ECLI:CZ:US:1996:3.US.88.96
sp. zn. III. ÚS 88/96
Usnesení
III. ÚS 88/96-10
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatelek 1) K.P. a 2) V.T., zastoupených advokátem JUDr. M.Ř., o návrhu ze dne 20. března 1996, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem, který Ústavní soud České republiky obdržel dne 25. března 1996, se navrhovatelky domáhaly přezkoumání řízení Městského soudu v Praze a zrušení jeho rozsudku ve věci sp. zn. 38 Ca 84/94, ze dne 29. prosince 1995. Uvedly, že postupem soudu byly zbaveny práva na soudní ochranu, kterou jim pro daný případ zaručuje ustanovení čl. 36 odst.. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, shledá-li, že jde o návrh zjevně neopodstatněný (§43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb.).
S ohledem na obsah stížnosti, na citovaná ustanovení zákona č.182/1993 Sb., jakož i na stanovisko, jež Ústavní soud ČR zaujal ve svých rozhodnutích (III. ÚS 23/93, III. ÚS 216 / 95 a pásl.), byl návrh shledán zjevně neopodstatněným a ve smyslu §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnut.
Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 ústavního zákona č. 1/1993 Sb.), proto také nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v §132 občanského soudního řádu; jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanovením §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (III. ÚS 23/93, III. ÚS 216/95).
Výše uvedené se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Městský soud v Praze se při hodnocení důkazů i aplikaci zákona č. 229/1991 Sb. nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu, když v řízení a na základě hodnocení provedených důkazů neshledal důvody pro vyhovění navrhovatelkám, které se dovolávaly tvrzených nároků podle zákona č. 229/1991 Sb. Proto Ústavní soud České republiky shledal stížnost zjevně neopodstatněnou a rozhodl tak, jak ve výroku uvedeno (§43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb.).
K obsahu stížnosti, v níž stěžovatelky poukazují na možnost použití zákona č. 229/1991 Sb. i na případy, které lze restituovat podle jiných restitučních předpisů, nutno uvést, že k tomu, aby soud mohl rozhodnout podle toho kterého předpisu, musí nezbytně předcházet uplatnění nároku v souladu s tímto předpisem. Jestliže stěžovatelky uplatnily nárok a při jeho uplatnění postupovaly podle zákona č. 229/1991 Sb. a u Městského soudu v Praze se domáhaly přezkoumání správního rozhodnutí, tj. rozhodnutí příslušného pozemkového úřadu, byl soud předmětem přezkumného řízení vázán a nebyl povinen ani oprávněn zabývat se tvrzenými nároky, opírajícími se např. o zákon č. 87/1991 Sb., o nichž nebylo soudem I. stupně dosud rozhodnuto, a tvrzený nárok nebyl uplatněn v souladu s §5 odst. 4 citovaného zákona (§212 odst. 1 věta první, §250q občanského soudního řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 21. května 1996
JUDr. Pavel Holländer
soudce zpravodaj