ECLI:CZ:US:1996:2.US.186.95
sp. zn. II. ÚS 186/95
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě v právní věci stěžovatele ing. P. H. o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, čj. 10 Ca 46/95-34, ze dne 19. 4. 1995, ve spojení s rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu v Českém Krumlově, čj. PÚ-20987/94, ze dne 2. 11. 1994, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, čj. 10 Ca
46/95-34, ze dne 19. 4. 1995, ve spojení s rozhodnutím Okresního
pozemkového úřadu v Českém Krumlově, čj. PÚ - 20987/94, ze dne 2.
11. 1994, se z r u š u j e.
Odůvodnění:
Navrhovatel se ve své ústavní stížnosti domáhal zrušení
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, čj. 10 Ca
46/95-34, ze dne 19. 4. 1995, ve spojení s rozhodnutím Okresního
pozemkového úřadu v Českém Krumlově, čj. PÚ-20987/94, ze dne 2.
11. 1994, pouze v části I./B a II. jeho výroku s odůvodněním, že
napadená rozhodnutí porušují čl. 36 a násl. Listiny základních
práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť
v dané věci bylo rozhodováno v neveřejném zasedání bez nařízení
ústního jednání dle ustanovení §250f o.s.ř., ačkoliv nebyla
splněna jeho základní podmínka, totiž že jde o jednoduchý případ.
Současně v této souvislosti poukázal stěžovatel na to, že správní
orgán spolu s krajským soudem učinily na jedné straně závěry
z důkazů, jejichž hodnota je pochybná, a na druhé straně některé
skutečnosti zůstaly neprošetřeny. Kromě toho namítal, že mu nebyla
doručena ani písemná vyjádření ostatních účastníků řízení. Dále na
odůvodnění svého návrhu uvedl, že došlo k porušení i čl. 11
Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, které upravují
nezadatelné právo vlastnit majetek, jež dále zahrnuje i právo na
restituční navrácení nemovitého majetku, odňatého jeho rodičům
v době nesvobody postupem, který byl uznán za restituční důvod
zákonem č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen
"zák. č. 229/1991 Sb."). Pokud tedy nebyla stěžovateli vydána
podstatná část majetku s poukazem na údajné naplnění důvodů pro
její nevydání dle §11 odst. 4 a §11 odst. 1 písm. c) zák. č.
229/1991 Sb., došlo k tomu nezákonným postupem porušujícím
současně jeho ústavní právo vlastnit majetek. Za nejzávažnější
důsledek napadených rozhodnutí označil nevydání hlavní části
zemědělské usedlosti v Ch. u K., tj. bývalé obytné části usedlosti
včetně bezprostředně navazujících hospodářských budov (zejména
chlévů), jakož i nádvoří usedlosti. S tím, že naproti tomu sýpka
a stodola a další mimo areál usedlosti se nacházející stodola
vydány byly a stěžovatel na nich s mimořádnými obtížemi
zabezpečuje jako soukromý zemědělec zemědělskou výrobu. Navrácení
zbývající části usedlosti považuje za rozhodující pro možnost
trvalého obhospodařování svých pozemků, neboť tak jak byly
nemovitosti vydány, je jejich užívání problematické kupříkladu
z toho důvodu, že nemá možnost trvale se přestěhovat na usedlost.
Ohledně podmínek upravených v §11 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb.
zdůraznil, že pro nevydání musí být obě v ustanovení uvedené
podmínky naplněny současně s tím, že pokud jde o podmínku
"souvislost stavby s předmětem zemědělské výroby", tuto nelze
zploštit na skutečnost, zda stavba po ztrátě stavebně technického
charakteru již není použitelná k zemědělské výrobě, když
zákonodárce hovoří "...nesouvisí s předmětem ...", přitom právě
tato slova dávají zákonné podmínce zcela jiný obsahový význam.
Dále v této souvislosti stěžovatel uvádí, že pro přímou
zemědělskou výrobu není např. použitelná ani jakákoliv obytná část
zemědělské usedlosti, přesto nikdo nepochyboval o tom, že i tato
část souvisí s předmětem zemědělské výroby, a to i bez toho, že by
na důkaz této souvislosti byl soukromý zemědělec nucen chovat
např. v kuchyni slepice apod. Proto i administrativní a obslužné
sídlo zemědělského družstva se samo o sobě vyznačuje bezprostřední
souvislostí s předmětem zemědělské výroby. Dále stěžovatel
vyslovil názor, že o přímou souvislost se zemědělskou výrobou
půjde vždy tam, kde je budova využívána pro zajištění činností
zemědělskou výrobu bezprostředně podmiňujících, zejména pokud
jejich samostatný výkon specializovanými osobami je dán vnitřní
dělbou práce v rámci zemědělského podniku, přičemž není ani
vyloučena souvislost s činnostmi, které bezprostředně zemědělskou
výrobu nepodmiňují, avšak přesto s ní souvisejí, jako např.
zaměstnanost v době vegetačního klidu. Ohledně hodnocení druhé
podmínky uvedené v §11 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., tj. podmínky
"ztráty původního stavebně technického charakteru stavby",
stěžovatel zdůraznil subsidiární povahu této podmínky, jakož
i skutečnost, že při hodnocení této okolnosti byly jak ze strany
pozemkového úřadu, tak krajského soudu vzaty v úvahu takové
důkazy, které postrádají jakékoliv vypovídací a argumentační, tedy
i důkazní hodnoty. Podrobně se pak zabýval dvěma metodikami
hodnocení předmětné podmínky, tj. metodikou odpovídající rozsudku
Vrchního soudu v Praze, omezující se na holé konstatování naplnění
kritéria nadpolovičního objemového podílu všech konstrukcí daného
prvku dlouhodobé životnosti, vedle metodiky použité a doporučené
Sdružením znalců České republiky, vycházející z kriteria více než
jedné třetiny nových prvků dlouhodobé životnosti a založené na
formě váženého průměru, s tím, že metodika použitá Vrchním soudem
v Praze v podstatě vychází z vytržení jednoho znaku, a to obměny
stropních konstrukcí, ze souvislostí celé stavby a navíc aniž by
byl dán průchod individuálnímu hodnocení předmětné podmínky, totiž
zda došlo či nikoliv ke ztrátě původního stavebně technického
charakteru stavby. Dále vyslovil stěžovatel názor, že principům
selského rozumu by lépe odpovídalo kritérium jedné poloviny
nosných prvků, a nikoliv jedné třetiny, které navíc bylo použito
v souvislosti se zák. č. 87/1991 Sb., a nikoliv v souvislosti se
zák. č. 229/1991 Sb., a zdůraznil, že toto kriterium bylo
překročeno pouze o 1,76%. V závěru této části svého návrhu pak
znovu stěžovatel zdůraznil nutnost hodnotit veškeré okolnosti
případu, zejména skutečnost, že již byly vydány některé části
statku, dále pole a louky a že podmínky §11 odst. 4 zák. č.
229/1991 Sb. je nutné hodnotit ve vztahu k celé zemědělské
usedlosti, a nikoliv vytrženě pouze ve vztahu k posuzované budově
samé, a to spolu s faktem, že zemědělská usedlost tvoří jeden
hospodářský funkční celek, kdy mimořádného manipulačního významu
má vnitřní dvůr statku. Dále podtrhl, že je třeba mít na paměti,
že částečným vydáním a nevydáním zemědělské usedlosti dojde
k založení stavu, který povede ke střetům provozním i vlastnickým
mezi vlastníky obou částí. V následující části své ústavní
stížnosti stěžovatel uvedl, že má podnikatelský záměr zřídit
v bývalé obytné části usedlosti nižší hospodářskou školu, jejímž
provozem by v žádném případě nemělo dojít ke zrušení zemědělské
výroby, nýbrž naopak k jejímu rozšíření a prohloubení při
současném plnohodnotném využití i dosavadní "závodní kuchyně
a jídelny", což ovšem nelze říci o stávajícím využití objektu ze
strany povinné osoby, tj. zemědělského družstva. V této
souvislosti stěžovatel uvedl, že zemědělské družstvo skutečně
předmětný objekt nepotřebuje, o čemž svědčí nabídka dobrovolného
vydání objektu, která vzhledem k finančním požadavkům nebyla
završena uzavřením dohody o vydání. Ohledně nevydání zastavěné
části p.p.č. 1/3 kolnou stěžovatel uvedl, že jde zcela evidentně
o stavbu jednoduchou a tudíž umožňující vydání, aniž by bylo lze
pozemek nevydat z důvodu, že ho nelze zemědělsky využít. Konečně
ohledně zbývající části dvora č. 1/3-ost. pl. stěžovatel odkázal
na své odvolání s tím, že již v době odnětí byla tato parcela
vedena jako stavební plocha a její osud by měl být proto podřízen
režimu příslušenství k věci hlavní (vlastní usedlost), a to stejně
tak jako u kolny ve dvoře a u septiků vně usedlosti, k jejichž
vydání by dle názorů stěžovatele mělo dojít rovněž, přestože byly
postaveny až po odnětí.
Krajský soud ve svém vyjádření jako účastník řízení navrhl,
aby ústavní stížnost byla nálezem zamítnuta s odůvodněním, že po
přechodu pozemku do vlastnictví státu byly některé budovy
postaveny nově (ocelokolna), některé byly přestavěny a nesouvisí
s předmětem zemědělské výroby, takže nastaly překážky pro jejich
vydání podle §11 zák. č. 229/1991 Sb., přitom na některých
převáděných nemovitostech byla zřízena i věcná břemena podle §9
odst. 5 zák. č. 229/1991 Sb. Dále ve svém vyjádření zdůraznil, že
ve věci bylo rozhodováno celkem 4x s tím, že v tomto kontextu se
porušení ústavního práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36
Listiny jeví jako nepřípadné a stejně tak i ve smyslu čl. 6
Úmluvy, neboť věc byla navíc vyřízena v přiměřené lhůtě,
stěžovatel byl vyslechnut a rozsudek byl vždy veřejně vyhlášen.
Krajský soud rovněž odmítl porušení čl. 11 Listiny s odůvodněním,
že stěžovatel v restitučním řízení jen některý majetek nabývá, ale
ještě jej nevlastní, přitom původními vlastníky majetku byli jeho
rodiče. V této souvislosti se naopak krajský soud dovolával čl.
11 odst. 3 Listiny, dle něhož nesmí být majetku zneužito na újmu
práv druhých vlastníků, anebo v rozporu se zákonem chráněnými
obecnými zájmy. Dále krajský soud konstatoval, že způsob vydání
stěžovatelem požadovaného majetku probíhá podle zásad zakotvených
v zák. č. 229/1991 Sb., zohledňujících některé obecné zájmy
a principy, z nichž vyplývá, že se soud nemůže řídit pouze podle
přání a požadavků stěžovatele.
Vedlejší účastník Zemědělské družstvo P. K. ve svém vyjádření
taktéž navrhl, aby Ústavní soud nálezem zamítl ústavní stížnost
stěžovatele s odůvodněním, že v dané věci nebylo porušeno ústavní
právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny ani čl.
6 Úmluvy, neboť v dané věci bylo rozhodováno celkem 4x, když na
základě předchozích rozhodnutí byly provedeny veškeré potřebné
důkazy nezbytné pro rozhodnutí ve věci a navrhovatel navíc ani
v obsahu ústavní stížnosti neuvádí nové skutečnosti, které by
nebyly projednány nebo přezkoumány soudem. Ohledně porušení čl.
11 Listiny vedlejší účastník zdůraznil, že se stěžovatel dovolává
ochrany u té části majetku, který mu nebyl vydán, tj. u těch
nemovitostí, ke kterým mu nesvědčí vlastnické právo. Dále vedlejší
účastník konstatoval, že v dané věci bylo postupováno ze strany
osoby povinné i ostatních orgánů ve snaze vyhovět navrhovateli
dokonce i nad rámec stanovený zákonem, takže např. mu bylo
umožněno bezplatně užívat i další objekty (stodola, sýpka, apod.),
přestože k jejich pravomocnému vydání došlo až rozhodnutím ze dne
2. 11. 1994. Pokud jde o hlavní část zemědělské usedlosti
(současnou administrativní budovu s příslušenstvím - vývařovna,
jídelna), vedlejší účastník zdůraznil, že je prosta jakýchkoliv
hospodářských budov, které byly jejím příslušenstvím v dřívější
době. Dále vedlejší účastník označil za nepravdivé tvrzení
navrhovatele o nemožnosti přestěhovat se zpět do usedlosti, s tím,
že mu naopak bylo osobou povinnou umožněno užívání bytu
o velikosti 1 + 4 v této usedlosti, který však užívají namísto
navrhovatele jeho příbuzní. Navrhovatel navíc sám pronajímá
dalšímu nájemci byt nacházející se v objektu sýpky, a to již od
roku 1991, kdy mu bylo umožněno objekt bezplatně užívat. Protože
navrhovatel uvádí v samotné ústavní stížnosti zkreslující
a nepravdivé údaje, považuje ji vedlejší účastník za ústavní
stížnost podanou v rozporu s dobrými mravy s tím, že by nemělo
takové jednání požívat právní ochrany. Dále vedlejší účastník ve
svém vyjádření zdůraznil, že vydání nemovitosti by znamenalo hrubý
nesoulad se zájmem hospodářského rozvoje venkova, neboť je
nejvýznamnějším subjektem zemědělsky hospodařícím v předmětné
lokalitě, a navíc zajišťuje i další služby pro členy svého
družstva i třetí osoby, přičemž vlastní vydání administrativní
budovy s jídelnou a vývařovnou navrhovateli by ve svém důsledku
znamenalo zánik zemědělského družstva. Mimo uvedené pak vedlejší
účastník poukázal na účelovost tvrzení stěžovatele o tom, že
administrativní budovu potřebuje pro zajištění zemědělského
provozu, neboť je sám vyvrací záměrem zřídit v budově nižší
hospodářskou školu pro farmářské synky. Ohledně ztráty původního
stavebně technického charakteru stavby, tj. administrativní budovy
s příslušenstvím, vedlejší účastník odkázal zejména na znalecký
posudek znalce E. M. ze dne 20. 6. 1993 co do stránky stavebně
technické, s tím, že souvislost se zemědělskou výrobou
vyčerpávajícím způsobem konstatuje krajský soud v odůvodnění
rozsudku ze dne 19. 4. 1995. Za této situace má vedlejší účastník
za nesporné, že administrativní budova byla přestavěna z původní
obytné části zemědělské usedlosti a přilehlých stájí, konírny
a skladů, a v důsledku toho se také objekt využívá pro zcela jiný
druh činnosti než zemědělská výroba, která byla dříve v objektu
provozována. Navrhovatel tedy mylně odvozuje ze samotného názvu
zemědělského družstva, že provoz tohoto objektu je provozem
zemědělské výroby. Zcela na závěr svého vyjádření vedlejší
účastník poukázal na judikaturu Ústavního soudu, zejména nálezy
IV. ÚS 23/93, III. ÚS 23/93, Pl. ÚS 18/94, podle nichž Ústavní
soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví
a nemůže tedy zasahovat do činností obecných soudů, pokud v jejich
činnosti a rozhodnutích nejsou porušeny ústavní zásady
spravedlivého procesu.
Ústavní soud při projednávání návrhu navrhovatele
respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů a nemůže
tudíž vykonávat přezkummé pravomoci v tom smyslu, že by byl třetí
instancí v systému všeobecného soudnictví, resp. druhou instancí
v řízení dle části páté o.s.ř a nebo dokonce náhradní instancí
tam, kde o.s.ř. nepřipouští dovolání. Pravomoc Ústavního soudu je
vázána na zjištění, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno
základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo
mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Vzhledem k tomu, že
navrhovatel uplatnil námitky spočívající v porušení čl. 11, čl.
36 a násl. Listiny; čl. 6 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu
k Úmluvě, nezbylo než se věcí zabývat. Za tímto účelem si Ústavní
soud vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn.
10 Ca 46/95, a dílčí spis Okresního pozemkového úřadu v Českém
Krumlově, čj. 1813/92, spolu se spisy uvedeného krajského soudu,
sp. zn. 10 Ca 23/92, 10 Ca 10/93, 10 Ca 316/93, z nichž zjistil,
že o nároku navrhovatele podle §9 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb.
rozhodl poprvé Pozemkový úřad v Českém Krumlově dne 28. 1. 1992,
čj. 1813/92, toto rozhodnutí bylo zrušeno Krajským soudem
v Českých Budějovicích dne 25. 5. 1992, pod čj. 10 Ca 23/92-29;
podruhé pozemkový úřad rozhodl dne 29. 10. 1992, čj. PÚ 6478/92,
a toto rozhodnutí bylo zrušeno krajským soudem 22. 2. 1993, pod
čj. 10 Ca 10/93-9; potřetí uvedený pozemkový úřad rozhodl dne 15.
7. 1993, čj. PÚ 12412, a taktéž toto rozhodnutí bylo krajským
soudem dne 29. 12. 1993, pod čj. 10 Ca 316/93-14, zrušeno, konečně
počtvrté bylo pozemkovým úřadem rozhodnuto dne 2. 11. 1994, čj. PÚ
20987/94, ale toto rozhodnutí bylo již krajským soudem potvrzeno
dne 19. 4. 1995, pod čj. 10 Ca 46/95-34. Při svém rozhodování
vycházel krajský soud z výslechu navrhovatele ing. P. H. ze dne
25. 5. 1992, pod sp. zn. 10 Ca 23/92, ze znaleckého posudku E. M.
ze dne 20. 6. 1993, č. 2377/167/93, a jeho dodatku zapsaného pod
č. 2584/42-94; ze znaleckého posudku ing. J. B. ze dne 18. 4.
1993, č. 707/93-4a; posudku znalců společnosti P., projekční
a obchodní činnost, s. r. o., v Č. K., ze dne 9. 4. 1993;
z vyjádření Okresního úřadu v Českém Krumlově, referátu
regionálního rozvoje ze dne 30. 3. 1994, zn. RR 933/94-Kú;
z vyjádření referátu životního prostředí Okresního úřadu v Českém
Krumlově ze dne 10. 6. 1992, zn. ŽP 1391/92-K; z vyjádření
referátu dopravy Okresního úřadu v Českém Krumlově ze dne 12. 6.
1992, zn. 607 Dopr. 281/13-92/PÚ; ze zprávy referátu regionálního
rozvoje Okresního úřadu v Českém Krumlově ze dne 7. 7. 1994, zn.
RR 2242/94-Kú; z referátu dopravy Okresního úřadu v Českém
Krumlově ze dne 21. 7. 1994; ze zprávy Obecního úřadu v K.,
stavebního úřadu ze dne 18. 7. 1994, čj. Výst./837/94-TP;
z územního rozhodnutí odboru výstavby ONV v Českém Krumlově ze dne
20. 4. 1966, zn. Výst. 227/66-Ko; z povolení vydaného odborem
výstavby a územního plánování ONV v Českém Krumlově ze dne 2. 2.
1981, čj. VÚP/163/81-SM; z materiálů odboru dopravy ONV v Českém
Krumlově z roku 1978 o schválení komunikací a zpevněných ploch pro
JZD K. v Ch.; z rozhodnutí ONV v Českém Krumlově, čj.
2235/Výst.-557/66-KŠ, o přípustnosti stavby kolny na stroje na
části parcely v Ch.. Dále se ve spisech nachází odborné stanovisko
odboru výstavby okresního úřadu, čj. Výst. 96/92 Mu, ze dne 21.
1. 1992, a geometrické plány ze dne 19. 8. 1992, č. zakázky
11-603/92; ze dne 12. 10. 1992, č. zakázky 903-179, a ze dne 8.
8. 1994, č. zakázky 193-355/93, spolu se snímky pozemkové mapy ze
dne 13. 8. 1991, č. zakázky 02-1-995/803, a ze dne 20. 8. 1993, č.
zakázky 023 950/642, konečně i výpisy z pozemkové knihy ze dne
29. 6. 1992, spolu s identifikací parcel na základě zakázky č.
022 950/281, ze dne 12. 4. 1992, a č. 023 950/642, ze dne 20. 8.
1993. Na základě takto provedeného dokazování pak krajský soud
dospěl k závěru, že administrativní a stravovací zařízení v Ch.
tvoří jeden stavební objekt ve smyslu jediné věci, avšak že
obsahuje 35,09 % nových základních konstrukcí, čímž došlo ke
ztrátě původního stavebně technického charakteru ve smyslu
stanoviska Stavební komory sdužení znalců České republiky, neboť
byla změněna více než jedna třetina prvků dlouhodobé životnosti.
Stejně tak byla krajským soudem dovozena ztráta původního stavebně
technického charakteru i ve smyslu rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 17. 5. 1994, sp. zn. 3 Cdo 199/93, dle kterého postačuje,
aby alespoň u některého z prvků dlouhodobé životnosti došlo k jeho
výměně v rozsahu reprezentujícím nadpoloviční objemový podíl všech
konstrukcí daného prvku objektu, neboť u předmětné nemovitosti
došlo k výměně stropních konstrukcí více než z jedné poloviny,
a to součtem zcela nových stropů 46,21 % a vyměněných stropů
17,36 %. Dále krajský soud dovodil, že k původní zemědělské výrobě
je přestavěný objekt nepoužitelný, když dnešní administrativní
a stravovací zařízení č.p. 1 v Ch. bylo přestavěno z původní
obytné části zemědělské usedlosti, stájí, konírny a skladů,
a proto je nelze dle §11 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb. vydat. Ani
pozemek zastavěný stavbou administrativního a stravovacího
zařízení 1/1 nemůže být dle krajského soudu vydán dle §11 odst.
1 písm. c) zák. č. 229/1991 Sb., neboť byl po přechodu do
vlastnictví státu zastavěn a stavba brání jeho zemědělskému
využití. Dále krajský soud konstatoval, že ohledně kůlny uprostřed
dvora navrhovatel svůj nárok neuplatnil včas, tj. ve lhůtě do 31.
8. 1993, protože ji neuvedl v tiskopisu uplatnění nároku na
zemědělský majetek, s tím, že i kdyby takový návrh podán byl, bylo
by na vůli pozemkového úřadu, zda rozhodne o vydání pozemku i se
stavbou, neboť z ustanovení §11 odst. 7 zák. č. 229/1991 Sb. se
mu takové rozhodnutí dává jenom jako možnost, nikoliv povinnost.
Pokud jde o pozemek kůlnou zastavěný, krajský soud uvádí, že jej
nelze zemědělsky využívat právě z tohoto důvodu a navíc celá
parcela 1/3 - dvůr zemědělské usedlosti se nevydává, a to proto,
že jde jednak o plochu nezbytně nutnou k využívání
administrativního a stravovacího zařízení v Ch. a dále zastavěnou
parcelu zpevněním, bránící zemědělskému využití pozemku dle §11
odst. 1 písm. c) zák. č. 229/1991 Sb. V další části svého
rozhodnutí krajský soud odkazuje na nález Ústavního soudu, v němž
se uvádí, že účelem zák. č. 229/1991 Sb. je zmírnění, a nikoliv
odstranění některých, a nikoliv všech křivd z let 1948 až 1989,
a dovozuje, že všechny argumenty navrhovatele o nezbytném
příslušenství pozemků k budovám, o narušení funkčního celku
a o ohrožení provozu mohou svědčit zrovna tak ve prospěch osoby
povinné. Ohledně dalších argumentů týkajících se nemožnosti
bydlení a zřízení další infrastruktury v předmětných nemovitostech
včetně nemožnosti zřídit v areálu nižší hospodářskou školu,
krajský soud konstatoval, že nejsou v zákoně o půdě (č. 229/1991
Sb.) uvedeny jako důvody pro vydání. Septiky pak prohlásil
příslušenstvím administrativního a stravovacího zařízení. Zcela na
závěr se krajský soud zabýval problematikou navazujících věcných
břemen.
V návaznosti na shora uvedená skutková zjištění a právní
posouzení obecným soudem se pak Ústavní soud jako orgán ochrany
ústavnosti zabýval napadeným rozhodnutím z hlediska porušení
ústavních principů a zásad spravedlivého procesu, jejichž porušení
namítal ve své ústavní stížnosti navrhovatel. V tomto směru se
Ústavní soud zaměřil na podstatu ústavní stížnosti, v níž
navrhovatel namítal, že mu nebyla vydána podstatná část majetku
dle zák. č. 229/1991 Sb., s poukazem na údajné naplnění důvodů pro
nevydání ve smyslu §11 odst. 4 a dílem též §11 odst. 1 písm. c)
zák. č. 229/1991 Sb., a která se takto koncentruje na otázku
ústavnosti interpretace použitých ustanovení zák. č. 229/1991 Sb.
obecným soudem. Ústavní soud má pak za to, že při zkoumání
předpokladů pro nevydání nemovitostí, a to konkrétně budovy
administrativního a stravovacího zařízení Ch. dle §11 odst. 4
zák. č. 229/1991 Sb., je třeba mít především na paměti, že jde
o restituční předpis, jehož hlavním smyslem je zmírnění křivd.
Takže vykoná-li oprávněná osoba, i když je stavba podstatně
zhodnocena dle §14 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb., právo volby na
vydání, je sice toto její právo modifikováno společenským zájmem,
ale pouze v tom směru, že musí být zajištěna zemědělské výroba
(srov. expressis verbis §11 odst. 4 in fine a preambuli zák. č.
229/1991 Sb. ..... zlepšení péče o ...... půdu; ... hospodářský
rozvoj venkova ...), což zákon v §11 odst. 4 vyjadřuje mimo jiné
pomocí stavebně technických parametrů, když hovoří o stavebně
technickém charakteru. Tyto parametry však nelze bez dalšího
a navíc mechanicky aplikovat, jednak pro samotnou spornost
a nerovnocennost jednotlivých prvků dlouhodobé životnosti
(základy; hlavní nosné vodorovné a svislé konstrukce; stropy;
krov; schodiště) a dále proto, že tyto nemusí nic vypovídat o tom,
zda je či není zajištěna zemědělská výroba. Nelze proto akceptovat
závěr krajského soudu ohledně ztráty původního stavebně
technického charakteru, jestliže v podstatě zredukoval tuto otázku
na převzetí výpočtů obsažených ve znaleckém posudku E. M.
a částečně vlastní výpočty, opírající se taktéž o uvedený posudek.
Pokud jde o převzetí výpočtu z uvedeného znaleckého posudku
ohledně 35,09% nových základních prvků dlouhodobé životnosti
a konstatování, že došlo ke změně jedné třetiny prvků dlouhodobé
životnosti, je namístě zdůraznit, že hranici 1/3 je nutno chápat
vágně, a to vzhledem k již zmíněné spornosti a nerovnocennosti
jednotlivých prvků dlouhodobé životnosti i počtu použitelných
metod výpočtu s různými možnými výsledky (např. dle přílohy č. 1
nebo č. 3 vyhl. č. 393/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
nebo dle katalogu Ústavu racionalizace ve stavebnictví nebo dle
knihy Karel Hiecke, Zdeněk Hornický, Václav Kasa a kol.:
"Oceňování nemovitostí", pokud jde o výpočet váženého průměru
a nebo výpočet obestavěného prostoru). Jestliže v dané věci znalec
dospěl k výpočtu 35,09% nových základních prvků dlouhodobé
životnosti, a to pouze podle výpočtu dle přílohy č. 1 vyhl. č.
393/1991 Sb., pak za situace, kdy 1/3 se rovná 33,33%, nebylo
naplnění vágně chápané hranice 1/3 jednoznačné a bylo na místě
doplnění o výpočet dle další varianty, např. dle přílohy č. 2
vyhl. č 393/1991 Sb., a když by i poté stále šlo o hraniční
výsledek, bude třeba zajistit výpočet dle další varianty a znovu
vážit, a to i s přihlédnutím k změně účelu stavby, zda došlo
k posunu, či jde-li stále o situaci mezní, dokud se nepřeváží
hraniční situace v jednoznačnou, ať už v tom smyslu, že bude
potvrzena tendence k naplnění vágně chápané 1/3 hranice, a nebo
naopak. Protože v dané věci má navíc vzhledem k realizované
přístavbě jídelny zvláštní význam i výpočet obestavěného prostoru,
nelze se obejít ani bez tohoto výpočtu. Jinými slovy, teprve na
základě pečlivého vyhodnocení jednotlivých výpočtů a jejich
srovnání bude lze v tom kterém konkrétním případě při vyhovění
požadavku komplexního posouzení věci za účelem spolehlivého
zjištění skutkového stavu (§6; §120 o.s.ř.) učinit závěr o tom,
zda došlo k naplnění vágně chápané 1/3 hranice jakožto jednoho
z předpokladů nutných k posouzení ztráty původního stavebně
technického charakteru, či nikoliv. Stejně tak nelze problematiku
ztráty původního stavebně technického charakteru omezit na vlastní
výpočet provedený krajským soudem ohledně výměny některého z prvků
dlouhodobé životnosti dosahujícího nadpolovičního objemového
podílu všech konstrukcí daného prvku ve smyslu rozhodnutí Vrchního
soudu v Praze, sp. zn. 3 Cdo 95/92, ze dne 31. 1. 1994, a sp. zn.
3 Cdo 199/93, ze dne 17. 5. 1994, a to z důvodů již předeslaných
(spornost a nerovnocenost jednotlivých prvků, nutnost komplexního
přístupu u té které individuálně určené věci). Posledně zmiňovaný
výpočet bude tedy jen dalším z množiny výpočtů a jiných aspektů,
kterým lze přispět k závěru o tak znalecky i právně složité otázce
jako je ztráta původního stavebně technického charakteru věci.
Navíc u výpočtu krajského soudu ohledně 63,57% výměny stropních
konstrukcí, z nichž dovodil naplnění požadavku, aby alespoň
u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti došlo k jeho výměně
v rozsahu reprezentujícím nadpoloviční objemový podíl všech
konstrukcí daného prvku objektu, tento nijak nezdůvodnil, proč
sečetl, a právě u stropů, kde změnou konstrukce stavba ne ve všech
případech ztratí svůj původně stavebně technický charakter, nové
konstrukce na místě starých (17,37 %) spolu se zcela novými
konstrukcemi (46,22 %), když jde o ztrátu původního stavebně
technického charakteru ve smyslu podstatné změny, kterou je nutno
vykládat občanskoprávně, a nikoliv ve smyslu vyhl. č. 85/1976 Sb.,
přitom i podle této vyhlášky lze změnou a navíc podstatnou oproti
původnímu stavebně technickému charakteru ztěží rozumět zachování
statu quo prostou výměnou, ať už z důvodu zchátrání nebo požadavku
vyšší únosnosti stropů atd., byť na vyšší technické úrovni, když
v dané věci máme navíc co činit se 40letým obdobím, během něhož
technický pokrok nepochybně zaznamenal posun. Není bez významu
v této souvislosti odkázat na názor Vrchního soudu v Praze
vyjádřený taktéž v rozhodnutí, sp. zn. 3 Cdo 95/92, ze dne 31. 1.
1994, a sp. zn. 3 Cdo 199/93, ze dne 17. 5. 1994, s nímž se
Ústavní soud zcela ztotožňuje, totiž že úvaha o ztrátě původního
stavebně technického charakteru je problematikou právní a že
samotný tento pojem by měl být v soudní praxi vykládán přísně
a tak, jak namítal stěžovatel, tj. od případu k případu při
zachování práva na individuální posouzení věci. Stejně tak jako
závěr krajského soudu o ztrátě původního stavebně technického
charakteru z důvodu omezení se na provedení vlastních výpočtů
a převzetí výpočtu z nikoliv komplexně zpracovaného posudku
znaleckého, zůstal mimo zákon i závěr, že k původní zemědělské
výrobě je přestavěný objekt nepoužitelný, a proto nevydatelný,
když §11 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb. vůbec nepočítá s podmínkou,
že musí jít o původní zemědělskou výrobu, nýbrž pouze o souvislost
s předmětem zemědělské výroby. Z hlediska důkazů v tomto směru,
které měl krajský soud k dispozici, nelze přehlédnout stanovisko
odboru výstavby okresního úřadu, čj. Výst. 96/92 Mn, z 21. 1.
1992, o tom, že objekt byl rekonstruován dle §92 až 102 vyhl. č.
83/1976, tedy vysloveně jako soubor zemědělských staveb, a že
tomuto účelu také dnes slouží, a dále i posudek znalce E. M.
z 20. 6. 1993, z něhož také plyne, že administrativní a stravovací
zařízení Ch. stále slouží zemědělské výrobě. Při úvahách
o souvislosti s předmětem zemědělské výroby je třeba připustit, že
větší rozsah zemědělské výroby s sebou přirozeně nese větší
potřebu činností, které vysloveně nelze nazvat zemědělskou
výrobou, ale jsou jí rozsahem podřízeny nebo s ní funkčně souvisí,
a proto jim nelze upřít souvislost s předmětem zemědělské výroby.
Restituentovo právo na vydání stavby proto nemůže odviset od
rozsahu zemědělské výroby, neboť by zvýhodňovalo restituenty
menších zemědělských usedlostí, u nichž žádné související činnosti
v relativně osamostatnitelné podobě nepřichází v úvahu. Navíc
samotný zákonodárce nečiní rozdíly z hlediska velikosti vraceného
majetku. Ne v poslední řadě je nutno při hodnocení souvislosti se
zemědělskou výrobou mít na zřeteli cíle zemědělské výroby, které
jsou svou povahou krátkodobé a proměnné. Obecně k aplikaci §11
odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb. dlužno dodat, že zákonodárce nevydání
váže pouze na podmínku zásadní přestavby, kterou blíže specifikuje
ztrátou původního stavebně technického charakteru tak, že stavba
již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. Protože zásadní
přestavba i ztráta původního stavebně technického charakteru je
pojmově možná i při zachování účelu stavby ve smyslu vlastní
i související zemědělské výroby, a to zejména tam, kde je výroba
realizována na podstatně vyšší úrovni jak kvantitativní, tak
kvalitativní, je nutno respektovat zákonodárce v tom, že nevydání
váže finálně pouze na změnu účelu, resp. na neexistenci vlastní
i související zemědělské výroby ve vydávané stavbě. Jinými slovy
aplikace §11 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb. nestojí a nepadá se
stavebně technickými parametry, ale musí vycházet jednak ze
skutečnosti, že jde o zmírnění křivd na jedné straně a zajištění
zemědělské výroby na druhé straně, přitom korelátem je rozsah
zásahu (zásadní přestavba), který je individuální, přestože
zákonodárce v tomto směru počítá i s kritérii stavebně
technickými. O zásadní přestavbu tedy půjde jen tam, kde přestavba
popře možnost zajištění zemědělské výroby ve vlastním
i souvisejícím smyslu slova. Kdy tomu tak bude, je třeba vykládat
restriktivně, nejen proto, že jde o zmírnění majetkových křivd
a princip kontinuity s původním vlastníkem, ale především proto,
že samotná vázanost na zemědělskou výrobu je zásahem do práv
restituenta, který by, nebýt křivdy (tj. odnětí majetku totalitním
režimem), mohl dnes ve svém majetku provozovat v zásadě
jakoukoliv, tedy i nezemědělskou činnost. Zcela na závěr se v této
souvislosti sluší připomenout i důvodové zprávy k zák. č.
229/1991 Sb. a jeho dílčím novelám, v nichž se uvádí, že zákon
o půdě zdůrazňuje životní nutnost zachování celistvosti tří složek
zemědělského podnikání - půdy, budov a jiného zemědělského majetku
tak, jak historicky nedílně vznikly, s tím, že jako budoucí
vlastníky zákon o půdě v zásadě předpokládá fyzické osoby a obce
a jeho cílem není konzervovat žádný z dosavadních postátňovacích
mechanismů, ale zrovnoprávnit zemědělce a družstva. Dále důvodová
zpráva konstatuje, že zemědělství se nikdy v minulosti nezabývalo
jen vlastní zemědělskou výrobou, ale zahrnovalo některé činnosti
z předvýrobní fáze i z fáze zpracování svých výrobků a jejich
odbytu, což jsou činnosti, k nimž se musí zemědělství vracet,
neboť jde i o to, abychom neatomizovali zemědělskou výrobu.
Pokud jde o další majetek, a to kolnu uprostřed dvora
- u sýpky, nacházející se na části původní parcely č. 10/1, nyní
1/3, nelze s krajským soudem souhlasit, jestliže dovodil, že
navrhovatel svůj nárok neuplatnil včas, tj. ve lhůtě do 31. 8.
1993, neboť poprvé bylo o kolně rozhodnuto již dne 28. 1. 1992
pozemkovým úřadem, pod čj. 1813/92, a toto rozhodnutí bylo povinné
osobě doručeno dne 31. 1. 1992. Proti tomuto rozhodnutí podal
navrhovatel odvolání, které bylo doručeno jak pozemkovému úřadu,
tak povinné osobě, a v něm je kolna výslovně nárokována s tím, že
jde o příslušenství. Po zrušení rozhodnutí ze dne 28. 1. 1992 bylo
pozemkovým úřadem rozhodnuto dne 29. 10. 1992, pod čj. PÚ
6478/92, a to i ohledně kolny znovu tak, že se nevydává. Toto
rozhodnutí bylo také doručeno povinné osobě a i proti němu podal
navrhovatel odvolání, aby o něm bylo rozhodnuto potřetí dne 15.
7. 1993. Je na místě v této souvislosti připomenout, že zák. č.
229/1991 Sb. nepředpisuje žádné zvláštní formální náležitosti pro
nárok dle §11 odst. 7 uvedeného zákona. Stručně řečeno, bylo-li
ve lhůtě do 31. 8. 1993 o kolně jak povinnou osobou, tak
pozemkovým úřadem jednáno a k odvolání navrhovatele třikrát
rozhodováno, a to včetně doručování, má Ústavní soud za to, že byl
nárok navrhovatele ohledně kolny uplatněn včas. Stejně tak nelze
souhlasit s interpretací krajského soudu §11 odst. 7 zák. č.
229/1991 Sb., pokud dovozuje, že je ponecháno na vůli pozemkového
úřadu, zda o vydání rozhodne, když už pozemkový úřad svou vůli
projevil a dokonce čtyřikrát rozhodl. Zvláště však při
interpretaci §11 odst. 7 zák. č. 229/1991 Sb. je třeba zdůraznit,
že pozemkový úřad je orgánem státní správy a jako takový musí
plnit úkoly svěřené mu zákonem č. 284/1991 Sb., o pozemkových
úpravách a pozemkových úřadech, konkrétně pak úkoly uvedené v §12 a v návaznosti na §14 se musí řídit §3 odst. 3, zák. č.
71/1967 Sb., o správním řízení, v němž je upravena povinnost
správních orgánů zabývat se každou věcí; a §49 cit. zák., v němž
jsou upraveny lhůty pro rozhodnutí, což dále znamená, že musí ve
smyslu §11 odst. 7 zák. č. 229/1991 Sb. rozhodnout, neboť výkon
státní správy je hlavním smyslem jeho existence. Ostatně povinnost
pozemkového úřadu rozhodnout lze dovodit i ze samotného zák. č.
229/1991 Sb., a to jeho §9 odst. 2. Opačný výklad §11 odst. 7
zák. č. 229/1991 Sb., tj. výklad krajského soudu, by znamenal, že
zákonodárce zmocnil pozemkový úřad jako státní orgán k libovůli,
což nelze připustit, a to zejména s odkazem na čl. 2 odst. 3
Ústavy a jemu korespondující čl. 2 odst. 2 Listiny, v němž se
uvádí, že státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen
v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Pokud jde
o pozemek p.p.č. 1/3, zastavěný kolnou ve dvoře, zůstalo
odůvodnění nepřezkoumatelné, neboť se nijak nevypořádalo
s námitkou navrhovatele, uvedenou v jeho odvolání o tom, že kolna
je stavba jednoduchá umožňující pozemek vydat nezávisle na jeho
zemědělském využití (srov. §11 odst. 1 písm. c) zák. č. 229/1991
Sb.). Zcela nepřezkoumatelné je pak rozhodnutí krajského soudu
ohledně dvora zemědělské usedlosti - parcela 1/3, který není
navrhovateli vydán jako zastavěný pozemek dle §11 odst. 1 písm.
c) zák. č. 229/1991 Sb., aniž by bylo zdůvodněno, proč zpevněním
dvora, tj. povrchovou úpravou, má krajský soud za to, že vznikla
stavba ve smyslu druhově i individuálně určené věci způsobilé být
předmětem občanskoprávních vztahů, a aniž by se jakkoliv konkrétně
vypořádal s námitkou navrhovatele, že dvůr je příslušenstvím
administrativního i stravovacíh zařízení v Ch. jako věci hlavní.
Z důvodů shora rozvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že
napadená rozhodnutí jsou rozhodnutí, která vybočují z mezí
ústavnosti, a to nejen z důvodu interpretace a aplikace §11 odst.
1 písm. c); §11 odst. 4 a 7 zák. č. 229/1991 Sb. a jeho
nepřezkoumatelnosti [srov. §221 písm. c) o.s.ř.], ale také proto,
že právě z těchto důvodů nebyla v daném případě právům
navrhovatele poskytnuta dostatečná ochrana v tom smyslu, že nebylo
respektováno jeho právo na ve svém komplexu spravedlivý proces,
tak jak má na myslu čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Současně tak došlo též k porušení čl. 90 Ústavy, který soudům
ukládá, aby zákonným způsobem poskytovaly ochranu právům. Za této
situace nezbylo než napadená rozhodnutí dle §82 odst. 1, odst.
2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. zrušit.
Vzhledem k tomu, že pro účely rozhodnutí si Ústavní soud vystačil
s porušením čl. 36 odst. 1 Listiny; čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 90
Ústavy, nezabýval se již porušením dalších článků Listiny
a Dodatkového protokolu Úmluvy dle tvrzení stěžovatele.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou
závazná pro všechny orgány i osoby.
V Brně dne 18. 9. 1996