ECLI:CZ:US:1997:2.US.252.96
sp. zn. II. ÚS 252/96
Nález
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatelky J. D. o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 3 Cdon 248/96, ze dne 25. 4. 1996, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 13 Co 403/93, ze dne 21. 1. 1994, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 7 C 201/92, ze dne 13. 5. 1993, takto:
Ústavní stížnost se zamítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností, mající
i další předepsané náležitosti dle zák. č. 182/1993 Sb., domáhala
zrušení shora uvedených rozsudků, jimiž byla zamítnuta žaloba
s návrhem, aby vedlejší účastník byl uznán povinným uzavřít dohodu
o vydání nemovitostí dle zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen "zák. č. 87/1991 Sb."). V odůvodnění
stěžovatelka uvedla, že soudy zkoumaly především otázku, k jakému
datu přešlo vlastnictví k nemovitostem na stát, aniž se seznámily
s rozhodnutím o konfiskaci ze dne 6. 10. 1947, které ani nebylo
předloženo, a jehož existence byla dovozena pouze z neověřeného
opisu výměru Magistrátu hl. města Prahy, čímž nemohla být zjištěna
existence ani jeho právní moci a tím méně prozkoumáno, jaký
majetek, kdy, komu a proč byl konfiskován. Stejně tak se obecné
soudy nezabývaly splněním podmínek pro aplikaci dekretu prezidenta
republiky č. 108/1945 Sb., ačkoliv stěžovatelka prokazovala českou
národnost původního vlastníka, jeho pronásledování gestapem
vězněním v Norimberku, neúspěšný pokus zbavit ho československého
občanství, když dovolací soud byl již ale vázán rozsahem
připuštěného dovolání. Dále ve své ústavní stížnosti uvedla, že
v případě původního vlastníka šlo o situaci zneužití dekretů za
účelem zabrání majetku, pro který byl původní vlastník třídním
nepřítelem. Z těchto důvodů byla dle stěžovatelky napadenými
rozsudky porušena její základní práva, zakotvená v čl. 11 a 36
Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90
Ústavy.
Nejvyšší soud jako účastník řízení ve svém vyjádření v prvé
řadě odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku
a dále poukázal na skutečnost, že Nejvyšší soud rozhodoval na
základě dovolání, které bylo ve smyslu §238 odst. 2 písm. a)
o.s.ř. připuštěno odvolacím soudem, který jako otázku po právní
stránce zásadního významu označil problematiku přechodu
vlastnictví na stát podle dekretu prezidenta republiky č.
108/1945 Sb. V těchto případech, uvádí dále Nejvyšší soud, je pak
dovolatel oprávněn napadnout odvolací rozhodnutí jen z důvodu
uvedeného v §241 odst. 2 písm. d) o.s.ř., tj. pouze z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. V dané věci proto také
stěžovatelka dovolání odůvodnila nedostatky v právním posouzení
věci, konkrétně vadnou aplikací §444 o.z.o., což je současně
námitka, kterou bylo možno se v dovolacím řízení zabývat, jak
ostatně respektuje i ústavní stížnost, přestože na druhé straně
vychází z tvrzených nedostatků ve skutkových zjištěních, které
však - jak již bylo uvedeno - nebylo možno v dovolacím řízení
uplatnit.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření konstatoval, že
předmětné nemovitosti byly konfiskovány dle dekretu prezidenta
republiky č. 108/1945 Sb., s tím, že v důsledku této skutečnosti
přešlo vlastnické právo na stát před rozhodným obdobím, uvedeným
v zák. č. 87/1991 Sb., jak bylo podrobně rozvedeno v soudních
rozhodnutích. Závěrem navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
Stěžovatel ve svém následném přípisu k vyjádření Nejvyššího
soudu poukázal na okolnost, že před Ústavní soud lze předstoupit
teprve po vyčerpání všech stupňů obecných soudů, zejména
zůstanou-li i nadále námitky aktuální, tak jak je tomu v daném
případě.
Ústavní soud jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83
Ústavy ČR) vzhledem k tvrzenému porušení základních práv a svobod
[čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve spojení s §72 odst. 1
písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu] přezkoumal
ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro
Prahu 1, sp. zn. 7 C 201/92, a dospěl k závěru, že sice skutečně
v případě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. docházelo
k přechodu vlastnictví ex lege, nicméně při splnění všech podmínek
dekretem stanovených, proto také převážila v praxi soudů tendence
aplikovat zák. č. 87/1991 Sb. (srov. R. č. 16/94 Sbírky soudních
rozhodnutích a stanovisek; rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
30. 12. 1994, Cdo 174/94; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.
8. 1996, 3 Cdon 199/96; rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS
56/94; IV. ÚS 94/95; IV. ÚS 193/95) tam, kde k vydání správního
aktu dle §1 odst. 4 (do účinnosti zák. č. 84/1949 Sb. dle §1
odst. 3) uvedeného dekretu prezidenta republiky došlo v rozhodném
období, tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, a bylo, vzhledem
k restitučnímu důvodu, zakotvenému v §6 odst. 2, ve spojení s §2 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb., důsledkem politické
perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva
a svobody. V návaznosti na shora uvedené nemůže proto obstát názor
obecných soudů, že na nárok ohledně majetku konfiskovaného
dekretem prezidenta republiky nedopadá zák. č. 87/1991 Sb. Na
druhé straně však ani tento nedostatek v rozhodnutí obecných soudů
neposkytuje v projednávané věci důvod ke zrušení napadených
rozhodnutí, a to proto, že v dané věci obecné soudy na základě
provedeného dokazování vzaly za prokázané postupem, který
nevybočil z mezí ustanovení §6, §120, §132 o.s.ř., a tedy
z ústavní zásady soudcovské nezávislosti upravené v čl. 82 Ústavy,
že správní orgán, tj. bývalý Ústřední národní výbor hl. města
Prahy, rozhodl dle §1 odst. 3 dekretu prezidenta republiky před
rozhodným obdobím, tj. dne 6. 10. 1947, rozhodnutím, které se
stalo právoplatným dne 22. 12. 1947 vyvěšením na úřední desce, jak
bylo deklarováno ve výměru, resp. jeho fotokopii Magistrátu hl.
města Prahy ze dne 15. ledna 1948, když ze všech námitek
stěžovatelky, jimiž výměr zpochybňovala, lze maximálně učinit
závěr, že nelze určit, kdy ke konfiskaci, resp. rozhodnutí dle §1 odst. 3 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. došlo, ale
nikoliv, že k němu došlo v rozhodném období. Na uvedeném nic
nemohou změnit ani zápisy v pozemkové knize, docházelo-li
k přechodu vlastnictví dle dekretu prezidenta republiky č.
108/1945 Sb. ze zákona a nikoliv intabulací, což jinými slovy
znamená, že se stěžovatelce, kterou tíží důkazní břemeno,
nepodařilo prokázat, že by předmětné nemovitosti přešly na stát
v tzv. rozhodném období (srov. §6 odst. 1 a §1 odst. 1 zák. č.
87/1991 Sb.). Za této situace nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní
stížnost dle ustanovení §82 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.
zamítnout, neboť v důsledku shora uvedených skutečností nemohlo
dojít k tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud pak jde
o odlišné právní posouzení, týkající se aplikovatelnosti zák. č.
87/1991 Sb. na majetek konfiskovaný dle dekretu prezidenta
republiky č. 108/1945 Sb., toto samo o sobě, při upřednostňování
principu materiálního nazírání na právo, jemuž jsou cizí jakékoliv
formální přístupy, nelze považovat za zásah dosahující intenzity
protiústavnosti ve smyslu čl. 90 Ústavy. Konečně, pokud jde
o odkaz na čl. 11 Listiny, ten zůstal zcela neopodstatněn, neboť
jak již bylo opakovaně Ústavním soudem konstatováno, pouhý spor
o vlastnictví, ve kterém má být existence vlastnictví teprve
zjištěna, ústavně chráněn není.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 24. 9. 1997