Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 08.01.1997, sp. zn. II. ÚS 127/96 [ nález / JANŮ / výz-3 ], paralelní citace: N 3/7 SbNU 21 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:2.US.127.96

sp. zn. II. ÚS 127/96 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní stížnosti M.T., SRN, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni o zaplacení částky 170 200,- Kč s příslušenstvím, takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: 1. M.T. ústavní stížností ze dne 3.5. 1996, která byla podána k poštovní přepravě dne 6.5. 1996 a následujícího dne doručena Ústavnímu soudu ČR a při ústním jednání dne 8.1.1997 doplněna písemným dodatkem ze dne 7.1.1997, napadl výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Plzni, jímž tento soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 19.12. 1995, sp. zn. 3 C 179/94. Uvedeným rozsudkem okresního soudu byl zamítnut návrh stěžovatele, kterým se domáhal zaplacení částky 170 200,- Kč s příslušenstvím a zaplacení nákladů řízení po J.V.Stěžovatel podal svoji ústavní stížnost na základě ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dle něhož je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. V odůvodnění návrhu stěžovatel uvedl, že - dle jeho názoru - byla napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni, jakož i předcházejícím rozhodnutím Okresního soudu v Domažlicích, porušena ústavní zásada obsažená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tj. zásada spravedlivého procesu (přitom poukazuje i na zakotvení této zásady v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kterou označuje jako Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod). V této souvislosti se dovolává také dosavadní judikatury Ústavního soudu ČR, zejména nálezu ÚS ČR ve věci III. ÚS 150/93, který byl uveřejněn pod č. 49 ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 2. Porušení těchto principů spatřuje stěžovatel konkrétně v tom, že Krajský soud v Plzni zcela opomenul námitky jím vznesené v odvolání, zejména tu námitku, že rozsudek Okresního soudu v Domažlicích v řízení o zaplacení částky 170 200,- Kč s příslušenstvím vedeném pod sp. zn. 3 C 179/94 ponechal stranou výpověď jednoho ze svědků a dále při tvrzené existenci dvou potvrzení o půjčce žalované částky dospívá k ničím nepodloženým závěrům o společných aktivitách stěžovatele a otce žalovaného (tj. vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem). Dále tvrdí, že prokázal existenci půjčky (tedy jak splnil důkazní povinnost, tak unesl tzv. důkazní břemeno) a soud prvního stupně tuto skutečnost nezpochybnil. Konstatování soudu, že půjčené peníze směřovaly do jiných podnikatelských aktivit, považuje za takové hodnocení důkazů, které je porušením základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle názoru stěžovatele měla být důkazní povinnost přenesena na vedlejšího účastníka a ten měl dokazovat, že půjčené peníze směřovaly do jiných podnikatelských aktivit. Protože však vedlejší účastník nic takového netvrdil a soudy dospěly k uvedeným závěrům, charakterizuje je stěžovatel jako závěry pošlapávající zásady rovného postavení účastníků a zpochybňující nestrannost řízení. 2. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost splňuje předepsané obsahové i formální náležitosti. K posuzované věci si vyžádal od Okresního soudu v Domažlicích spis sp. zn. 3 C 179/94 a od Krajského soudu v Plzní a od vedlejšího účastníka J.V. vyjádření k ústavní stížnosti podle §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. Ve svém vyjádření ze dne 16. 10. 1996 předsedkyně senátu Krajského soudu v Plzni uvedla, že odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Domažlicích, neboť soud prvního stupně provedl v řízení všechny důkazy potřebné ke správnému posouzení věci a v řízení nebyly zjištěny žádné procesní vady, které by způsobily nerovné postavení účastníků. Dále konstatovala, že svědek P. byl přítomen pouze při předání půjčky v částce 20 000 DM, která není totožná s částkou, jíž se navrhovatel v řízení domáhal. Na navrhovateli leželo důkazní břemeno, aby prokázal, že otci odpůrce předal částku 30 000 DM jako soukromou půjčku a aby také prokázal splatnost tvrzené půjčky. Protože se navrhovateli tento důkaz nezdařil, odvolací soud věcně správné rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Dále odkázala předsedkyně senátu na písemné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a navrhla zamítnutí ústavní stížnosti jako nedůvodné. Vedlejší účastník, J. V. se k ústavní stížnosti vyjádřil prostřednictvím svého právního zástupce, kterému za tím účelem udělil dne 8. 10. 1996 plnou moc. V písemném vyhotovení vyjádření ze dne 17. 10. 1996 uvádí vedlejší účastník, že nesouhlasí se závěry stěžovatele a poukazuje na ty pasáže odůvodnění rozsudku, z nichž vyplývá, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno. Současně upozorňuje také na okolnost, že oba soudy splnily povinnost zakotvenou v §157 odst. 2 obč. soudního řádu, kdy v odůvodnění rozsudků vyložily, které skutečnosti měly za prokázané a které nikoliv, o které důkazy opřely svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily. Pro úplnost vedlejší účastník připomíná, že poukaz stěžovatele na §120 obč.soudního řádu není důvodný, neboť z něj vyplývá toliko povinnost účastníků označit důkazy a oprávnění soudu rozhodnout, který z navrhovaných důkazů provede. Ze všech konstatovaných důvodů navrhuje vedlejší účastník, aby ústavní stížnost byla zcela zamítnuta. 3. Ústavní soud z obsahu připojeného spisu zjistil, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje námitky, které vznášel již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Podstata námitek stěžovatele spočívá v úvaze zabývající se důkazem existence půjčky, dále důkazní povinností a důkazním břemenem, jakož i přesouváním důkazního břemene na odpůrce. V tomto směru vývody ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť všechny uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování obecných soudů, zejména soudu odvolacího. Na tomto místě lze uzavřít, že ústavní stížnost je toliko polemikou se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Ústavní soud, s ohledem na svoje postavení, se zabýval ústavněprávní povahou posuzované věci. Proto Ústavní soud připomíná, že již dříve vyložil (např. ve věci III. ÚS 23/93), za jakých okolností se cítí oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, a že předpokladem takovéhoto zásahu je, že obecné soudy ve svém rozhodování postupovaly v rozporu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (např. usnesení ÚS ČR ve věci sp. zn. III. ÚS 82/94, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 2, Praha 1995, str. 223 a násl.). Ze stejného důvodu se Ústavní soud nezabýval případnými právními následky vyplývajícími z konstatování obecných soudů, že potvrzení o předání částky 30 000 DM ze dne 30.7.1991 a 31.7.1992 jsou fiktivní. Stěžovatel se dovolává jednoho z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, konkrétně nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93. V odůvodnění citovaného nálezu konstatoval Ústavní soud, že čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod obsahuje svou povahou zásady nestranného a spravedlivého procesu, k nimž mimo jiné náleží právo každého, aby (nestranný a nezávislý) soud při nalézání práva dbal stanoveného, tj. zákonného postupu. Takovýmto postupem lze ovšem rozumět jen zcela bezvýhradné a bezvýjimečné respektování procesních předpisů a kautel z nich vyplývajících. Jestliže obecný soud z nich vykročil a při hodnocení důkazů jeden z nich opomenul, zatížil své rozhodnutí a řízení jemu předcházející nejen vážnou vadou, ale současně jednal v rozporu s ústavně zaručeným právem z již citovaného článku Listiny základních práv a svobod vyplývajícím a ve svých důsledcích též v rozporu s povinnostmi vyplývajícími z čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb. Tyto principy mají nepochybně obecnou platnost, je však třeba posoudit, zda došlo k jejich porušení v konkrétním případě (viz také nález ÚS ČR ve věci I. ÚS 187/94). Po posouzení listinných podkladů, které měl Ústavní soud k dispozici, zejména spisu Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. 3 C 179/94, lze uzavřít, že žádná ústavní zásada dokazování v soudním řízení nebyla porušena, neboť řízení proběhlo řádně a pečlivě. Okresní soud neponechal stranou výpověď svědka P., hodnotil ji tak, že s projednávanou věcí vůbec nesouvisí (rozsudek str. 3 dole a str. 4 nahoře). Tvrzení stěžovatele, že prokázal existenci půjčky ze dne 30.7. 1991 je pouze jeho tvrzením, oba soudy se shodly v právním názoru, že ohledně tohoto tvrzení neunesl důkazní břemeno. S námitkami ohledně důkazu existence půjčky se soud I. stupně vypořádal v rozsudku na str. 5 odst. třetí. Jen takový postup, když by se soudy nezabývaly tvrzeními stěžovatele, by bylo možné považovat za porušení jeho základních práv. K namítanému dotčení na základních právech a svobodách vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nutno uvést, že neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení uvedeného ustanovení Listiny. Z ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, která je expressis verbis vyjádřena v §132 obč. soudního řádu a odůvodňuje postup soudu předvídaný v §120 odst. 1 věta druhá obč. soudního řádu. Proto obecný soud je povinen (současně také oprávněn) zvažovat v každé fázi řízení, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posuzuje důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Provedené důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti. Jestliže je soud povinen podle čl. 37 odst. 3 Listiny a §18 obč. soudního řádu dbát na rovné postavení účastníků, pak z toho vyplývá povinnost zajistit jim stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv, ale neznamená to povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníka. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu. Stěžovatel také poukazuje na zakotvení zásady spravedlivého procesu v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, aniž by blíže rozvedl, v čem spatřuje porušení tohoto ustanovení. Ústavní soud však přesto připomíná rozhodovací aplikační praxi příslušných orgánů: Podle zprávy Evropské komise ke stížnosti č. 7945/77 čl. 6 odst. 1 neupravuje problematiku důkazů a nijak nebrání vnitrostátním soudům, aby odmítly nabídku důkazu, pokud usoudí, že jsou dostatečně informovány o určitých otázkách. Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ve věci Barbera z r. 1988, A-146, §68, vyslovil závěr, že mu přísluší rozhodnout o tom, zda napadené řízení jako celek bylo spravedlivé ve smyslu Úmluvy: Účelem čl. 6 odst. 1 je, mimo jiné, uložit soudu (vnitrostátnímu) povinnost, aby řádně prozkoumal podání, argumenty a důkazy předložené stranami, aniž by mu to bránilo zhodnotit, zda jsou relevantní pro jeho rozhodnutí. Ústavní soud ČR neshledal, že by v řízení u Okresního soudu v Domažlicích a u Krajského soudu v Plzni bylo stěžovateli odepřeno právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nebylo zjištěno ani odepření práva na rovné postavení účastníků v řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny, takže nemohlo být shledáno ani porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy ani práva na spravedlivý, nezávislý a nestranný soud dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ze všech výše uvedených důvodů proto Ústavní soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí, tj. návrh zamítl dle §82 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 8. ledna 1997