ECLI:CZ:US:1996:Pl.US.39.95
sp. zn. Pl. ÚS 39/95
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci návrhu stěžovatelky I.T., zastoupené advokátkou JUDr. D.T., na zrušení části ustanovení §4 odst. 2 písm. c), eventuelně i písm. d) a e) téhož ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "osoby uvedené v odstavci 1", za účasti Parlamentu České republiky, mimo ústní jednání, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 24.4.1995 obdržel Ústavní soud ČR ústavní stížnost stěžovatelky I.T. proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), čj. 29 Ca 157/94-19, ze dne 13.2.1995, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí O.Ú., - pozemkový úřad (dále jen "pozemkový úřad"), ze dne 19.4.1994, čj. PÚ-7910/92-l. Rozsudkem účastníka řízení bylo potvrzeno rozhodnutí pozemkového úřadu, podle kterého stěžovatelka není vlastníkem zemědělského majetku v něm uvedeného. Ústavní stížnost byla spojena s návrhem na zrušení části ustanovení §4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "osoby uvedené v odstavci 1".
Současně stěžovatelka mimo petit svého návrhu navrhla, aby v případě, že Ústavní soud dojde k závěru, že jde o neústavní ustanovení, rovněž zrušil stejně znějící části ustanovení §4 odst. 2 písm. d) a e) citovaného zákona, tedy ve slovech "osoby uvedené v odstavci 1". V petitu svého podání tento návrh neuvádí proto, že přímo byla ve svých právech, jak se domnívá, dotčena pouze uplatněním ustanovení §4 odst. 2 písm. c) citovaného zákona.
Stěžovatelka se domáhá zrušení uvedené části ustanovení §4 odst. 2 citovaného zákona, neboť podle jejího názoru jsou jím porušena ustanovení čl. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého jsou lidé rovni v důstojnosti a právech, když u oprávněných osob podle ustanovení §4 odst. 2 písm. a) a b) citovaného zákona se podle krajského soudu u původního vlastníka nepožaduje splnění podmínky státního občanství a trvalého pobytu v době úmrtí, kdežto u ostatních osob uvedených v §4 odst. 2 písm. c), d) a e) to požadováno je.
Úmyslem zákonodárce podle jejího názoru bylo, aby novelou citovaného zákona, tj. zákonem č. 93/1992 Sb., bylo umožněno i dalším osobám než původnímu vlastníkovi (pokud splňují znaky oprávněné osoby), aby mohly uplatnit nárok na vydání zemědělského majetku původně patřící vlastníku, od kterého odvozují své postavení a u něhož nebylo prokázáno splnění trvalého pobytu na území ČR a jeho státního občanství. Ponechání odkazu na odst. 1 ve slovech "osoby uvedené v odstavci 1", je podle názoru stěžovatelky pouhou chybou legislativně-technického rázu, kterou mohl krajský soud překlenout historickým a logickým výkladem, kdyby zákon pouze "nečetl."
Dále pro případ, že tento výklad v uvedeném směru není možný a že je správný doslovný výklad používaný aplikační praxí, uvádí stěžovatelka následující. V takové situaci to značí, že na osoby uvedené pod písm. a) a b) jsou pro úspěšné uplatnění restitučních nároků kladeny rozdílné nároky než u osob uvedených pod písm. c), d) a e) citovaného ustanovení. To znamená, že jde o zjevný projev neopodstatněného nerovného postavení subjektů a tudíž o protiústavní ustanovení.
Pokud by ústavní soud přisvědčil názoru o neústavnosti přezkoumávaného ustanovení, dává stěžovatelka ke zvážení, zda by neměla být kromě ustanovení §4 odst. 2 písm. c) citovaného zákona, jehož uplatněním byla stěžovatelka, jak tvrdí, dotčena ve svých základních právech, rovněž zrušena ustanovení §4 odst. 2 písm. d) a e) citovaného zákona.
II.
Skutková stránka případu je následující. Dne 21.12.1992, tedy v zákonem stanovené lhůtě, uplatnila stěžovatelka u pozemkového úřadu nárok na vydání zemědělského majetku v k.ú. S. Dále vyzvala povinnou osobu L., k jeho vydání. Povinná osoba svým vyjádřením čj. 071/2412/01, ze dne 4.11.1993, odmítla uzavřít dohodu o vydání předmětné nemovitosti.
Na základě této skutečnosti rozhodl pozemkový úřad podle §9 odst. 4 citovaného zákona tak, že stěžovatelka není vlastníkem předmětné nemovitosti. Odůvodnil to tím, že stěžovatelka uplatnila nárok na vydání nemovitosti jako dcera původního vlastníka A.S., který zemřel dne 26.4.1957 bez zanechání závětí a u kterého nebylo prokázáno splnění podmínky státního občanství a trvalého pobytu (trvalého žití) podle §4 odst. 1 citovaného zákona, ani podle §2 odst. 1 zákona ČNR č. 243/1992 Sb.
Pozemkový úřad nepřisvědčil názoru stěžovatelky, že k odnětí nemovitosti došlo podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, když výpis z moravských zemských desek - vl. č. 476 prokazuje, že došlo ke konfiskaci předmětného zemědělského majetku na základě dekretu prezidenta č. 12/1945 Sb., a na přídělové listině z 5.1.1950 je vyznačeno jako den přídělu datum 3.11.1945. Tím považoval za vyvrácený názor stěžovatelky, že z jí předloženého usnesení Krajského civilního soudu v Brně (výpis z moravských zemských desek č.d. 981/48) ze dne 28.6.1948, plyne, že k odnětí majetku došlo po 25.2.1948 na základě zákona č. 142/1947 Sb. V tomto usnesení se uvádí, že Ministerstvo zemědělství zamýšlí převzít nemovitosti a že jde o majetek, který je předmětem revize podle zákona č. 142/1947 Sb. Současně je v něm její otec A.S. vyzýván, aby se vyjádřil, u kterých nemovitostí do 50 ha uplatňuje nárok, aby byly ponechány v jeho vlastnictví.
Tento právní názor Pozemkového úřadu potvrdil i krajský soud ve svém rozsudku čj. 29 Ca 157/94-19, ze dne 13.2.1995. Podle názoru krajského soudu při přezkoumání napadeného rozhodnutí pozemkového úřadu se jednalo jen o posouzení právní otázky a rozhodoval proto postupem podle §250f o.s.ř. s použitím §2501 odst. 2 o.s.ř. Krajský soud měl za prokázanou skutečnost, že původnímu vlastníku byl zemědělský majetek konfiskován na základě dekretu prezidenta č. 12/1945 Sb., takže bylo třeba případ posoudit podle zákona ČNR č. 243/1992 Sb. Jestliže tedy podle názoru krajského soudu správní orgán zjistil, že původní vlastník A.S. nesplňuje, byt i jedinou podmínku (v daném případě trvale nežil na území ČR), postupoval správně, když stěžovatelce nepřiznal postavení oprávněné osoby. Další dokazování by proto nemělo žádného významu, neboť by byly prokazovány skutečnosti pro skutkový a právní základ rozhodnutí zjevně nepotřebné nebo nadbytečné.
Jestliže se stěžovatelka (podle krajského soudu až v opravném prostředku) domáhala postavení oprávněné osoby nikoli podle zákona ČNR č. 243/1992 Sb., nýbrž podle §4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, výsledek rozhodnutí by byl podle odůvodnění rozsudku krajského soudu stejný. I zde se požaduje splnění podmínky trvalého pobytu na území ČR, byť jen u osob uvedených v ustanovení §4 odst. 2 písm. c), d) a e). Podle názoru krajského soudu na tomto právním stavu novelizace předmětného ustanovení zákonem č. 93/1992 Sb., nic nezměnila a v případě dětí a manžela jako oprávněných osob proto musí osoba "uvedená v odst. 1" splňovat všechny uvedené podmínky.
Předmětné rozhodnutí krajského soudu nabylo dne 1.3.1995 právní moci. Dne 24.4.1995 obdržel Ústavní soud stížnost spojenou s návrhem na přezkoumání uvedených ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. Stížnost tedy byla podána včas. Stěžovatelka je zastoupena advokátkou v souladu s ustanovením §30 odst. 1 a §31 zákona o Ústavním soudu. II. senát Ústavního soudu proto došel k závěru, že ústavní stížnost je přípustná. Svým usnesením č.j. II. ÚS 87/95-22 řízení přerušil a návrh na zrušení předmětného ustanovení postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR v části, týkající se návrhu na zrušení části ustanovení §4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., ve slovech "osoby uvedené v odstavci 1", a přenechal plénu Ústavního soudu případné zvážení přezkoumání ústavnosti i ustanovení §4 odst. 2 písm. d) a e) téhož zákona, rovněž ve slovech "osoby uvedené v odstavci 1."
K návrhu se podle ustanovení §69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyjádřil účastník řízení, tj. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. Ve svém vyjádření ze dne 5.1.1996 předseda Poslanecké sněmovny PhDr. M.U. uvádí, že v iniciativním návrhu novely zákona č. 229/192 Sb. (FS VI. vol. období, Tisk č. 928) nebyl návrh na změnu §4 odst. 2 uveden. Stalo se tak až na návrh hospodářských výborů Sněmovny lidu a Sněmovny národů (FS VI. vol. období, Tisk č. 1106), když tyto výbory navrhly, aby se v §4 odst. 2 za slovo "osoba" doplnila čárka, a aby se slova "uvedená v odstavci 1" nahradila slovy "jejíž nemovitost přešla v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby v případech uvedených v §6". Stalo se tak bez dalšího odůvodnění. Až ve zprávě jednoho z navrhovatelů novely poslance T. (19. společná schůze SL a SN 11.12.1991), se v této souvislosti pouze uvádí, že se jedná "o přesný soulad se zákonem o mimosoudních rehabilitacích." Protože projednání návrhu vykazovalo řadu procedurálních závad, bylo odloženo a po vyjádření vlády ČSFR a národních rad znovu obnoveno. Na 20. společné schůzi SL a SN 30.1.1992 se konstatuje, že vláda ČSFR s bodem č. 2 tisku 1106
(0072) bez výhrad souhlasí. Návrh zákona č. 93/1992 Sb., byl schválen po několika kolech dohodovacího řízení na 20. společné schůzi SL a SN dne 18.2.1992 předepsaným způsobem, podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen. K meritu věci se účastník řízení nevyjádřil. Pouze konstatuje, že je na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost uvedeného ustanovení zákona a vydal příslušné rozhodnutí.
III.
Na základě provedeného řízení došel ústavní soud k těmto právním závěrům. Základem pro rozhodnutí správního orgánu i krajského soudu bylo jednoznačné prokázání faktu, že na straně otce stěžovatelky nebyla splněna podmínka trvalého pobytu, resp. trvalého žití na území ČR. Ostatní úvahy obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutí již nelze považovat za ratio decidendi pro jejich postup ve věci, která je předmětem návrhu na přezkoumání ústavnosti výše uvedených ustanovení. Ve svém rozsudku krajský soud proto posoudil postavení stěžovatelky podle §4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., jen hypoteticky, když vyslovil podmíněně, že "ani v takovém případě by nebylo možno dovodit, že 11. navrhovatelka splňuje znaky oprávněné osoby...
Vzhledem k těmto skutečnostem, bez ohledu na nespornou závažnost návrhu, nemohl Ústavní soud posoudit věc jinak, než že v případě stěžovatelky se jedná o někoho, vůči komu nebylo bezprostředně uplatněno napadené ustanovení §4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve slovech "osoby uvedené v odstavci 1", stejně jako ustanovení §4 odst. 2 písm. d) a e) téhož zákona, rovněž ve slovech "osoby uvedené v odstavci 1." Z tohoto důvodu je třeba návrh posoudit jako podaný někým zjevně neoprávněným, neboť uplatněním ustanovení, jehož přezkum stěžovatelka navrhla, nenastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Podmínka požadovaná ustanovením §74 zákona o Ústavním, soudu ve spojení s ustanovením §64 odst. 1 písm. d) téhož zákona proto nebyla naplněna.
To, zda uvedeným postupem krajského soudu byla porušena základní práva stěžovatelky, je věcí posouzení v rámci řízení o ústavní stížnosti.
Podle §43 odst. 1 písm. d) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Protože v předmětné věci nejsou dány podmínky k meritornímu projednání návrhu, soudci zpravodaji nezbylo, než návrh odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. 6. 1996 Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu ČR