ECLI:CZ:US:1997:1.US.230.96
sp. zn. I. ÚS 230/96
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti O. K. proti rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 2. 2. 1996, sp. zn. 3 T 363/95, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 1996, sp. zn. 7 To 260/96, takto:
Ústavní stížnost se zamítá .
Odůvodnění:
Citovaným rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov byli
obžalovaní L. B. a O. K. uznáni vinnými, že dne 6. 5. 1994 vnikl
L. B. v obci K. do krejčovské dílny firmy R., jejíž majitelkou je
M. Š., a založil v ní požár. V důsledku požáru prý vznikla škoda
ve výši 208 800 Kč na poškozených a zničených šicích strojích,
389 760 Kč na zničeném a poškozeném materiálu a zařízení a 378
667 Kč poškozením budovy. K uvedenému jednání prý L. B. navedl
stěžovatel O. K., který měl s majitelkou krejčovské dílny M. Š.
neshody a za spáchání tohoto trestného činu L. B. údajně slíbil
odměnu 30 000 Kč. Tím spáchal L. B. trestný čin obecného ohrožení
podle §179 odst. 1 trestního zákona a O. K. týž trestný čin ve
formě návodu podle §10 odst. 1 písm. b) trestního zákona. Za toto
jednání okresní soud L. B. odsoudil podle ustanovení §179 odst.
1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku
a O. K. podle stejného ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání
čtyř let. Oba obžalovaní byli pro výkon trestu zařazeni do věznice
s ostrahou a byla jim uložena povinnost společně a nerozdílně
nahradit poškozené M. Š. způsobenou škodu zaplacením částky 598
560 Kč.
V odůvodnění tohoto rozsudku soud zejména uvedl, že L. B. se
v přípravném řízení i při hlavním líčení k trestnému jednání
v plném rozsahu doznal. Zapálení krejčovské dílny údajně inicioval
O. K., který po L. B. požadoval buď vrácení dřívějšího dluhu ve
výši 22 000 - 25 000 Kč nebo podpálení dílny v K. Pokud by prý L.
B. na některou z těchto možností nepřistoupil, vyhrožoval mu O. K.
zabitím. L. B. byl výhrůžkám O. K. údajně vystaven i během svého
pobytu ve vazbě, a to prostřednictvím dvou příslušníků vězeňské
služby, kteří prý na něj opakovaně činili nátlak, aby "na O. K.
nic neříkal".
Podle názoru okresního soudu stěžovatele O. K. usvědčila
především výpověď L. B., jenž podrobně popsal, jak jej stěžovatel
ke spáchání trestného činu naváděl. Nepřímo jej prý usvědčovala
i výpověď S. Š. (přítelkyně L. B.), která potvrdila též to, že na
L. B. byl v době jeho vazby vyvíjen nátlak, aby vypovídal podle
představ O. K. Obdobně prý stěžovatele usvědčovala i výpověď
poškozené M. Š., která uvedla, že jí stěžovatel opakovaně
vyhrožoval fyzickou likvidací a "podpálením baráku", což potvrdili
i další svědci. Tyto výhrůžky M. Š. ohlásila policii.
Krajský soud v Brně tento rozsudek na základě podaných
odvolání přezkoumal a dospěl k závěru, že soud prvního stupně ve
věci učinil úplná a správná skutková zjištění, která mají oporu
v provedených důkazech, a nepochybil ani při jejich hodnocení,
a to v části výroku o vině i o trestu. Protože prý bylo jednání
obou obžalovaných správně kvalifikováno i právně, zamítl krajský
soud usnesením obě podaná odvolání jako nedůvodná.
Obě citovaná rozhodnutí okresního a krajského soudu napadl
stěžovatel ústavní stížností. V ní uvedl, že oba soudy svými
rozhodnutími porušily ustanovení §2 odst. 1, 4, 5, 6 a 12, §254
odst. 1 a §256 trestního řádu. Dále prý byla porušena
stěžovatelova základní práva, zakotvená v čl. 8 odst. 2, v čl.
36, v čl. 37 a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
(dále jen "Listina").
Stěžovatel se podrobně zabýval tvrzením, že prý soud první
instance neprovedl všechny potřebné a dostupné důkazy, řádně celou
věc neobjasnil a i důkazy provedené hodnotil zaujatě a dopustil se
závažných procesních pochybení. Okresní soud neprovedl výslech
svědkyně L. F., protože se prý zdržovala v lázních. Dále
nevyslechl svědkyni M. T. a neprovedl důkaz trestním spisem,
týkajícím se trestního stíhání členů vězeňské služby M. O. a K.
C., kteří údajně na L. B. vyvíjeli nátlak v době jeho vazby. M. O.
a K. C. nebyli vyslechnuti ani jako svědci. Rovněž nevyslechnut
zůstal svědek J. T., který s L. B. opakovaně hovořil v době jeho
pobytu ve vazební věznici a své svědectví soudu sám nabídl. Soud
měl přibrat do řízení i znalce z oboru psychologie za účelem
posouzení věrohodnosti spoluobžalovaného L. B., jehož výpověď prý
představuje jediný přímý důkaz proti stěžovatelovi a obsahuje
celou řadu rozporů.
Dále stěžovatel zpochybňuje posudek znalce J. B., neboť se
prý jedná o osobu, která byla s poškozenou M. Š. v přátelském
a obchodním vztahu, a lze mít proto o jeho objektivnosti
a nestrannosti vážné pochyby. Tím soud údajně porušil ustanovení
§106, 109 a 11 odst. 1 trestního řádu a ustanovení §11 zákona č.
36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, podle nichž znalec nesmí
podat posudek, jestliže lze mít pro jeho poměr k věci, k orgánům
provádějícím řízení, k účastníkům nebo k jejich zástupcům
pochybnost o jeho nepodjatosti. Stěžovatel dále uvádí, že v době
požáru na provozovně nebylo takové množství materiálu a tolik
strojů, kolik je uvedeno ve znaleckém posudku, že účetní hodnota
strojů byla nižší a že i v dalších směrech byla způsobená škoda
podstatně menší, než bylo uvedeno ve znaleckých posudcích. Podle
názoru stěžovatele mohla poškozené vzniknout škoda maximálně kolem
50 000 Kč.
Stěžovatel rovněž namítá, že se mu L. B. úmyslným podpálením
provozovny buď chtěl pomstít za předchozí dluh nebo provozovnu
podpálil po dohodě s poškozenou, která ji předtím pojistila
a tímto způsobem údajně řešila svou finanční situaci. L. B., který
je recidivistou, prý dělal vše pro to, aby se zbavil viny a snažil
se jiné navést ke křivému svědectví. Soud prý rovněž pochybil
v tom, že svědka C. (příslušníka vězeňské stráže) označil za
nevěrohodného a že vůbec nevyslechl svědka O. (rovněž příslušníka
vězeňské stráže), kteří měli L. B. ovlivňovat. Soud údajně chybně
vyhodnotil i svědecké výpovědi svědků K., K. a "Sobotky"
("Sobotka" bylo smyšlené příjmení podle ustanovení §55 odst. 2
trestního řádu). V případě svědka "Sobotky" prý byl porušen
trestní řád, neboť státní zástupkyně a oba obžalovaní při hlavním
líčení dne 2. 2. 1996 souhlasili s výslechem svědka Sobotky,
a nikoliv s přečtením protokolu o jeho výpovědi.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž namítá, že výrokem
soudu prvního stupně učiněným u hlavního líčení dne 2. 2. 1996 byl
prý uznán vinným "skutkem dle obžaloby", zatímco v písemném
vyhotovení rozsudku je skutek popsán odlišně, a to zejména co do
výše hodnoty majetku, ohroženého požárem. Rozsudek prý byl tedy
vyhlášen v jiném znění, než je jeho písemné vyhotovení.
Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že okresní soud
neprovedl všechny dostupné důkazy, nezjistil správně skutkový stav
a nesprávně rozhodl o trestu i náhradě škody. Řízení,
předcházející vynesení rozsudku, prý navíc provázely vážné
procesní vady. Krajský soud údajně napadený rozsudek nepřezkoumal
a nezabýval se konkrétními námitkami, vznesenými v odvolání.
Odůvodnění usnesení krajského soudu je prý nepřezkoumatelné, neboť
se nezabývalo konkrétními podněty, obsaženými v odvolání. Krajský
soud tedy neodstranil pochybení okresního soudu, nesplnil svou
přezkumnou povinnost a v konečném důsledku tím porušil
stěžovatelovo základní právo - právo na spravedlivý proces. Toto
právo údajně porušil i okresní soud.
Stěžovatel proto navrhuje zrušení obou napadených rozhodnutí
obecných soudů a zároveň Ústavní soud žádá o odložení
vykonatelnosti napadených rozhodnutí a tím i trestu odnětí svobody
ve smyslu ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.
Stěžovatel souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním
soudem.
Ústavní soud konstatoval, že včas podaná ústavní stížnost
splňuje všechny zákonné formální požadavky a že proto nic nebrání
v projednání a rozhodnutí věci samé.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Okresní
soud Brno-venkov a Krajský soud v Brně a vedlejší účastníci řízení
- Krajské státní zastupitelství v Brně a poškozená M. Š.
Spoluobžalovaný L. B. se postavení vedlejšího účastníka v řízení
před Ústavním soudem vzdal.
Okresní soud ve svém vyjádření uvedl, že orgány činné
v trestním řízení - a tedy i soud - nezjišťují úplný skutkový
stav, ale pouze skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.
Otázka rozsahu zjišťovaných skutečností stejně jako otázka jejich
právního posouzení a zhodnocení je pak věcí vnitřního přesvědčení
soudců. Okresní soud netrvá na ústním jednání před Ústavním
soudem.
Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že soud první instance
postupoval při hodnocení důkazů v souladu s ustanoveními §2 odst.
5 a 6 trestního řádu tak, "aby byl zjištěn skutkový stav věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je
nezbytný pro rozhodnutí". Soud hodnotil důkazy podle vnitřního
přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu, a učinil logicky odůvodněná skutková zjištění. Odvolací
soud prý postupoval v souladu s ustanovením §254 odst. 1
trestního řádu a se základními zásadami trestního řízení. Obsah
ústavní stížnosti je údajně totožný s podaným odvoláním.
K námitce ohledně navrhovaného výslechu svědkyň L. F. a M. T.
krajský soud uvádí, že jejich výslech před soudem byl nadbytečný,
a to s ohledem na jejich výpovědi z přípravného řízení a na
listinné důkazy, jež je potvrzovaly. Ohledně M. O. a K. C. soud
zjistil, že oba již byli pravomocně odsouzeni za trestnou činnost
"ve vztahu k spoluobžalovanému L. B.". V této souvislosti je prý
nadbytečný i výslech svědka J. T., a to i s ohledem na
charakteristiku jeho osoby. Stejně nadbytečným se údajně jeví
přibrání znalce z oboru psychologie za účelem posouzení
věrohodnosti L. B., neboť jmenovaný už byl posuzován psychiatry.
Za nedůvodné pokládá soud také námitky stěžovatele ohledně
údajného vztahu znalce J. B. k poškozené M. Š., neboť ty prý ze
spisového materiálu jasně nevyplývají. Krajský soud se neztotožnil
ani s dalšími námitkami stěžovatele, týkajícími se vyčíslení
škody, hodnocení L. B. a údajné nevěrohodnosti některých dalších
svědků a odkázal na způsob hodnocení těchto důkazů okresním
soudem, jemuž prý z procesního hlediska nelze nic vytknout.
Závěrem krajský soud konstatuje, že oba obecné soudy
rozhodovaly v souladu se stavem věci i se zákonem, a proto
navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti. Krajský soud netrvá na
ústním jednání před Ústavním soudem.
Krajské státní zastupitelství se ve vyjádření k ústavní
stížnosti domnívá, že napadenými rozhodnutími soudů nebyla
porušena stěžovatelova základní práva a že ústavní stížnost je
svým obsahem spíše podnětem ke stížnosti pro porušení zákona.
Proto krajské státní zastupitelství navrhuje odmítnutí ústavní
stížnosti a sděluje, že na ústním jednání před Ústavním soudem
netrvá.
Vedlejší účastnice M. Š. ve svém vyjádření k ústavní
stížnosti uvádí, že ji pokládá za zcela nedůvodnou. Celé trestní
řízení prý probíhalo v souladu s trestním řádem, stěžovatel nebyl
vzat do vazby, měl po celou dobu trestního řízení obhájce a obecné
soudy postupovaly v souladu se zákonem i s Listinou. Nebyla prý
proto porušena stěžovatelova základní práva, zakotvená v čl. 8
odst. 2, v čl. 36 odst. 2, v čl. 37 odst. 2 a 3 a v čl. 40 odst.
2 Listiny.
K jednotlivým námitkám stěžovatele M. Š. Ústavnímu soudu
sděluje, že zdravotní stav svědkyně F. neumožňoval její výslech
u soudu a tento důkazní návrh byl údajně podán pouze ve snaze
působit průtahy v řízení. Podle názoru M. Š. soud správně označil
výslechy svědkyň F., T. a svědků M. O. a K. C. jako nadbytečné. M.
O. a K. C. byli prý dne 14. 6. 1996 rozsudkem Městského soudu
v Brně "uznáni vinnými trestnými činy, kdy předmětem jejich
jednání mělo být právě nucení L. B. ke změně výpovědi ve prospěch
stěžovatele". K navrhovanému svědectví J. T. M. Š. uvádí, že se
jedná o několikanásobného recidivistu, který měl za "slušný peníz"
vypovídat to, co po něm chtěl stěžovatel. Ohledně věrohodnosti
výpovědí L. B. M. Š. upozorňuje na to, že podle znaleckého posudku
z oboru psychiatrie L. B. netrpí žádnou nemocí či poruchou
a rozpoznávací a ovládací schopnosti mu zůstaly zachovány. Drobné
rozpory a nepřesnosti ve výpovědích L. B. nepokládá za důvod
k jejich zpochybnění, ale naopak je chápe jako potvrzení toho, že
se jedná o výpovědi pravdivé, neboť v opačném případě by je byl
více precizoval. K údajně přátelskému vztahu ke znalci J. B. M. Š.
uvádí, že jejich vztah je dán pouze blízkostí oborů, v nichž oba
pracují, a že jej nelze označit ani za přátelský, ani za
nepřátelský. Obdobný vztah prý existuje i mezi stěžovatelem
a J. B. Ohledně zpochybňování některých svědeckých výpovědí
stěžovatelem zastává M. Š. názor, že hodnocení důkazů nemůže být
předmětem ústavní stížnosti, že stěžovatel účelově zkresluje
výsledky dokazování a že jeho tvrzení často odporují logice.
Údajně neexistují ani stěžovatelem uváděné rozpory v počtu
poškozených strojů ani ve vyčíslení škody na materiálu a dalších
škod. M. Š. zcela popírá, že by k zapálení provozovny mohlo dojít
po její dohodě s L. B. Podle jejího tvrzení jí zapálení provozovny
nemohlo přinést žádný zisk, neboť jí vznikly existenční problémy,
plynoucí ze vzniklé škody, z výpadku výroby a ze ztráty trhů.
Naopak stěžovatel prý tímto trestným činem zničil konkurenci
a dostal se na uvolněné trhy.
Závěrem svého vyjádření M. Š. navrhla zamítnutí ústavní
stížnosti a uvedla, že netrvá na ústním jednání před Ústavním
soudem.
Ústavní soud usoudil, že od ústního jednání nelze očekávat
další objasnění věci, a proto se souhlasem účastníků a vedlejších
účastníků od tohoto jednání upustil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není
důvodná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadenými
rozhodnutími soudů byla porušena jeho základní práva, zakotvená
v čl. 8 odst. 2, v čl. 36, v čl. 37 a v čl. 40 odst. 2 Listiny.
Podle čl. 8 odst. 2 Listiny nikdo nesmí být stíhán nebo
zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
Podle čl. 36 odst. 1 (další odstavce tohoto ustanovení v souzené
věci nepřipadají v úvahu) každý se může domáhat stanoveným
způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve
stanovených případech u jiného orgánu. Podle čl. 37 odst. 3 (jiné
odstavce z povahy věci rovněž nepřipadají v úvahu) všichni
účastníci jsou si v řízení rovni. Podle čl. 40 odst. 2 každý,
proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného,
pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina
vyslovena.
Stěžovatel dále uvádí, že citovanými rozhodnutími byla
porušena ustanovení §2 odst. 1, 4, 5, 6 a 12 a §254 odst.
1 a §256 trestního řádu.
Stěžovatelovy námitky, obsažené v ústavní stížnosti, se
soustřeďují zejména na tři základní otázky. Za prvé spatřuje
stěžovatel pochybení soudů v tom, že nebyly provedeny všechny
potřebné výslechy a důkazy. Za druhé namítá, že provedené důkazy
byly hodnoceny zaujatě, a nikoliv spravedlivě a nestranně. Konečně
za třetí stěžovatel uvádí, že se soudy dopustily i jiných
procesních pochybení.
K námitkám stěžovatele, že nebyly provedeny všechny potřebné
výslechy a důkazy, Ústavní soud především konstatuje, že mu
zásadně nepřísluší "přehodnocovat hodnocení důkazů", které
provedly obecné soudy. To se v podstatě týká i této skupiny
námitek.
Stěžovateli však nelze, pokud jde o tuto otázku, přisvědčit
ani po stránce věcné.
Ohledně svědkyně L. F. se dopouští omylu, pokud se domnívá,
že hlavním důvodem, proč nebyla vyslechnuta soudem, byl její pobyt
v lázních. Jak vyplývá z příslušného soudního spisu (č.l. 484),
podle přiložené lékařské zprávy z 15. 1. 1996, měla L. F. závažné
cévní onemocnění, jehož léčba trvala několik měsíců a z toho
důvodu nebyla schopna zúčastnit se jako svědkyně hlavního líčení.
V případě svědkyň L. F. a M. T. navíc není důvodu zpochybňovat
názor soudů (viz např. vyjádření krajského soudu), že jejich
výslech před soudem by byl nadbytečný, a to s ohledem na jejich
výpovědi z přípravného řízení a na další důkazy. Ostatně ani sám
stěžovatel v ústavní stížnosti řádně nezdůvodnil, jakým způsobem
by mohl soudní výslech obou svědkyň ovlivnit konečné rozhodování
soudů.
Rovněž ohledně navrhovaných svědeckých výpovědí M. O. a K. C.
není důvodu se domnívat, že by nevyslechnutím těchto svědků soudy
pochybily. Jak vyplývá z vyjádření M. Š. a jak zjistil i Ústavní
soud, oba jmenovaní byli dne 14. 6. 1996 odsouzeni k trestu odnětí
svobody za to, že se jako pracovníci Vězeňské správy České
republiky Vazební věznice Brno - Bohunice podíleli na maření
vyšetřování trestné činnosti spoluobžalovaného L. B. Ústavní soud
i s ohledem na toto zjištění nevidí rozumný důvod k námitce, že by
nevyslechnutím těchto dvou svědků soud porušil stěžovatelova
základní práva a svobody. Nic takového z trestních spisů obecných
soudů neplyne. Rovněž pokud soudy považovaly za nadbytečný výslech
J. T., nemá Ústavní soud za to, že by tento názor měl být v řízení
o ústavní stížnosti zpochybňován.
Okresní soud neporušil stěžovatelova základní práva ani tím,
že nepožádal o vyšetření duševního stavu L. B. znalce z oboru
psychologie. Podle ustanovení §116 odst. 1 trestního řádu je-li
třeba vyšetřit duševní stav obviněného, přiberou se k tomu vždy
dva znalci z oboru psychiatrie. To se také stalo a pokud soud
považoval příslušný znalecký posudek za dostatečný, není důvodu se
domnívat, že pochybil nebo že dokonce porušil zákon. Ohledně
údajných rozporů ve výpovědích L. B. nezbývá než dodat, že
vysvětlení těchto rozporů bylo předmětem dalšího dokazování a bylo
věcí obecných soudů posoudit, zda se skutečně o rozpory jedná
a pokud ano, jaký mají význam.
Ke druhé skupině stěžovatelových námitek, týkajících se
údajného zaujatého hodnocení provedených důkazů soudy, lze
v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu znovu
konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů
a že mu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy, a to
ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval" (nález
III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů
a usnesení - sv. 1., C.H. Beck Praha, 1994, str. 41). Tyto námitky
proto Ústavní soud blíže nepřezkoumával, takže i v této části je
ústavní stížnost nedůvodná.
Třetí skupina stěžovatelových námitek se týká jiných údajných
procesních pochybení obecných soudů. Stěžovatel uvádí, že okresní
soud porušil trestní řád tím, že oba obžalovaní při hlavním líčení
dne 2. 2. 1996 souhlasili toliko s výslechem svědka "Sobotky",
a nikoliv s přečtením protokolu o jeho výpovědi a že tedy měl být
tento svědek vyslechnut soudem. Podle ustanovení §211 odst. 1
trestního řádu lze v hlavním líčení místo výslechu svědka číst
protokol o jeho výpovědi, jestliže soud nepokládá osobní výslech
za nutný a státní zástupce i obžalovaný s tím souhlasí. Jak bylo
zjištěno z příslušného protokolu o hlavním líčení (č.l. 490),
státní zástupkyně i oba obžalovaní souhlasili s výslechem tohoto
svědka. Poté, co okresní soud vyhlásil usnesení o čtení svědecké
výpovědi "Sobotky", obžalovaní - jak bylo zaprotokolováno
- k tomuto usnesení neměli připomínek a poté neučinili ani další
důkazní návrhy. Z celkového kontextu průběhu hlavního líčení proto
vyplývá, že proti čtení svědecké výpovědi svědka "Sobotky" nebyly
stranami řízení vzneseny žádné námitky a jejich souhlas s čtením
uvedené výpovědi lze tedy dovozovat. Není proto důvodu se
domnívat, že by okresní soud svým postupem v tomto směru porušil
citované ustanovení trestního řádu a stěžovatelovo právo na
spravedlivý proces. K tomuto závěru dospěl Ústavní soud i na
základě seznámení se s protokolem o výslechu svědka "Sobotky"
z přípravného řízení (č.l. 269), z něhož vyplývá, že svědek (který
se označil za přítele O. K.) pouze dosvědčil "útržky rozhovoru
dvou mužů u vedlejšího stolu" v jednom baru, přičemž jeden
z těchto mužů měl přibližně říci: "O. udělal nějaký podraz
a odskáče si to." Stejný muž prý, podle tvrzení O. K., O. K.
"nabízel ochranu, nebo něco takového". Lze tedy důvodně
předpokládat, že ani výslech svědka "Sobotky" před soudem by
neznamenal zásadní přínos k osvětlení celého případu, takže
okresní soud nepochybil, když se rozhodl svědka "Sobotku"
nevyslýchat a spokojil se pouze s přečtením jeho svědecké
výpovědi. Z postupu, který obecný soud v této otázce zvolil, proto
podle názoru Ústavního soudu nelze dovozovat, že by trestní řízení
proti stěžovateli nebylo jako celek řízením spravedlivým.
Rovněž jako nedůvodná se jeví namítaná podjatost
a neobjektivnost soudního znalce J. B. Stěžovatel nepředložil
a ani neoznačil žádné relevantní důkazy o tom, že v souzené věci
lze mít vážné pochyby o znalcově objektivnosti a nestrannosti.
Stěžovatelovy argumenty se pohybují v oblasti nepodložených
hypotéz a pokud obecné soudy neshledaly důvody, které by
nestrannost J. B. zpochybňovaly, nedomnívá se ani Ústavní soud, že
by obecné soudy porušily příslušná ustanovení platných procesních
předpisů. Sám J. B. ve vyjádření k této věci, jež si vyžádal
Ústavní soud, uvedl, že s M. Š. byl od roku 1992 v obchodním
vztahu a do 30. 6. 1993 její firmě pronajímal šicí stroje
a žehlicí techniku a opravy a servis provádí nadále. Úhrada faktur
za tyto služby nebyla provedena vždy v termínu splatnosti a tato
záležitost byla vyrovnána po jednání s M. Š. J. B. uvedl, že s M.
Š. neudržuje vztahy přátelské, nýbrž pouze vztahy obchodní a po
požáru dílny v K. M. Š. žádné stroje nezapůjčil. Ohledně soudního
odhadu J. B. prohlásil, že od M. Š. obdržel seznam strojů s udáním
cen a při obhlídce ohořelých strojů byl přítomen pracovník
Pojišťovny MORAVA, a.s., Brno.
Ústavní soud v této souvislosti považuje za významnou
i skutečnost, že znalce B. nenavrhla poškozená M. Š. (jak vyplývá
i z jejího vyjádření k ústavní stížnosti), ale že byl přibrán
vyšetřovatelem policie ČR (č.l. 368). Je rovněž zcela přirozené,
že osoby podnikající v určitém regionu a ve stejném nebo podobném
předmětu podnikání se navzájem znají a že mezi nimi existují
obchodní kontakty. Tato skutečnost však sama o sobě neznamená, že
je za této situace znalec v souzené věci předpojatý.
Stěžovatel dále napadá usnesení krajského soudu pro jeho
údajnou nepřezkoumatelnost. Uvádí, že krajský soud napadený
rozsudek okresního soudu nezhodnotil, nezabýval se konkrétními
námitkami, vznesenými v odvolání a neodstranil údajná pochybení
okresního soudu. Ani v tomto směru však ústavní stížnost není
důvodná. Stěžovatel se dopouští omylu, pokud zaměňuje právo na
spravedlivý proces za úspěch v soudním řízení. Jestliže totiž
krajský soud v souzené věci "neodstranil" údajná pochybení
okresního soudu a naopak obě podaná odvolání zamítl, neznamená to,
že porušil stěžovatelovo základní právo, ale že se pouze
neztotožnil se stěžovatelovými argumenty. Stěžovatel se rovněž
mýlí, jestliže tvrdí, že krajský soud rozsudek okresního soudu
nepřezkoumal. Z kontextu ústavní stížnosti je zřejmé, že se tato
námitka ve skutečnosti týká nikoliv tohoto tvrzení, nýbrž pouze
toho, že se - podle názoru stěžovatele - krajský soud v odůvodnění
svého usnesení nevypořádal se všemi námitkami stěžovatele,
uplatněnými v odvolání. Přestože lze konstatovat, že toto
odůvodnění mělo být obsáhlejší a mělo se danou věcí zabývat
podrobněji, uvedená námitka se zřetelem k průběhu řízení
neznamená, že by byl proces proti stěžovateli jako celek
nespravedlivý. Stejně nedůvodným se jeví stěžovatelem namítaný
údajný rozpor mezi výrokem o vině, učiněným soudem první instance
při hlavním líčení dne 2. 2. 1996 (č.l. 492 p.v.), kdy prý byl O.
K. uznán vinným "skutkem dle obžaloby", a mezi písemným
vyhotovením rozsudku, které se od obžaloby odlišuje. Ústavní soud
tento rozpor neshledal a naopak konstatoval, že vyhlášená,
v protokolu a hlavním líčení obsažená, a později písemně
vyhotovená znění rozsudku, jsou identická, takže se stěžovatel
dopouští omylu, jestliže tvrdí, že "rozsudek byl vyhlášen v jiném
znění než je písemné vyhotovení".
Ústavní soud dále zkoumal, zda i v dalších aspektech bylo
v souzené věci respektováno stěžovatelovo o právo na spravedlivý
proces jako celek. Ani v tomto směru nebylo žádné pochybení ze
strany obecných soudů shledáno, neboť stěžovatel měl přístup
k soudu zajištěn, bylo zaručeno jeho právo na obhajobu, mohl
podávat důkazní návrhy, ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování
(a to i formou znaleckých posudků), a podobně. Ostatně
stěžovatelovy námitky, uvedené v ústavní stížnosti, z velké části
pouze opakují tvrzení, uplatněná již v odvolání ke krajskému
soudu. V této souvislosti je namístě znovu poukázat na ustálenou
judikaturu Ústavního soudu, který v zásadě není oprávněn zasahovat
do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich
soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného
dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě
s obsahem hlavy páté Listiny (nález III. ÚS 23/93).
Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozsudky obecných
soudů byla porušena stěžovatelova základní práva nebo svobody,
uvedená v ústavní stížnosti. Z rozboru věci plyne, že stěžovatel
byl stíhán a poté zbaven svobody z důvodů a způsobem, který
stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny). Stěžovateli bylo zaručeno
právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislých
a nestranných soudů (čl. 36 odst. 1 Listiny), jež ostatně náležitě
využil. Stěžovatel měl po celou dobu trestního řízení zajištěnou
právní pomoc obhájcem a jeho rovné postavení (ve srovnání
s ostatními stranami řízení) nebylo nijak dotčeno; opak nelze ze
spisu dovodit a stěžovatel to ani blíže nekonkretizoval (čl. 37
odst. 2, 3 Listiny). Konečně lze konstatovat, že z obsahu spisu
nelze usuzovat na to, že by orgány činné v trestním řízení
porušily vůči stěžovateli princip presumpce neviny (čl. 40 odst.
2 Listiny). Ostatně ani tuto výtku stěžovatel nijak nedoložil ani
nespecifikoval.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými
rozhodnutími okresního a krajského soudu nebyla porušena
stěžovatelova základní práva nebo svobody, zaručená ústavními
zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Ze všech uvedených důvodů byla ústavní stížnost zcela
zamítnuta.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 12. března 1997