ECLI:CZ:US:1996:3.US.54.96
sp. zn. III. ÚS 54/96
Usnesení
III. ÚS 54/96 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci navrhovatele ing. V.S., zastoupeného advokátem JUDr. M.P., takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu ČR byla dne 16. 2. 1996 podána ústavní stížnost stěžovatele ing. V.S., když tato směřuje proti rozsudku Vrchního soudu v Praze čj. 6 Cdo 98/95-125, ze dne 29. 11. 1995 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem čj. 11 Co 424/94-87, ze dne 24. 8. 1994. Ústavní stížnost byla podána řádně a včas.
Návrhem podaným u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou dne 23. 10. 1991 se navrhovatel ing. V.S. domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru proti odpůrci, kterého ve svém návrhu označil jako M.ú. v R. Neplatnost výpovědi spatřoval navrhovatel v tom, že výpověď nebyla předem projednána s odborovým orgánem (§59 zákoníku práce) a za další důvod neplatnosti označil navrhovatel to, že "původce výpovědi nebyl aktivně legitimován", protože výpověď mu dalo Město R., kdežto on jako tajemník M.ú, byl v pracovním poměru k M.ú. v R. Nakonec důvod výpovědi viděl navrhovatel i v tom, že výpověď mu nemohla být dána podle §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce ve spojení s §65 odst. 2. zákoníku práce.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou po provedených jednáních rozsudkem čj. 9 C 1087/91-37, ze dne 13. 5. 1992 návrh na určení neplatnosti výpovědi zamítl. V odůvodnění rozsudku soud I. stupně konstatoval, že ve smyslu zák. č. 367/1990 Sb., o obcích je funkce tajemníka O.ú. obsazována jmenováním, které je v pravomoci obecního zastupitelstva. Pracovní poměr navrhovatele byl založen jmenováním, a proto pro jeho ukončení se na něj vztahuje ustanovení §65 odst. 2 a §46 odst. 1 písm. c) ZP. Z písemné výpovědi z pracovního poměru dané dne 18. 10. 1991
III. ÚS 54/96
navrhovateli Městem R., soud I. stupně zjistil, že byla podepsána starostou města. Starosta je podle §52 zák. č. 367/1990 Sb. oprávněn zastupovat obec navenek, tj. činit jejím jménem právní úkony. Protože se jedná v případě výpovědi o otázku samostatné působnosti obce, je listina M.ú. označena v záhlaví slovem "Město R.," v souladu s ust. §57 odst. 5 zák. č. 367/1990 Sb. Subjekty Město R., a M.ú. R., jsou totožné, takže neobstojí tvrzení navrhovatele, že s Městem R., nebyl v pracovním poměru. Dále soud I. stupně v odůvodnění konstatoval a odůvodnil, že ani ostatní námitky navrhovatele neobstojí, a proto návrh na určení neplatnosti výpovědi zamítl.
Proti rozsudku soudu I. stupně podal navrhovatel odvolání dne 9. 7. 1992, v němž znovu opakoval důvody, které vedly podle jeho názoru k neplatnosti výpovědi a které uplatnil v řízení před soudem I. stupně.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozhodl usnesením čj. 11 Co 424/94-87, ze dne 24. 8. 1994 tak, že rozsudek soudu I. stupně zrušil a řízení zastavil. V odůvodnění tohoto usnesení pak Krajský soud v Ústí nad Labem vycházel z ustanovení §103 o.s.ř., podle něhož soud kdykoliv za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může jednat (podmínky řízení). Podle §104 odst. 1 o.s.ř., jde-li o takový nedostatek podmínek řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Mezi podmínky řízení patří způsobilost být účastníkem řízení (§19 o.s.ř.) a způsobilost procesní (§20 o.s.ř.). Odvolací soud vycházel v odůvodnění dále z ustanovení §8 odst. 1 ZP ve znění před novelou zák. č. 74/1994 Sb., podle něhož jsou účastníkem pracovněprávních vztahů organizace, tj. právnické osoby. Těmito právnickými osobami jsou - mimo jiné - jednotky územní samosprávy a jiné subjekty, o kterých to stanoví zákon. Postavení obcí závazně upravuje zák. č. 367/1990 Sb., o obcích, který za právnickou osobu označuje obec. Podle §4 odst. 1 cit. zákona je obec právnickou osobou, která vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Naproti tomu obecní úřad (srov. §58 odst. 1 cit. zákona) nebo městský úřad (srov. §58 odst. 4 písm. a) cit. zákona) je orgánem obce a právní subjektivitu z daného zákona nemá. M.ú. proto nemá způsobilost být účastníkem řízení podle §19 o.s.ř. Navrhovatel označil v návrhu jako odpůrce M.ú. v R. Jde o subjekt, který nikdy neměl způsobilost být účastníkem řízení, a proto neměl okresní soud ve věci jednat a měl řízení zastavit.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem jako soudu odvolacího podal navrhovatel dne 27. 9. 1994 dovolání, v němž namítal, že pasivní legitimace M.ú. v R., je dána. A dále namítal, že ve věci rozhodovali soudci krajského soudu, kteří byli usnesením Vrchního soudu v Praze čj. N Co 92/94-13, ze dne 19. 7. 1994 (doručeno KS dne 13. 10. 1994) z rozhodování v této věci vyloučeni.
Vrchní soud v Praze jako soud dovolací rozhodl rozsudkem čj. 6 Cdo 98/95-125, ze dne 29. 11. 1995 tak, že dovolání navrhovatele zamítl. Dovolací soud přezkoumal bez jednání
III. ÚS 54/96
( §243a odst. 3 o.s.ř.) napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. V odůvodnění rozsudku se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu odvolacího v tom, že M.ú., není pasivně legitimován být účastníkem řízení a tento svůj názor dále dovodil z příslušných ustanovení zák. č. 367/1990 Sb., o obcích, dále dospěl k závěru, že námitka navrhovatele, že napadené usnesení je postiženo vadou uvedenou v ust. §237 písm. g) o.s.ř., neboť ve věci u odvolacího soudu rozhodovali vyloučení soudci, rovněž není důvodná. Soudci Krajského soudu v Ústí nad Labem, kteří rozhodli napadeným usnesením, nemají - jak vyplývá z jejich vyjádření - k věci ani k účastníkům (jejich zástupcům) žádný vztah. V dovolacím řízení nebyly zjištěny žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit pochybnost o nepodjatosti uvedených soudců. Poukazuje-li navrhovatel na usnesení Vrchního soudu ze dne 19. 7. 1994, čj. N Co 92/94-12, kterým byli v jiné navrhovatelově věci vyloučeni z jejího projednávání a rozhodování všichni soudci Krajského soudu v Ústí nad Labem, je třeba uvést, že k vyloučení soudců v této jiné věci (ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 30 C 5/94) nedošlo pro jejich poměr k navrhovateli, ale pro jejich vztah ke dvěma žalovaným ve sporu, kteří se v této v projednávané věci řízení neúčastní.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá ochrany svého základního práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 90 Ústavy ČR a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina). Porušení výše uvedeného práva spatřuje stěžovatel v tom, že odvolací soud zrušil rozsudek soudu I. stupně a řízení zastavil pro nedostatek podmínek řízení a tím mu odňal možnost soudní ochrany jeho práv. Základem postupu soudu bylo, podle názoru stěžovatele, porušení povinnosti soudu poučit navrhovatele ve smyslu §5 o.s.ř. o tom, jak má upravit označení žalované strany. Stěžovatel jako osoba neznalá práva podal žalobu proti M.ú., jako zaměstnavatelskému subjektu a nikoliv proti Městu R. O tom, že otázka právní a procesní způsobilosti byla od počátku soudního sporu nejasná, svědčí podle názoru stěžovatele skutečnost, že jak okresní, tak i jeden z odvolacích
senátů věc meritorně projednával a rozhodl bez toho, že by v nesprávném označení odpůrce spatřoval absolutní nedostatek podmínky řízení. Jestliže tedy soud stěžovatele nepoučil ve smyslu §5 o.s.ř., nepostupoval v souladu s právem a odňal tak stěžovateli možnost náležitě svá ohrožená práva bránit. Stěžovatel je proto přesvědčen, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl účastníkem, bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ČR čj. II. ÚS 79/94, kterým byla řešena obdobná problematika. Vzhledem k těmto skutečnostem pak stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ČR ústavní stížnosti zcela vyhověl a zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze čj. 6 Cdo 98/95 ze dne 29. 11. 1995 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem čj. 11Co 424/94 ze dne 24. 8. 1994. Současně žádá, aby Ústavní soud rozhodl o náhradě nákladů právního zastoupení podle §83 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.
K výzvě Ústavního soudu se k návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti vyjádřil Vrchní soud v Praze. Ve svém vyjádření
III. ÚS 54/96
Vrchní soud v Praze plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí v němž zcela vyčerpávajícím způsobem objasnil na základě jakých právních úvah dospěl k závěru, že M.ú. v R. nemá způsobilost být účastníkem řízení. K námitce, že soud nesplnil poučovací povinnost podle §5 o.s.ř. pak Vrchní soud uvádí, že pokud naprosto přesně označený účastník ve skutečnosti nemá způsobilost být účastníkem řízení, nejedná se o vadu podání, a proto takovéto označení účastníka řízení nelze postupem podle ustanovení §43 o.s.ř. upravovat, neboť nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení v den zahájení řízení (podání žaloby) je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení. Vrchní soud v Praze proto navrhuje, aby Ústavní soud návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti zamítl.
Ústavní soud ČR při projednávání věci respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů a nemůže tudíž vykonávat přezkumné pravomoci, to však jen za předpokladu, že napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle č1. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatel uplatnil námitky spočívající právě v porušení základních práv a svobod, nezbylo Ústavnímu soudu, než napadená rozhodnutí a řízení jim předcházejí přezkoumat. Předmětem řízení před Ústavním soudem bylo tedy ve vztahu k čl. 36 odst. 1 Listiny a č1. 90 Ústavy ČR především posouzení správnosti právního názoru, týkajícího se poučovací povinnosti soudu a jemu pak odpovídající zvolený postup odvolacího i dovolacího soudu.
Závěr o tom, kdy je a kdy není poučení na místě, je třeba podle názoru Ústavního soudu, činit v každém jednotlivém případě podle konkrétně existujících okolností, zejména s přihlédnutím k tomu, koho navrhovatel zamýšlel žalovat a zda je možno nesprávné označení odpůrce posoudit spíše jako omyl navrhovatele.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dovozuje, že obecné soudy jsou obecně a ve všech případech povinny (§5 o.s.ř.) poučovat účastníky řízení o tom, kdo je či není způsobilý být účastníkem soudního řízení, případně, zda ten který účastník řízení je v dané konkrétní věci pasivně legitimován. Naznačený závěr stěžovatele však nemá oporu ani v platném procesním právu (občanský soudní řád) ani v ustanoveních Listiny. Je totiž zcela v souladu se zákonem (§90 o.s.ř.) a plně na vůli žalobce (navrhovatele), který subjekt označí jako odpůrce, přičemž sám musí dbát na to, aby jím označený účastník řízení jako odpůrce měl - pod následky uvedenými §104 odst. 1 o.s.ř.,- způsobilost být účastníkem takového řízení, neboť nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení je, ve smyslu ustálené judikatury obecných soudů, takovým nedostatkem v podmínkách řízení, který nelze odstranit. Proti této ustálené rozhodovací praxi obecných soudů nelze ani z hlediska ústavně právních zásad nic namítat.
Ze spisu soudu I. stupně sp. zn. 9 C 1087/91 Ústavní soud zjistil, že předmětem řízení bylo určení neplatnosti výpovědi dané stěžovateli, přičemž skutečnost, že výpověď byla dána Městem R. a nikoliv M.ú. označoval stěžovatel jako důvod neplatnosti výpovědi, protože Město R., podle jeho názoru nebylo aktivně legitimováno dát výpověď z pracovního poměru. Podle názoru stěžovatele byl jeho
III. ÚS 54/96
zaměstnavatelem M.ú., který také byl oprávněn dát výpověď. Vzhledem k tomu, že otázka, který subjekt byl oprávněn dát výpověď z pracovního poměru a tudíž procesně, který subjekt je pasivně legitimován pro žalobu na určení neplatnosti výpovědi, byla předmětem skutkového projednávání sporu a v jeho rámci dostatečně a určitě objasněna, nelze podle názoru Ústavního soudu ji dále zahrnovat do poučovací povinnosti soudu výslovně. Podle názoru Ústavního soudu byl stěžovatel dostatečně poučen o tom, který subjekt je pasivně legitimován v jeho sporu tím, že v průběhu řízení byla projednávána otázka pracovněprávní subjektivity města a městského úřadu ("obec - obecní úřad" podle zák. č. 367/1990 Sb.) a okresní soud v odůvodnění svého rozsudku také konstatoval, že důvod neplatnosti spočívající v nedostatku oprávnění Města R., dát výpověď z pracovního poměru není dán. Vzhledem k těmto skutečnostem mohl stěžovatel v rámci odvolání proti rozsudku soudu I. stupně změnit označení žalovaného tak, aby žalovaný správně označil. Skutečnost, že stěžovatel možnosti změnit označení žalovaného nevyužil ani v odvolacím ani v dovolacím řízení nelze vzhledem k výše naznačeným úvahám považovat za porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy ČR a č1. 36 Listiny, a proto Ústavní soud nemůže považovat jeho stížnost za důvodnou.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 79/94, ve kterém Ústavní soud vyslovil právní názor, že "Při záměně subjektů obec - obecní úřad není proto možno bez dalšího zastavit řízení v projednávané věci podle ustanovení §104 odst. 1 věta první o.s.ř. Je nutno postupovat v souladu s ustanovením §43 odst. 1 a §104 odst. 2 o.s.ř., tj. učinit vhodná opatření směřující k odstranění takového nedostatku návrhu.". Ani tato argumentace stěžovatele není na místě. Z právního hlediska je významné, že uvedený nález akcentoval specifickou povahu sporu, neboť v souzené věci šlo o aplikaci zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jímž se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky majetkových a jiných křivd. Vzhledem k tomu bylo třeba přiznat oprávněným osobám, které často postrádaly základní informace náležitou ochranu zdůrazněním poučovací povinnosti na straně soudu. K tomuto stanovisku ostatně začíná směřovat i judikatura obecných soudů. V souzené věci jde však po právní stránce o spor o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, tedy - oproti uvedenému nálezu Ústavního soudu - o spor mimo rámec mimosoudních rehabilitaci, kdy judikatura Ústavního soudu zesílenou povahu poučovací povinnosti vůči žalobci ze strany soudu neakcentuje.
Vycházeje z těchto úvah zvažoval ústavní soud příslušná ustanovení Ústavy ČR a Listiny, tedy ta která byla podle názoru stěžovatele v řízení před obecnými soudy porušena. Stěžovatel se takto v naznačených souvislostech dovolává porušení čl. 90 Ústavy ČR a č1. 36 Listiny.
Čl. 90 Ústavy ČR zakotvuje obecně právo na soudní ochranu, které je potom konkretizováno v čl. 36 Listiny. Č1. 36 odst. 1 Listiny stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle čl. 36 odst. 2 Listiny kdo tvrdí, že byl ve svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost
III. ÚS 54/96
takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak.
Citovaná ustanovení Listiny garantují právo na soudní ochranu. Toto právo však přirozeně nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Soudní ochrana stěžovateli odepřena nebyla, neboť soud o jeho návrhu řádně jednal a v řízení byla provedena celá řada důkazů. Argumentem, že stěžovateli byla odepřena soudní ochrana, není ani skutečnost, že odvolací soud k jeho odvolání nerozhodoval ve věci samé a řízení zastavil pro nedostatek pasivní legitimace žalovaného, tedy z důvodů formálních, neboť takovou možnost platný procesní právní předpis (o.s.ř.) zná a umožňuje tak příslušný procesní postup.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu ČR než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ČR odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 1996
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu