ECLI:CZ:US:1996:3.US.82.96
sp. zn. III. ÚS 82/96
Usnesení
III. ÚS 82/96-13
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele V.H., zastoupeného advokátkou JUDr. J.H., o návrhu ze dne 20. února 1996, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem, podaným Ústavnímu soudu České republiky dne 18. března 1996, se navrhovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. listopadu 1995, sp. zn. 11 Co 542/95. Uvedl, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo, které však blíže neoznačil, když nebylo vyhověno jeho žalobě, opírající se o zákon č. 229/1991 Sb. Soud dospěl k závěru, že navrhovatel neprokázal darování nemovitostí v tísni, a proto ho nelze považovat za oprávněnou osobu ve smyslu §4 zákona o půdě, a že sám navrhovatel patřil mezi zakládající členy družstva. V tom spatřuje navrhovatel pochybení soudu, jímž se cítí dotčen.
Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, shledá-li, že jde o návrh zjevně neopodstatněný (§43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb.).
III. ÚS 82/96-14
Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 ústavního zákona č. 1/1993 Sb.), proto také nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v §132 občanského soudního řádu; jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanovením §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (III. ÚS 23/93, III. ÚS 216/95).
Toto konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Obecné soudy, jak bylo zjištěno z obsahu spisu Okresního soudu v Mostě sp.zn. 10 C 2065/91, se při hodnocení důkazů nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu, když v provedeném řízení a na základě hodnocení provedených důkazů dospěly k přesvědčení, že návrh stěžovatele není důvodný. Konečně stěžovatel ve své stížnosti ani netvrdí, že by obecné soudy či konkrétně Krajský soud v Ústí nad Labem v dané věci nerespektovaly rovnost účastníků řízení v důstojnosti a právech, že by nejednaly jako nezávislé a nestranné soudy (čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
S ohledem na výše uvedené, na citovaná ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., jakož i na stanovisko, jež Ústavní soud České republiky zaujal ve svých rozhodnutích (III. ÚS 23/93, III. ÚS 216/95 aj.), byl návrh shledán zjevně neopodstatněným a byl ve smyslu §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 27. května 1996
JUDr. Pavel Holländer
soudce zpravodaj