům, tj. ke všem třem třetinám, či nikoliv, neboť
věcí, která má být vydána dle zák. č. 87/1991 Sb., je
i spoluvlastnický podíl na věci [srov. Stanovisko občanskoprávního
kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 7. 1993, Cpjn 50/93,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (ročník
1993, str. 252), jakož i rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne
23. 3. 1994, sp. zn. 3 Cdo 62/93, a konečně i Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 16. 1. 1991, sp. zn. 6 Co 167/91,
uveřejněné taktéž ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
(ročník 1992 pod číslem 36)]. V tomto směru pak z dokladů,
předložených navrhovatelkou, týkajících se korespondence s osobou
povinnou, Ústavní soud zjistil a vzal za prokázáno, že
navrhovatelka v prekluzivní lhůtě, upravené v §5 odst. 2, ve
spojení s §35, zák. č. 87/1991 Sb., tj. do 30. 9. 1991, uplatnila
výzvou, došlou povinné osobě na podatelnu dne 15. 4. 1991, nárok
pouze na podíl po svém otci MUDr. J. B., a to rovnající se 1/6
domu v P.na . Další přípis, kterým si již nárokuje navrhovatelka
2/3 téhož domu, je však až ze dne 4. 11. 1991, tj. po uplynutí
zákonné prekluzivní lhůty, a totéž platí ohledně přípisu ze dne
1. 12. 1991, v němž se domáhá vydání celého domu. Lze tedy
konstatovat, že nárok byl uplatněn včas, pouze pokud jde o podíl
ve smyslu samostatné věci, rovnající se 1/6 nemovitostí po otci
navrhovatelky MUDr. J. B., a to mimo uvedené, proto, že výzva je
nejenom podmínkou vzniku nároku, ale současně i jeho konkretizací,
a dokonce i podkladem jeho vlastní realizace dle §5 odst. 3 a 4
zák. č. 87/1991 Sb.
Z důvodů shora uvedených se proto Ústavní soud
v dalším zkoumání ústavní stížnosti navrhovatelky proti napadeným
rozhodnutím zabýval pouze nárokem navrhovatelky na 1/6
nemovitostí, týkající se podílu jejího otce, a dospěl k závěru, že
nemůže obstát názor Městského soudu v Praze, v němž dovozuje, že
navrhovatelka není osobou oprávněnou dle zák. č. 87/1991 Sb.,
neboť k odnětí nemovitostí došlo mimo rozhodné období, na základě
dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., ke dni jeho
účinnosti, tj. ke dni 30. 10. 1945, jestliže splnění podmínek
ustanovení §6 odst. 2 a §2 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb.
může soud posuzovat právě tehdy, když správní orgán rozhodoval až
po 25. 2. 1948, o tom, jsou-li splněny podmínky podle dekretu č.
108/1945 Sb., jak již bylo ostatně judikováno nejen Ústavním
soudem ČR v nálezech ze dne 22. 6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 56/94; ze
dne 21. 8. 1995, sp. zn. IV. ÚS 193/95; nebo ze dne 12. 10. 1995,
sp. zn. III. ÚS 39/95; ale i Vrchním soudem v rozsudku ze dne 30.
12. 1994, sp. zn. 4 Cdo 174/94. Protože v dané věci byl majetek po
otci navrhovatelky konfiskován výměrem ÚNV hl. m. Prahy ze dne
25. 6. 1948, čj. 42-275-NS-48, který nabyl právní moci dne 31. 5.
1951, a protože navrhovatelka právě tvrdí, že její otec nesplňoval
hmotněprávní podmínky §1 odst. 1 bod 2 dekretu č. 108/1945 Sb.,
neboť byl za války persekuová n odmítnutím být na německé
univerzitě promován titulem MUDr., neumožněním sňatku s osobou
árijského původu, a dokonce i vězněním, takže se na něj vztahovala
výjimka z konfiskace, a v dalším má z těchto důvodů za to, že šlo
v případě výměru o akt politické perzekuce vyvolaný skutečností,
že se její otec podílel na tehdy trestné činnosti poskytnutím
pomoci k přechodu státních hranic, za což byl také rozsudkem
Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 1948, sp. zn. Tk VI
2348/48, odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, bude
nutno se věcí znovu zabývat, eventuelně s tím, že zjištěná
nezákonnost správních aktů, spočívající v tom, že se na otce
navrhovatelky měla vztahovat výjimka dle §1 odst. 1 bod 2 dekretu
č. 108/1945 Sb., musí být následně vyhodnocena v tom smyslu, zda
založila či nikoliv politickou perzekuci ve smyslu §6 odst. 2
a §2 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. Pokud se tedy soudy věcí v tomto
smyslu nezabývaly, má Ústavní soud za to, že v řízení, která
napadeným rozhodnutím předcházela, nebyla právům navrhovatelky
poskytnuta dostatečná ochrana, v tom smyslu, že by bylo
realizováno právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny
a splněna povinnost soudů postupovat stanoveným způsobem dle čl.
90 Ústavy. Z těchto důvodů nezbylo Ústavnímu soudu, než napadená
rozhodnutí zrušit dle §82 odst. 1, 2 písm. a) a odst. 3 písm. a)
zák. č. 182/1993 Sb.
Rozhodnutí Ústavního soudu je podle ustanovení čl. 89 odst.
2 Ústavy závazné pro všechny orgány i osoby, s tím, že za situace,
kdy je Ústavní soud nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti (srov.
hlava čtvrtá, čl. 83, čl. 87 Ústavy), jsou obecné soudy per
analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu taktéž dle §226
o.s.ř.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 14. 2. 1996