ECLI:CZ:US:1996:4.US.271.95
sp. zn. IV. ÚS 271/95
Usnesení
IV. ÚS 271/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti V.V. a L.M., obě zastoupeny advokátem JUDr. P.P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 1995, čj. 19 Co 214/95 - 176, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 2. 1995, č.j. 16 CC 223/92 - 156, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a za účasti SS, s. p. a a.s., jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 10. 11. 1995 byla doručena Ústavnímu soudu včas podaná ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že v rozporu s čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a
IV. ÚS 271/95
čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) byly stěžovatelky zbaveny svých restitučních nároků a tím i vlastnických práv k pozemku, jehož vydání se právem domáhaly.
Z přiloženého rozhodnutí Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že tímto rozhodnutím byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelek, kterou se domáhaly vydání nemovitosti, a to pozemku č. 3179 o výměře 3318 m2 v k. ú. S. Důvodem pro zamítnutí žaloby byla ta skutečnost, že vydání předmětné nemovitosti brání ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého se nevydává pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem. K tomuto závěru dospěl soud I. stupně po provedeném dokazování zejména ze znaleckých posudků, z nichž zjistil, že na pozemku se nachází několik objektů (např. dílny, sklady, kanceláře, vrátnice, sociální zařízení), které jsou spojeny se zemí pevným základem. Tento rozsudek stěžovatelky napadly odvoláním, ve kterém poukázaly na nedostatečně zjištěný stav věci, neboť soud si nevyžádal od příslušného stavebního úřadu podrobnou zprávu, ze které by zjistil, že se jednalo o stavební provizoria vybudovaná bez stavebního povolení, která musí být odstraněna, a že zcela pominul tu skutečnost, že u stavebního úřadu bylo zahájeno řízení o odstranění těchto provizorních staveb. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu I. stupně a uvedl, že je zcela nerozhodné, zda se jedná o stavby vybudované na základě stavebního povolení, neboť zákon č. 403/1990 Sb. nespojuje žádné účinky se skutečností, že stavba nebyla vybudována podle předpisů stavebního práva, ale ani s tím, zda životnost stavby byla nějakým způsobem do budoucna omezena.
Stěžovatelky porušení výše uvedených práv především spatřují v nesprávné aplikaci ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. Podle jejich názoru soudy obou stupňů totiž pochybily tím, že
IV. ÚS 271/95
si ve věci zastavění pozemku nevyžádaly podrobnou zprávu stavebního úřadu, a proto se nemohly náležitě vypořádat s jejich námitkami, že pokud žalovaný - SS, s. p., prováděl na pozemku nějakou stavební činnost v rámci vybudování stavebního dvora a betonárky, jednalo se o stavební provizoria vybudovaná bez stavebního povolení, která musí být odstraněna. Zcela pak soudy pominuly skutečnost, že u stavebního úřadu bylo zahájeno řízení o odstranění těchto provizorních staveb, jako i vyjádření právního zástupce žalovaných při ústním jednání dne 12. 12. 1994, že část staveb byla již z pozemku odstraněna a činnost betonárky zrušena. V této souvislosti uvádějí, že nevydání pozemku s takovým charakterem staveb se jeví jako nepřiměřené zvýhodnění stavebníka oproti oprávněné osobě, které odporuje podstatě právní úpravy obsažené v restitučních zákonech. V ústavní stížnosti uplatňují dále námitku, zda projednání jejich restitučního nároku nepodléhalo režimu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a že povinností soudů bylo žalobkyně ve smyslu ustanovení §5 občanského soudního řádu náležitě poučit. K tomuto závěru vede stěžovatelky skutečnost, že předmětný pozemek byl v době odnětí původním vlastníkům podle vl. nař. č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, veden jako role a využíván k zemědělským účelům. Ze všech uvedených důvodů proto navrhují, aby ústavní stížnosti bylo vyhověno a napadené rozsudky zrušeny.
Ve vyjádření k ústavní stížnosti předsedkyně senátu odvolacího soudu odkazuje, pokud se jedná o namítané porušení čl. 11 Listiny, na odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93. Pokud jde o věcnou správnost použití ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., odkazuje v této souvislosti na odůvodnění napadeného rozsudku. V případě námitky stěžovatelek ohledně poučovací povinnosti soudu, že jejich restituční nárok podléhá režimu zákona č. 229/1991 Sb.,
IV. ÚS 271/95
předsedkyně senátu uvádí, že na uplatněný nárok dopadá zákon č. 403/1990 Sb., a to podle předmětu úpravy, jak je vymezen v §1 tohoto zákona, za splnění dalších zákonných podmínek. Proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Vedlejší účastníci SS, s. p., a a. s., se oba prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřili k ústavní stížnosti tak, že ji považují za neopodstatněnou a navrhují její zamítnutí. Uvádějí, že ústavní stížnost je z hlediska svého obsahu opakováním stanovisek uplatňovaných v předchozím řízení a že soudy rozhodly plně v souladu s příslušným zákonem. Ve svém vyjádření především poukazují na to, že provedení dalšího důkazu, jak navrhují stěžovatelky, nemůže přivodit faktickou změnu stavu na pozemku a vést k závěru o neexistenci stavebních nemovitostí na něm. Za zcela účelové považují, že stěžovatelky ponechávají bez povšimnutí znalecký posudek z oboru stavebnictví. K námitce ohledně pochybnosti o správnosti aplikace zákona č. 403/1990 Sb., uvádějí shodný názor, jaký uvedla předsedkyně senátu ve svém vyjádření.
Ústavní soud si v souvislosti s opatřením podkladů pro své rozhodnutí vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 10
pod sp. zn. 16 C 223/92.
Ústavní soud při posuzování obsahu ústavní stížnosti respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky) a nemůže tudíž vykonávat přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl třetí instancí v systému všeobecného soudnictví nebo náhradní instancí v případě, že procesní předpisy nepřipouštějí dovolání. To je však podmíněno tím, že soudy ve své činnosti a rozhodnutích postupují v souladu s procesními principy stanovenými v hlavě páté Listiny. V dané věci z vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že soudy obou stupňů vycházely ze skutkového stavu, který byl v rámci dokazování řádně zjištěn, za účasti stran sporu a způsobem, který
IV. ÚS 271/95
je stanoven příslušnými ustanoveními procesních předpisů. V rámci volného hodnocení provedených důkazů pak učinily soudy právní závěr, že pozemek nelze vydat, neboť je na něm umístěna stavba, která byla zřízena až po jeho převzetí státem. Pro tento závěr svědčí zejména znalecký posudek ze dne 16. 6. 1994, vypracovaný Ing. J.S., na základě vyžádání soudu I. stupně, jehož úkolem bylo posoudit, zda objekty konkrétně specifikované (celkem 11), nacházející se na předmětném pozemku,jsou spojeny se zemí pevným základem. V posudku je konstatován závěr, že jednotlivé objekty, kromě jednoho (plechový sklad), který již neexistuje, jsou všechny spojeny se zemí pevným základem (2 objekty dokonce částečně podsklepeny). Pokud jde o betonárku, která je v likvidaci, zůstaly zpevněné plochy a patky betonárky zachovány. Uvedený posudek je rovněž opatřen fotodokumentací. Znalecký posudek, jemuž předcházela prohlídka objektů na pozemku za účasti zástupců navrhovatele i odpůrce, a s jehož obsahem byly strany sporu seznámeny, je dostatečně přesvědčujícím důkazem ohledně staveb pro účely tohoto restitučního sporu a Ústavní soud v tomto směru neshledal, že by interpretace aplikovaného ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. vybočila z ústavních mezí.
K obsahovým záležitostem ústavní stížnosti patří náležitá ústavněprávní argumentace, která však v dané stížnosti není obsažena, a která nemůže být nahrazena pouhou polemikou s právními závěry obou soudů, a to vesměs polemikou opakovanou. K namítanému porušení čl. 11 Listiny Ústavní soud odkazuje na svoji judikaturu, podle které samotný neúspěch v restitučním sporu nelze kvalifikovat jako porušení vlastnického práva, neboť toto právo, jehož se stěžovatelky dovolávají, musí mít charakter práva již existujícího a nemůže se proto jednat toliko o tvrzený nárok na ně.
Vzhledem k tomu, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do základních lidských práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky,
IV. ÚS 271/95
nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. C) zákona č. 182/1993 Sb. jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 1996
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj