ECLI:CZ:US:1996:3.US.52.96
sp. zn. III. ÚS 52/96
Usnesení
III. ÚS 52/96-5
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele JUDr. V.S., o návrhu ze dne 5. února 1996, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Návrhem, který Ústavní soud České republiky obdržel dne 16. února 1996, se navrhovatel domáhal přezkoumání rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 271/95-326, ze dne 11. října 1995, a Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. dubna 1995, č. j. 8 P 253/84-314. Ústavní stížnost odůvodnil odkazem na podání, učiněné k Vrchnímu soudu v Praze, označené jako dovolání, v němž vyjádřil nesouhlas s citovanými rozhodnutími soudů, jimiž byl zavázán platit zvýšené výživné pro nezletilé děti.
Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu
III. ÚS 52/96-6
veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, shledá-li, že jde o návrh zjevně neopodstatněný /§43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb./.
S ohledem na obsah stížnosti, na citovaná ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., jakož i na stanovisko, jež Ústavní soud České republiky zaujal ve svých rozhodnutích /III. ÚS 23/93, III. ÚS 216/95 aj./, byl návrh shledán zjevně neopodstatněným a byl ve smyslu §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnut.
Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční cennosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy /čl. 81, čl. 90 ústavního zákona č. 1/1993 Sb./, proto také nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod /čl. 83 Ústavy/. Z ústavního principu nezávislosti soudů /čl. 82 Ústavy/ vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v §132 občanského soudního řádu; jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanovením §132 o. S. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu ČR "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval /III. ÚS 23/93, III. S 216/95/.
Toto konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Obecné soudy se při hodnocení důkazů nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu, když v provedeném řízení a na základě hodnocení provedených důkazů shledaly důvody pro změnu soudního rozhodnutí o výživném pro nezletilé děti v
souladu s ustanovením §98 odst. 1 a §99
III. ÚS 52/96-7
odst. 1 zákona o rodině.
Pro výše uvedené byl návrh stěžovatele, jako zjevně neopodstatněný, podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 7. března 1996
JUDr. Pavel Holländer
soudce zpravodaj