ECLI:CZ:US:1996:3.US.213.96
sp. zn. III. ÚS 213/96
Usnesení
III. ÚS 213/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci navrhovatele A.M., zastoupeného advokátem JUDr. P.K., takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se navrhovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27.5.1996, čj. 29 Ca 111/96,
kterým nebyla odložena vykonatelnost rozhodnutí O.ú. ve Z., referátu výstavby a regionálního rozvoje, ze dne 26.1.1996, č. 10/96, čj. RVRR 1242/95/12/96/St., ve spojení s rozhodnutím odboru výstavby M.ú. ve Z., ze dne 23.10.1995, čj. výst. 6321/95-Pv, protože těmito rozhodnutími byla údajně porušena jeho základní práva, daná mu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv.
Rozhodnutím čj. výst.6321/95-Pv odbor výstavby M.ú., dne 23.10.1995 uložil navrhovateli do 90 dnů od právní moci rozhodnutí předložit tamnímu, stavebnímu úřadu projektovou dokumentaci ke statickému zajištění levé části domu č.p. 459, v Z.
Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel odvolání, ve
kterém namítá zmatečnost rozhodnutí, kterým stavební úřad nařídil
vyhotovit projektovou dokumentaci ke stavebním úpravám, jež
III. ÚS 213/96
nenařídil, skutečnost, že stavební úřad vydal napadené rozhodnutí i přesto, že věděl, že bylo příslušné firmě zadáno vyhotovení projektové dokumentace na generální opravu domu, v jejímž rámci bude řešena i otázka statického zajištění objektu a další námitky.
Odvolací orgán, O.ú.,referát výstavby a regionálního rozvoje, v odvolacím řízení akceptoval prvou z uvedených námitek, doplnil napadené rozhodnutí a nařídil konkrétní nezbytné stavební úpravy. Druhou námitkou se nezabýval a k dalším námitkám uvedeným v odvolání uvedl vlastní názor na věc. Došlo tedy ke změně napadeného rozhodnutí stavebního úřadu. V rozhodnutí č. 10/96, čj. RVRR 1242/95/12/96/St., nařídil O.ú. jen některé stavební úpravy. Další stavební úpravy nařídil jiným rozhodnutím, č. 12/96, které je předmětem jiné ústavní stížnosti (III. ÚS 214/96).
Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel odvolání ke Krajskému soudu v Brně. Krajský soud, pod sp.zn. 29 Ca 111/96, rozhodl usnesením tak, že vykonatelnost napadeného rozhodnutí neodložil. Ve svém rozhodnutí krajský soud uvádí, že neshledal důvody pro odložení vykonatelnosti rozhodnutí správního orgánu, protože nejsou naplněny skutečnosti předpokládané v ustanovení §250c o.s.ř. Při úvaze soudu převládlo hledisko možného bezpečnostního rizika, které existuje vzhledem k havarijnímu stavu budovy.
Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel včas ústavní stížnost, v níž uvádí, že soud při svém jednání porušil ust. č1. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod tím, že v neveřejném zasedání rozhodl napadeným usnesením, které se dotýká navrhovatelova základního práva vlastnit majetek, jehož účelné využívání je napadeným rozhodnutím dotčeno. Dále ve stížnosti navrhovatel obsáhle argumentuje s hodnocením důkazů a právními závěry, k nimž jednotlivé správní orgány i krajský soud dospěly.
Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 7.10.1996, podepsaném JUDr. R.M., předsedou
III. ÚS 213/96
senátu 29 Ca, uvedl, že řízení o žalobě proti rozhodnutí O.ú., referátu výstavby a regionálního rozvoje č. 10/96, ze dne 26.1.1996, čj. RVRR 1242/95/12/96/St., není dosud pravomocně skončeno, a proto navrhuje, aby Ústavní soud stížnost odmítl.
O.ú. Z, referát výstavby a regionálního rozvoje, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 14.10.1996, podepsaném Ing. L.V., vedoucím referátu, plně odkázal na své rozhodnutí ve věci. Dále souhlasí s napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně, neboť v konkrétním případě bylo reálné ohrožení života či zdraví osob stavebně-technickým stavem domu.
M.ú. Z, odbor výstavby, jako vedlejší účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 7.10.1996, podepsaném O.N., vedoucí odboru výstavby, že vlastník domu se soustavně vyhýbá plnění povinností, které pro něj vyplývají z ust. §86 odst. 1 a 2 zákona č. 50/1976 Sb., a proto bylo proti němu zahájeno řízení o přestupku podle §105 odst. 2 písmeno g) stavebního zákona.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 38 Ústavy ČR) a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Toto konstatování, vyjádřené již v rozhodnutí sp.zn. III. ÚS 23/93, se plně vztahuje i na posuzovanou věc.
Navrhovatel namítá ve své stížnosti porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tato úmluva, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, byla publikovaná ve Sdělení FMZV č. 209/1992 Sb. Má tedy charakter mezinárodní smlouvy podle č1. 10 Ústavy. Podle zmíněného čl. 6 odst. 1 citované úmluvy, má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně
III. ÚS 213/96
a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu. Obdobný obsah má i čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud nezjistil, že by se orgány rozhodující ve věci, dostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Věc byla řádně projednána, byly prováděny navrhované důkazy. Věc byla rozhodnuta v přiměřené době, bez průtahů. Nelze považovat za porušení základního práva to, že soud neshledal důvody pro odložení vykonatelnosti rozhodnutí, vydaného k zajištění bezpečnosti osob, užívajících byty v nemovitosti, která náleží do vlastnictví navrhovatele. Postupoval také v souladu s §250f o.s.ř., jestliže ve věci rozhodl bez nařízeného jednání.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh stěžovatele podle §43 odst. 1 písmeno c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 1996
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR