ECLI:CZ:US:1996:3.US.107.96
sp. zn. III. ÚS 107/96
Usnesení
III. ÚS 107/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti MUDr. M.Z., zastoupené advokátem Mgr. J.Č., proti Krajskému soudu v Hradci Králové, mimo ústní jednání dne 14. 5. 1996 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která co do formální stránky splňovala podmínky předepsané zákonem (§30 odst. 1, 34 odst. 1, 2, 72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zák. č. 182/1993 Sb.), brojí stěžovatelka proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. ledna 1996 (sp. zn. 15 Co 109/95) a tvrdí, že tento soud - obdobně jako soud I. stupně - jako orgán veřejné moci - v řízení, jehož byl účastníkem, porušil její ústavně zaručené základní právo (§72 odst. 1 lit. a) zák. č. 182/1993 Sb.), a to tím, že jí, v řízení neposkytl poučení o jejich procesních právech (§5 o. s. ř.), "nevyzval ji, aby si (s ohledem na obtížnost posuzované materie) zvolila právního zástupce", ačkoli z obsahu soudního spisu je sdostatek zřejmé, že "na obranu svých práv před soudem nestačila".
III. ÚS 107/96
.
Podle zdůvodnění ústavní stížnosti tak docházelo k situacím, v nichž stěžovatelka (odhlédnuto od jejího nevhodného chování) "nepodávala včas opravné prostředky (není patrno, které prostředky se tím míní), nevznesla kvalifikovanou námitku podjatosti soudu (patrně I. stupně), zbavila se možnosti klást svědkům otázky" apod., čímž "jí postupem obecných soudů bylo odňato právo na spravedlivý proces".
Ve zbytku - co do skutkových zjištění napadených rozhodnutí - zaměřuje stěžovatelka své námitky na tvrzení, že porušením již zmíněné poučovací povinnosti, tedy vadami v procesním postupu, obecné soudy zanedbaly svou povinnost spolehlivě zjistit skutkový stav věci a ve svém důsledku pak porušily i ustanovení čl. 90 Ústavy ČR (úst. zák. č. 1/1993 Sb.); navrhla proto, aby Ústavní soud ČR svým nálezem již dříve označené rozhodnutí obecného soudu II. stupně, případně spolu s rozhodnutím soudu I. stupně (ze dne 24. 11. 1994, sp. zn. 8 C 89/88), zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Co do námitek směřujících proti skutkovému stavu tak, jak obecnými soudy byl zjištěn, z jejich povahy (jde o obsah tzv. předoperativního reversu) a s přihlédnutím k vyčerpávajícím odůvodněním napadených rozhodnutí zcela zřetelně plyne, že jde toliko o pouhou (a opakovanou) polemiku stěžovatelky se skutkovými závěry obecných soudů, neboť těžiště rozsouzené věci spočívá v posouzení odborné otázky, totiž zda lékaři indikovaný a posléze také provedený chirurgický výkon ("laparotomie a výkon dle nálezu") při indikovaném podezření (i při vyšetření ultrazvukem) na nádorové onemocnění stěžovatelky byl proveden důvodně a lege artis a zda následná (a diagnosticky ověřená) amputace dělohy byla v souladu se současným stavem poznání lékařské vědy a z hlediska námitek stěžovatelky byla kryta jejím souhlasem.
Protože vývody ústavní stížnosti neobsahují nijaké novoty, jimiž by se v řízení před Ústavním soudem bylo třeba zabývat, zcela postačí odkázat na výstižné a vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, se zvláštním důrazem na to, že všechny rozhodné otázky byly objasněny třemi souhlasnými odbornými posudky odborně zvlášť kvalifikovaných pracovišť (Ú., F., a L.,), přičemž poslední z nich byl schválen vědeckou radou fakulty; nelze tedy obecným soudům důvodně vytknout, že by při zjišťování a posuzování skutkových otázek postupovaly v rozporu se základními principy spravedlivého procesu (č1. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), případně, jak se stěžovatelka mylně domnívá - v rozporu s povinností poskytnout ochranu právům (čl. 90 al. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.).
Pokud pak jde o námitku ústavní stížnosti směřující proti procesnímu postupu obecných soudů, v němž (ve smyslu §5 o. s. ř.) spatřuje stěžovatelka ke své újmě zásah do svých ústavně zaručených základních práv (§77 odst. 1 lit. a) zák. č. 182/1993 Sb. ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), nelze přehlédnout, že jednak stěžovatelka do určité fáze řízení před obecnými soudy (jak se podává ze samotné ústavní stížnosti) byla odborně zastoupena, a že jí tudíž povaha a případně obtížnost jejího procesního postavení nemohla být neznámá (a jestliže - ať již z jakýchkoli důvodů - svému zástupci vypověděla plnou moc, nic jí nebránilo v tom, aby svým dalším zastoupením pověřila jiného zástupce), jednak že ona sama má vysokoškolské vzdělání, které, byť jde o odbornost odlišnou (stěžovatelka je lékařkou), jí nepochybně umožňuje dostatečnou orientaci v obecných otázkách vlastního postavení; vývody ústavní stížnosti vyúsťující (rozšířeným výkladem §5 o. s. ř.) v závěr o povinnosti obecných soudů vést ji ke zvolení jiného právního zástupce proto neobstojí, nehledě již ani k tomu, že pro takto extenzivní výklad procesní povinnosti obecného soudu není ani zákonného ani ústavního podkladu. Zde totiž stěžovatelka přehlíží, že opačným postupem či přijetím rozšiřujícího výkladu
III. ÚS 107/96
by zcela nepochybně došlo k porušení ústavního principu rovnosti účastníků řízení (č1. 37 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.), a též i zásady, že účastník řízení před soudem, jako před orgánem veřejné moci (čl. 82 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb., č1. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), musí nést odpovědnost za svůj vlastní postup v řízení, včetně toho, zda a případně koho si v něm zvolí za svého zástupce.
Je tedy posuzovaná ústavní stížnost neopodstatněná, přičemž zjevnost této neopodstatněnosti (§43 odst. 1 lit. c) zák. č. 182/1993 Sb.), mimo důvody již vyložené, plyne i z konstantní judikatury ústavního soudu, v níž Ústavní soud opakovaně vyložil podmínky, za nichž - nejsa součástí či vrcholem organizace obecných soudů - se cítí oprávněn do rozhodovací činnosti těchto soudů zasáhnout (kupř. III. ÚS 23/93).
Nezbylo proto, než o ústavní stížnosti rozhodnout, jak ze znělky tohoto rozhodnutí je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 14. 5. 1996
JUDr. Vlastimil Ševčik
soudce Ustavniho soudu ČR