ECLI:CZ:US:1997:1.US.176.97
sp. zn. I. ÚS 176/97
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti Zemědělského družstva M. proti rozhodnutí Okresního úřadu ve Ž. n. S. - okresního pozemkového úřadu ze dne 15. 11. 1996, č.j. PÚ 2842/92-3, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 1997, č.j. 29 Ca 412/96-21, takto:
Ústavní stížnost se zamítá .
Odůvodnění:
Okresní pozemkový úřad ve Ž. n. S. v záhlaví uvedeným
rozhodnutím určil, že S. H. je vlastnicí ideální jedné čtrnáctiny
a A. K. je vlastnicí ideálních sedmi čtrnáctin nemovitostí
zapsaných na LV č. 967 v katastrálním území M., a to č.p. 69/3,
části 489 o výměře 253 m2 a č.p. 69/4, částí 489 a 492 o výměře
119 m2 a 677 m2 (dále jen "předmětné nemovitosti"). Toto
rozhodnutí bylo vydáno na základě "nároku na vydání nemovitostí"
podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen
"zákon o půdě"), které přešly do vlastnictví státu ve smyslu
ustanovení §6 odst. 1 písm. o) citovaného zákona, tj. na základě
"znárodnění nebo zestátnění vykonaného v rozporu s tehdy platnými
zákonnými předpisy nebo bez vyplacení náhrady".
V odůvodnění svého rozhodnutí pozemkový úřad uvedl, že
předmětné nemovitosti byly původním vlastníkům, právním
předchůdcům oprávněných osob S. H. a A. K., znárodněny výměrem
Ministerstva výkupu v Praze, č.j. 1/a/226/54, ze dne 12. 7. 1954,
a nebylo zjištěno, že by státem byla za znárodněné nemovitosti
vyplacena jakákoliv náhrada. Zároveň pozemkový úřad uvedl, že
nelze jednoznačně určit, zda pohledávka Spořitelny a záložny v M.,
uvedená ve výpisu z pozemkové knihy vložky č. 118 části
C v k.ú. M. - na jejíž zaplacení stěžovatel poukazuje - byla
v souvislosti se znárodněním nemovitostí vypořádána. Ani
v případě, že by tato pohledávka uhrazena byla, by však prý nebylo
možné tuto skutečnost považovat za vyplacení náhrady za znárodněné
nemovitosti. Proto pozemkový úřad došel k závěru, že předmětné
nemovitosti přešly na stát nebo jinou právnickou osobu ve smyslu
ustanovení §6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě.
Krajský soud v Brně citované rozhodnutí pozemkového úřadu
napadeným rozsudkem potvrdil, přičemž rozhodl podle ustanovení §250f s použitím §250l občanského soudního řádu (dále jen
"o.s.ř.") bez nařízení jednání. V odůvodnění tohoto rozsudku
odkázal krajský soud na svůj dřívější rozsudek ze dne 22. 3.
1996, č.j. 29 Ca 154/95-22, kterým byl pozemkový úřad vázán při
svém dalším rozhodování. V odůvodnění uvedeného rozsudku krajský
soud zejména uvedl, že pokud pozemkový úřad došel k závěru, že za
znárodněné nemovitosti nebyla vyplacena náhrada, neboť důkaz
o opaku neexistuje, jde o případ předpokládaný ustanovením §6
odst. 1 písm. o) zákona o půdě, protože "za vyplacení náhrady za
znárodněné nemovitosti nelze považovat uhrazení pohledávky
peněžního ústavu váznoucí na předmětných nemovitostech".
V řízení, které předcházelo vydání napadeného rozsudku, prý
stěžovatel nezpochybnil správnost či úplnost skutkových zjištění,
učiněných pozemkovým úřadem, a domáhá se pouze jiného právního
posouzení. V dané věci údajně nebylo nijak zpochybněno, že
předmětné nemovitosti přešly na stát v důsledku znárodnění,
spornou byla pouze otázka, zda k němu došlo "bez vyplacení
náhrady". Krajský soud uvedl, že v řízení nebyl předložen žádný
důkaz, který by nasvědčoval tomu, že původním vlastníkům
nemovitostí byla za znárodněné nemovitosti náhrada vyplacena.
Jediným zjištěním je čestné prohlášení oprávněných osob o tom, že
náhrada vyplacena nebyla, a důkaz opaku neexistuje. Takovým
důkazem prý není ani sdělení Majetkového úřadu v Praze, oddělení
majetkových podstat ze dne 27. 5. 1996, č.j. MP/1207/96/Sv, o tom,
že mezi dlužníky není uvedeno jméno původních vlastníků
nemovitostí. Zánik pohledávky peněžního ústavu, váznoucí na
předmětných nemovitostech, totiž není vyplacením náhrady za
znárodněné nemovitosti. Proto krajský soud došel k závěru, že
předmětné nemovitosti přešly na stát v důsledku znárodnění bez
vyplacení náhrady a že je tedy naplněn restituční titul uvedený
v ustanovení §6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě.
V záhlaví uvedená rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní
stížností. V ní zejména uvedl, že krajskému soudu předložil důkaz
- potvrzení o pohledávce Majetkového úřadu v Praze, oddělení
majetkových podstat ze dne 27. 5. 1996, č.j. MP/1207/96/Sv
- z něhož údajně vyplývá, že právní předchůdci oprávněných osob
nejsou ve zvláštní evidenci vedeni jako dlužníci a že tedy jejich
závazek byl uhrazen. Z toho prý lze dovodit, že náhradu za
znárodněné nemovitosti stát vyplatil formou uhrazení pohledávky ve
výši 83.799 Kčs, přestože se nepodařilo zajistit konkrétní údaj
o tom, kdy stát tuto pohledávku uhradil. Krajský soud však nicméně
dospěl k závěru, že k vyplacení náhrady mělo dojít do rukou
původních vlastníků, přestože zákon tuto podmínku nestanoví
a hovoří pouze o "vyplacení náhrady". Krajský soud prý proto zákon
interpretoval značně úžeji, než vyplývá z jeho doslovného znění,
a tím porušil čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zároveň tím, že
krajský soud rozhodl v nepřítomnosti stěžovatele, prý byl porušen
i čl. 38 odst. 2 Listiny.
Stěžovatel netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem.
Ústavní soud konstatoval, že včas podaná ústavní stížnost
splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a že proto
nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Okresní
úřad ve Ž. n. S. - okresní pozemkový úřad, Krajský soud v Brně
a vedlejší účastníci řízení - Pozemkový fond ČR, S. H. a A. K.
Okresní úřad ve Ž. n. S. - okresní pozemkový úřad ve svém
vyjádření k ústavní stížnosti stručně zrekapituloval průběh
dosavadního řízení a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Okresní úřad souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním
soudem.
Krajský soud v Brně rovněž odkázal na odůvodnění napadeného
rozsudku a dále uvedl, že k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy
nedošlo, neboť v dané věci soud postupoval podle části páté hlavy
třetí o.s.ř., která upravuje rozhodování o opravných prostředcích
proti nepravomocným rozhodnutím správních orgánů, přičemž pravomoc
soudu k přezkoumání takového rozhodnutí pozemkového úřadu je dána
ustanovením §9 odst. 6 zákona o půdě. Stěžovatel v podaném
odvolání správnost či úplnost skutkových zjištění, učiněných ve
správním řízení, nezpochybnil a domáhal se pouze jiného právního
posouzení věci. Za této situace soud řešil otázku zásadního
právního významu, tj. zda lze osobám uplatňujícím restituční nárok
podle zákona o půdě přiznat postavení osob oprávněných z hledisek
uvedených v §4 tohoto zákona. Protože zjistil existenci
restitučního titulu uvedeného v ustanovení §6 odst. 1 písm. o)
citovaného zákona, dovodil, že napadené rozhodnutí pozemkového
úřadu bylo vydáno v souladu se zákonem, a proto je potvrdil.
Krajský soud se domnívá, že rozhodl v souladu s čl. 95 odst. 1
Ústavy a navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
Krajský soud netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem.
Pozemkový fond ČR se postavení vedlejšího účastníka v řízení
před Ústavním soudem vzdal.
S. H. a A. K. ve svém vyjádření k ústavní stížnosti tvrzení
stěžovatele zásadně odmítají. K pohledávkám, váznoucích na majetku
a dodnes zapsaných v pozemkové knize, uvádějí, že v knih. vl.
1714, týkající se parcely 69/4, je v části "b" vloženo vlastnické
právo k této parcele na jména právních předchůdců F. a K. P. a do
zápisu části "c" byly dne 16. 12. 1955 (tedy více než rok po
znárodnění) na tento díl majetku přeneseny všechny pohledávky
právních předchůdců včetně částky 83 799 Kčs, o níž stěžovatel
tvrdí, že byla při znárodnění vypořádána. Pozemková kniha žádný
záznam o výmazu pohledávek neobsahuje a předmětné nemovitosti byly
vyvlastněny bez náhrady.
S. H. a A. K., jak plyne z jejich vyjádření k ústavní
stížnosti, netrvají na ústním jednání před Ústavním soudem.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není
důvodná.
Ústavní soud již dříve opakovaně konstatoval, že není
součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zásadně ani
nepřísluší přehodnocování dokazování před nimi prováděného. Úkolem
Ústavního soudu v dané věci je tedy pouze přezkoumat, zda
napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena
základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních
zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy.
Z tohto hlediska Ústavní soud posuzoval námitky stěžovatele,
které mají jednak povahu skutkovou, jednak povahu právní.
Pokud jde o skutkový stav, Ústavní soud shledal, že klíčovou
námitkou stěžovatele je v podstatě to, že krajský soud prý
nepřihlédl k potvrzení o pohledávce Majetkového úřadu v Praze
(oddělení majetkových podstat) ze dne 27. 5. 1996, č.j.
MP/1207/96/Sv, z něhož údajně vyplývá, že právní předchůdci
oprávněných osob nejsou ve zvláštní evidenci vedeni jako dlužníci
a že tedy jejich závazek byl uhrazen. Z toho lze podle názoru
stěžovatele dovodit, že náhradu za znárodněné nemovitosti stát
vyplatil formou uhrazení uvedené pohledávky Majetkového úřadu ve
výši 83 799 Kčs. Jak však vyplývá z obsahu spisu, krajský soud se
tímto důkazem pečlivě zabýval. Krajský soud argumentoval tím, že
v řízení nebyl předložen žádný důkaz, jenž by nasvědčoval tomu, že
původním vlastníkům nemovitostí byla za jejich znárodnění
vyplacena náhrada a jediným relevantním zjištěním v této věci je
čestné prohlášení vedlejších účastnic o tom, že náhrada vyplacena
nebyla. Důkaz opaku neexistuje a není jím ani citované sdělení
peněžního ústavu o zániku pohledávky. Ústavní soud konstatuje, že
neexistuje ústavně relevantní důvod, který by jej vedl k tomu, aby
uvedené argumenty obecného soudu zpochybnil.
Ostatně, z obsahu spisu a z citovaného potvrzení o pohledávce
Majetkového úřadu v Praze (oddělení majetkových podstat) ze dne
27. 5. 1996, č.j. MP/1207/96/Sv, nelze ani jednoznačně dovodit, že
stát náhradu za znárodněné nemovitosti formou úhrady pohledávky
skutečně vyplatil a stěžovatelova úvaha v tomto směru je toliko
spekulativní.
Pokud jde o skutkový stav, lze tedy dovodit, že stěžovatel
napadá toliko způsob hodnocení důkazů krajským soudem, což
Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat. Z hlediska ústavnosti
nelze v tomto směru postup obecného soudu s úspěchem napadat.
Co se týče právní stránky věci, zabýval se Ústavní soud
právním názorem krajského soudu - který stěžovatel napadl - že
"zánik pohledávky peněžního ústavu váznoucí na předmětných
nemovitostech není vyplacením náhrady za znárodnění nemovitostí",
a posuzoval, zda je tento názor ústavně konformní, tj. zda jím
nebyla porušena stěžovatelova základní práva a svobody.
V souzené věci krajský soud došel k závěru, že účastnice
řízení S. H. a A. K. jsou oprávněnými osobami ve smyslu zákona
o půdě, že předmětné nemovitosti přešly na stát v důsledku
znárodnění bez vyplacení náhrady a že je tedy naplněn restituční
titul podle ustanovení §6 odst. 1 písm. o) citovaného zákona.
V těchto zásadních závěrech krajského soudu Ústavní soud neshledal
pochybení a také v tomto směru je ústavní stížnost nedůvodná.
Ústavní soud rovněž sdílí právní názor krajského soudu, pokud
nekvalifikoval zánik pohledávky peněžního ústavu (váznoucí na
předmětných nemovitostech) jako vyplacení náhrady za jejich
znárodnění. Jde toliko o potencionální - ostatně nedostatečně
prokázanou - a vzdálenou souvislost, nehledě k tomu, že Spořitelna
a záložna v M. jako věřitel, její právní nástupci a československý
stát (který pohledávku spořitelny údajně uhradil) byly různé
právní subjekty.
Na základě těchto úvah dále Ústavní soud dospěl k názoru, že
k porušení ústavních předpisů, na něž stěžovatel poukazuje,
nedošlo. To se týká v prvé řadě čl. 36 odst. 1 Listiny,
zakotvujícího právo každého domáhat se stanoveným postupem svého
práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech
u jiného orgánu. Stěžovatel po rozhodnutí správního orgánu podal
opravný prostředek k obecnému soudu a není důvodu se domnívat, že
by tento soud nebyl orgánem nezávislým a nestranným. Uvedený
článek tedy v souzené věci dotčen nebyl.
Stěžovatel se rovněž dopouští omylu, jestliže namítá, že
napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo,
zakotvené v čl. 95 odst. 1 Ústavy. Podle tohoto ustanovení je
soudce při rozhodování vázán zákonem; je oprávněn posoudit soulad
jiného právního předpisu se zákonem. Ustanovení čl. 95 Ústavy však
samo o sobě nezakládá subjektivní veřejné právo stěžovatele
a představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany
základních práv a složku právního státu, což ostatně vyplývá
i z jeho systematického zařazení v hlavě čtvrté Ústavy, upravující
soudní moc (srov. např. nález II. ÚS 87/95, Ústavní soud ČR:
Sbírka nálezů a usnesení - sv. 5., Praha, C.H. Beck 1997, str.
508). I v tomto směru je tedy ústavní stížnost nedůvodná.
Stěžovatel konečně namítá, že bylo porušeno i jeho základní
právo podle čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť krajský soud neprojednal
věc v jeho přítomnosti a neumožnil mu, aby se mohl vyjádřit ke
všem prováděným důkazům. Podle obsahu spisu krajský soud v souzené
věci postupoval podle ustanovení §250f o.s.ř., podle něhož
"v jednoduchých případech, zejména je-li nepochybné, že správní
orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu a jde-li jen
o posouzení právní otázky, může soud bez jednání rozhodnout
o žalobě rozsudkem." Citované ustanovení sice Ústavní soud nálezem
ze dne 24.9. 1996 (Pl. ÚS 18/96, publikovaným pod č. 269/1996 Sb.)
shledal protiústavním a ke dni 1.5. 1997 zrušil, leč v době
rozhodování krajského soudu ještě bylo součástí našeho právního
řádu. Je pravda, že za této situace mohl krajský soud ustanovení
§250f o.s.ř. aplikovat pouze ve výjimečných a v nepochybných
případech, což ostatně vyplývá i z předchozí judikatury Ústavního
soudu. Ústavní soud však neshledal, že by v souzené věci podmínky
pro uplatnění §250f o.s.ř. splněny nebyly, neboť se v podstatě
jednalo pouze o právní posouzení věci a krajský soud právem
považoval věc za případ jednoduchý. Není rozumného důvodu, aby
Ústavní soud tento závěr zpochybnil. K porušení čl. 38 odst. 2
Listiny tedy nedošlo, takže i v tomto směru je ústavní stížnost
nedůvodná.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými
rozhodnutími Okresního úřadu ve Ž. n. S. - okresního pozemkového
úřadu a Krajského soudu v Brně základní práva nebo svobody
stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních
smlouvách podle čl. 10 Ústavy, porušena nebyla. Proto byla ústavní
stížnost zcela zamítnuta.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 17. září 1997