ECLI:CZ:US:1997:2.US.30.97
sp. zn. II. ÚS 30/97
Usnesení
II. ÚS 30/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci ústavní stížnosti I.S., zastoupeného advokátem JUDr. V.S., proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1997, sp. zn. 1 Tvno 25/97, ve spojení s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 1996, sp. zn. 4 Ntv 37/96, dále proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 1996, sp. zn. 4 To 154/96, a proti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 1994, sp. zn. 5 160/94, ve spojení s rozhodnutím Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 3. 1994, č.j. Nt 799/94-14, za účasti Nejvyššího soudu České republiky jako účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel zaslal dne 27. 1. 1997 dopis Ústavnímu soudu, který byl s ohledem na svůj obsah posouzen jako ústavní stížnost. Protože však podání nesplňovalo náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a navrhovatel nebyl zastoupen, jak tento zákon vyžaduje, byl vyzván k odstranění vad. Dne 28. 2. 1997 obdržel Ústavní soud ústavní stížnost podanou prostřednictvím advokáta. Protože však předložený stejnopis rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město neodpovídal originálu, byl právní zástupce stěžovatele vyzván k nápravě tohoto nedostatku, což se stalo podáním ze dne 6. 5. 1997. Žádná další podání, vysvětlení a doplnění stěžovatel během řízení neučinil ani sám, ani prostřednictvím svého právního zástupce a pouze dvakrát se dotázal, kdy bude ve věci rozhodnuto, a dále informoval Ústavní soud o trestním stíhání příslušníků Policie SR, kteří se měli účastnit jeho zadržení.
Ústavní stížností namítá stěžovatel zásah do svého ústavně zaručeného práva podle čl. 8 odst. 2 a čl. 14 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, který spočívá "v jeho zadržení ve vazbě v České republice a v postupu Policie ČR." Podle názoru stěžovatele byly vyčerpány všechny procesní prostředky ve smyslu ustanovení §75 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ke své ústavní stížnosti stěžovatel Ústavnímu soudu předložil následující listiny, z jejichž obsahu podle jeho přesvědčení vyplývají základní okolnosti případu. Jedná se o následující doklady s tímto pro věc relevantním obsahem:
II. ÚS 30/97
a) záznam o předvedení, který vyhotovil Odbor kriminální policie v N., ze dne 10. 3. 1994, z něhož plyne, že stěžovatel byl jako občan SR uvedeného dne v 11. 15 předveden z důvodu podezření z trestné činnosti, pro kterou "bylo na menovaného vyhlášené celoštátne pátranie vyhlásené Políciou ČR, 2. odd. KP S.,"
b) protokol o zadržení obviněného pořízený Krajským úřadem vyšetřování Policie ČR, ČVS: KVV-35/93, ze dne 10. 3. 1994, z něhož plyne, že stěžovatel byl uvedeného dne jako občan SR podle §75 tr.ř. zadržen "jako obviněný dne 10. 3. 1994 o 20.30 v K.", přičemž zadržení předcházelo předvedení, ke kterému došlo téhož dne v 10.00,
c) usnesení soudce Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11 . 3. 1994, sp. zn. Nt 799/94, o vzetí stěžovatele do vazby, v jehož odůvodnění se uvádí, že stěžovatel byl "po předchozím zajištění slovenskou Policií předán dne 10. 3. 1994 ve 20.30 v K. orgánům Policie ČR", když se předtím zdržoval v N., bylo po něm vyhlášeno celostátní pátrání a jeho pobyt "byl zjištěn na území druhého státu",
d) usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 1994, sp. zn. 5 To 160/94, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení sub c). I zde Krajský soud v Plzni své rozhodnutí opřel o výslovné uvedení faktu, že stěžovatel je občanem SR a byl zadržen v N. na základě vydaného příkazu k zatčení. Přitom konstatoval, že jednání obviněného je součástí rozsáhlé trestné činnosti, pro níž je stíháno více jak 20 pachatelů, z nichž "část je mimo dosah orgánů činných v trestním řízení, patrně se zdržují mimo území ČR". Podle názoru Krajského soudu v Plzni tak okresní soud rozhodl věcně správně, postupoval procesně nezávadným způsobem a své rozhodnutí náležitě odůvodnil,
e) rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 1996, sp. zn. 4 To 154/96, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 9. 1996, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí žádosti stěžovatele o propuštění z vazby. V tomto rozhodnutí Vrchní soud v Praze výslovně uvedl, že stěžovatel "znovu upozornil (předtím Vrchní soud rozhodl zamítavě dne 19. 6. 1996, usnesením 4 Ntv 19/96) na nezákonnost jeho zadržení, vzetí do vazby i celého trestního řízení, neboť byl zadržen na území SR Policií ČR ...předveden přes hranici, převezen do Plzně a zde vzat do vazby". Vrchní soud konstatoval, že stěžovatel poukázal na porušení mezinárodní smlouvy, která vylučuje vydání občana SR a žádal neprodlené propuštění. Vrchní soud v odůvodnění dále uvedl, že na existenci vazebních důvodů nemohou "nic změnit ani jím uváděné skutečnosti". Poukázal na usnesení Inspekce ministra vnitra ze dne 31. 10. 1996 (jedná se o usnesení č.j. IN-632/T-96), kterým bylo odloženo řízení ve věci podezření z tr. činu zneužívání pravomoci veřejného činitele v důsledku protiprávního převzetí stěžovatele od orgánů Policie SR. Vrchní soud v odůvodnění uvedl, že jednání slovenských policistů, kteří v rozporu s mezinárodní smlouvou umožnili zadržení stěžovatele, "nic nemění na zákonnosti jeho trestního stíhání v ČR". Zde musí Ústavní soud konstatovat, že citované usnesení Inspekce ministra vnitra stěžovatel nepředložil, ačkoli mělo pro hodnocení rozhodování obecných soudů i postup orgánů Policie ČR zásadní význam,
f) rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 1997, sp. zn. 1 Tvno 25/97, ve spojení s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 1996, sp. zn. 4 Ntv 37/96, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí stížnosti stěžovatele proti prodloužení vazby.
Konečně stěžovatel v podání zmínil i diplomatickou nótu podanou na Ministerstvu zahraničních věcí ČR. Nenapadnu však případnou nečinnost orgánů ČR v tomto ohledu, a proto se touto stránkou případu Ústavní soud nemohl zabývat. Navíc s ohledem na to, že v daném případě by se jednalo o otázku vztahu dvou států, by pro řešení této otázky nebyl příslušný ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ve spojení s čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR a ústavní stížnost by v tomto ohledu musela být podle citovaného ustanovení odmítnuta. Dále je v ústavní stížnosti zmíněn přípis ředitele Kanceláře Ministra vnitra a ředitele Úřadu vyšetřování č.j.: ÚVV-358/St, opět bez doložení.
Podle stěžovatele zásah do základních práv spočívá v tom, že byl zbaven osobní svobody a umístěn do vazební věznice způsobem odporujícím zákonu a současně byl násilně přinucen opustit stát, jehož je občanem. K tomuto zásahu došlo podle jeho tvrzení způsobem, který vyplývá ze
II. ÚS 30/97
spisového materiálu přiloženého k ústavní stížnosti. Stěžovatel, na kterého byl vydán příkaz k dodání do vazby Okresním soudem Plzeň-město, tvrdí, že se zdržoval na území Slovenské republiky, jejímž je občanem. Tvrdí, že z místa přechodného a trvalého pobytu v ČR, kde byl hlášen, se zapomněl odhlásit. Dne 10. 3. 1994 byl výše uvedeným způsobem zadržen (viz sub a/ a b/), následujícího dne vzat do vazby a tam držen do okamžiku podání ústavní stížnosti dne 27. 1. 1997 bez ohledu na stížnosti, kterými tento postup orgánů činných v trestním řízení napadal.
Ústavní stížnost v petitu neuvádí rozhodnutí orgánů veřejné moci, která mají být zrušena. Tato okolnost však má pro posouzení obsahu ústavní stížnosti zásadní význam. Žádá se jí zrušení rozhodnutí o vazbě (nikoli o prodloužení vazby), umožnění návratu do Slovenské republiky a náhrada nákladů zastoupení ve smyslu §62 odst. 4 zákona o ústavním soudu. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Postupuje tedy při rozhodování prostředky soudnictví. Není orgánem jako např. ombudsman, který by byl povinen poskytovat návod stěžovateli, jak ve věci postupovat. K tomu zákon o ústavním soudu stanoví podmínku povinného zastoupení advokátem.
Proto Ústavní soud posoudil podmínky pro řízení v případě všech jemu k přezkoumání předložených opatření a rozhodnutí uvedených sub a) až f), i když to stěžovatel takto výslovně nežádá. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Ve věci zásahu uvedeného sub a) se konstatuje, že Ústavní soud je oprávněn přezkoumávat rozhodnutí, opatření nebo jiné zásahy orgánů veřejné moci do základních práv a svobod. Jeho příslušnost je však vyloučena v případě cizí veřejné moci, tj. veřejné moci, která je přičitatelná cizímu státu nebo nadnárodnímu společenství. Proto bylo nutno v této části ústavní stížnosti odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e), neboť k přezkoumání postupu orgánu Policie Slovenské republiky není Ústavní soud příslušný.
Ve věcech sub b), c), d), e) rozhodl Ústavní soud o odmítnutí návrhu z následujících důvodů. Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu je soudci zpravodaji uloženo odmítnout každý návrh, který byl podán po lhůtě, kterou tento zákon stanoví. V případě ústavní stížnosti fyzické osoby proti rozhodnutí orgánu veřejné moci jde o lhůtu 60 dnů od právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Protože tato lhůta v případě těchto rozhodnutí již uplynula, nezbylo soudci zpravodaji než návrh v tomto bodě odmítnout, neboť v souladu s ustanovením čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR je vázán zákonem, který stanoví kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení. Tento zákon stanoví podmínky, za kterých je možno výjimečně zasáhnout do právního stavu zjednaného pravomocným rozhodnutím. V daném případě podmínky takového zásahu nebyly splněny. Ani kdyby postup Policie ČR uvedený sub b) byl hodnocen jako jiný zásah do základních práv stěžovatele, nemohl být výsledek řízení jiný, neboť v takovém případě by sice byla splněna podmínka, že jde o zásah, který podstatně přesahuje osobní zájmy stěžovatele, když se týká důležité otázky vztahů mezi ČR a SR, nicméně i zde již lhůta jednoho roku od takového zásahu uplynula dne 10. 3. 1995, tedy dávno před podáním stížnosti. Proto nezbylo, než v tomto bodě stížnost odmítnout jako podanou opožděně podle kogentního ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Jak Ústavní soud dodatečně zjistil, byl stěžovatel následně pravomocně odsouzen a nyní je ve výkonu trestu odnětí svobody. Tuto skutečnost však následně ústavní stížností nenapadl. Stejně tak ve stanovené lhůtě nenapadl výše sub d) a e) uvedená soudní rozhodnutí, kterými obecné soudy bezprostředně rozhodovaly o jeho námitkách proti způsobu a okolnostem, za kterých se dostal na území České republiky a zde byl vzat do vazby. V této souvislosti ovšem třeba upozornit, že judikatura Ústavního soudu (např. nálezy 111. ÚS 271/96 a III. ÚS 148/97) stojí na stanovisku, že ten, kdo namítá porušení ústavních práv v souvislosti se zadržením a na něj navazujícím rozhodováním o vzetí do vazby, musí využít možnosti podat ústavní stížnost v návaznosti na prostředky směřující proti zadržení a proti rozhodnutí o vzetí do vazby. Tuto možnost však stěžovatel vůči pravomocnému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31.3. 1994, sp. zn. 5 To 160/94, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti vzetí do vazby, z neznámých důvodů nevyužil, ačkoli mu byla podle právního řádu České republiky přístupná. Ústavní soud
II. ÚS 30/97
však připomíná, že v těchto bodech byla ústavní stížnost odmítnuta z formálních důvodů (§43 odst. 1 písm. b/ zákona o Ústavním soudu), a nejde proto o meritorní rozhodnutí ve věci.
Pokud jde o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu (sub f/), došel Ústavní soud k závěru, že stížnost byla podána včas. Posoudil proto nejdříve její přípustnost. Na základě předloženého spisu, sp. zn. 1 Tvno 25/97, a vyžádaného vyjádření Nejvyššího soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal stížnost proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 1996, sp. zn. 4 Ntv 37/96, kterým bylo rozhodnuto o prodloužení vazby v jeho případě a v případě dalších spoluobviněných. Ústavní stížnost však může podat osoba sama zásahem dotčená a pouze ve svůj prospěch. Proto Ústavní soud posoudil pouze okolnosti, které se vztahovaly k osobě stěžovatele. Stěžovatel napadl pravomocné rozhodnutí, přičemž tvrdil, že předtím již vyčerpal zákonné procesní prostředky, tudíž splnil podmínku ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Toto tvrzení však neodpovídalo skutečnosti.
Ústavní soud si při přípravě projednání této otázky uvědomoval závažnost celého případu, jeho dosah na další postup orgánů činných v trestním řízení i v jiných obdobných případech, pokud by se vyskytly. Proto s nejvyšší pečlivostí přezkoumal postup jednotlivých orgánů v řízení, které vydání napadených rozhodnutí a postupů předcházelo. Při tomto přezkumu však Ústavní soud zjistil, že v klíčové otázce případu, tj. okolností, za kterých se stěžovatel dostal na území České republiky, proběhlo vyšetřování, které stěžovatel jako poškozený inicioval a jehož výsledkem bylo usnesení Inspekce ministra vnitra, č j. IN-632/T-96, ze dne 31. 10. 1996, kterým bylo odloženo řízení ve věci podezření z trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele v důsledku protiprávního převzetí stěžovatele od orgánů Policie SR. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost ke Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni, aniž tuto okolnost ve své ústavní stížnosti zmínil. Po zjištění této okolnosti si Ústavní soud vyžádal opis spisu vedeného Krajským státním zastupitelstvím v Plzni pod spisovou značkou 1 Kzn 161/96 ve věci trestního oznámení stěžovatele a konstatoval, že tato věc, vedená Inspekcí ministra vnitra, pracoviště Plzeň ČVS: IN632/T-96, není uzavřena. Přitom s ohledem na obsah trestního oznámení a jeho požadovaný výsledek se jedná o věc totožnou s ústavní stížností. Stěžovatel i zde (č.listu 3 spisu ČVS: IN632/T-96) požaduje trestní stíhání příslušníků Policie ČR z toho důvodu, že protiprávně jej převzali na území SR, a dále žádá, aby byl vrácen zpět do Slovenské republiky. Protože ústavní stížnost má podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu subsidiární povahu, může o ní Ústavní soud rozhodnout pouze poté, co stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V daném případě ještě jedno souběžné řízení o předmětu ústavní stížnosti, ve kterém stěžovatel vystupuje jako poškozený, pravomocně ukončeno není: Podle ustanovení §159 odst. 5 tr.ř. musí být usnesení o odložení věci doručeno poškozenému, pokud je znám, který proti němu může podat stížnost. Tak se v dané věci stalo a stěžovatel napadl usnesení o odložení věci stížností (č.listu 46), o které dosud nebylo rozhodnuto.
Trestní řád tedy stěžovateli, který v této souvislosti vystupuje jako poškozený, poskytuje procesní prostředek k ochraně jeho práv. Řízení v této věci dosud není pravomocně ukončeno a okolnosti, za kterých se dostal na území ČR, nejsou zjištěny pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, který" jedná v režimu zásady legality podle §2 odst. 3 tr.ř. Z materiálů, které měl Ústavní soud k dispozici, tak zatím jednoznačně nevyplývá oprávněnost tvrzení stěžovatele. Protože Ústavní soud může vystupovat při rozhodování o ústavní stížnosti až po vyčerpání všech procesních prostředků, které se týkají tvrzeného zásahu do základních práv nebo svobod, není ústavní stížnost bez ohledu na svoji mimořádnou závažnost přípustná. Je zde ještě jeden orgán, který může poskytnout ochranu stěžovateli řádným postupem, na rozdíl od ústavní stížnosti, která je prostředkem subsidiárním. Zákon o Ústavním soudu tak pro meritorní rozhodnutí Ústavního soudu nedává podmínky. Navíc třeba zdůraznit i výše zmíněnou judikaturu Ústavního soudu, ze které plyne, že ten, kdo namítá porušení ústavních práv v souvislosti se zadržením a na něj navazujícím rozhodováním o vzetí do vazby, musí využít možnosti podat ústavní stížnost v návaznosti na prostředky směřující proti zadržení a proti rozhodnutí o vzetí do vazby. Tuto možnost však stěžovatel vůči pravomocnému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 1994, sp. zn. 5 To 160/94, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti vzetí do vazby, nevyužil, ačkoli mu byla podle právního řádu České republiky přístupná.
II. ÚS 30/97
Jiná situace by nastala, kdyby stěžovatel napadl pravomocný rozsudek Vrchního soudu, kterým bylo trestní řízení v jeho věci ukončeno. Stěžovatel však tento postup z neznámých důvodů nezvolil. Nezpochybňuje tedy vlastní trestnou činnost a pravomocné rozhodnutí Vrchního soudu, kterým je za ni odsouzen. Zpochybňuje pouze okolnosti, za nichž se dostal na území ČR. V této věci však dosud probíhá řízení a tyto okolnosti nejsou zjištěny pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, který jedná v režimu zásady legality podle §2 odst. 3 tr.ř. Ústavní soud v takové věci souběžné řízení proto vést nemůže.
Ústavní stížnost byla proto shledána nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) e) a f) zákona o Ústavním soudu a z tohoto důvodu o ní bylo rozhodnuto způsobem, který je uveden ve výroku rozhodnutí. Z téhož důvodu nemohlo být rozhodnuto o přiznání náhrady nákladů řízení ve smyslu ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení o odvolání: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 1997 Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu