ECLI:CZ:US:1997:3.US.116.97
sp. zn. III. ÚS 116/97
Nález
Ústavní soud rozhodl v ústním jednání a v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S., spol. s r. o., zastoupeného JUDr. M. N., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 1997, sp. zn. 2 Cdon 123/96, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 11. 1995, sp. zn. 17 Co 432/95, takto:
Ústavní stížnost se zamítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 2 zák. č.
182/1993 Sb.), která i jinak splňovala formální podmínky
předepsané zákonem [§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2, §72 odst. 1
písm. a), 4 zák. č. 182/1993 Sb.], napadl stěžovatel rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. ledna 1997 a rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 7. listopadu 1995 a tvrdil, že
těmito rozhodnutími obecné soudy v jeho občanskoprávní věci vedené
před Okresním soudem v Semilech (pod sp. zn. 6 C 17/93), jako
orgány veřejné moci, porušily jeho ústavně zaručené základní právo
vlastnit majetek (čl. 11 Listiny základních práv a svobod).
S poukazem na to, že v řízení před obecnými soudy blíže popsané
a označené nemovitosti nabyl (v rámci malé privatizace) v dražbě,
zdůraznil, že oba zmíněné obecné soudy (Nejvyšší soud ČR ve věci
rozhodoval jako soud dovolací) tím, že odepřely soudní ochranu
jeho vlastnictví k části vydražených nemovitostí (k pozemkovým
parcelám č. 704/1, 704/2 a 704/3 kat. úz. H.) porušily zákon co do
způsobu nabývání vlastnictví k věcem vydraženým ve veřejné dražbě
(§132 odst. 1 o. z., zák. č. 427/1990 Sb. ve znění zák. č.
541/1990 Sb.) a v podrobném zdůvodnění své ústavní stížnosti
dovozoval, že v průběhu samotné dražby nedošlo ke změně vyvolávací
ceny dražené provozní jednotky (šlo o Vinárnu pod Čerťákem v H.),
tato ve smyslu zákonných ustanovení před zahájením dražby a ve
lhůtě zákonem stanovené (4 odst. 6 zák. č. 427/1990 Sb.) byla
popsána (v tzv. provozní kartě) nejen jako dům čp. 272, ale též
(dle výpisu z evidence nemovitostí - LV č. 13 obce H.) jako
provozní jednotka spolu s k ní přináležejícími loukami (č. parc.
704/1 - 3); takto také jako jeden celek byla oceněna a dražena.
Jestliže stěžovateli byl po dražbě odepřen zápis jeho vlastnictví
ke zmíněným loukám s tvrzením, že tyto nemovitosti krátce před
dražbou byly převedeny na město H., je posléze uvedené tvrzení bez
jakéhokoliv právního významu a na tom, že i sporné louky v dražbě
do svého vlastnictví nabyl, nemůže nic změnit; navrhl proto, aby
Ústavní soud obě označená rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Účastník tohoto řízení, Nejvyšší soud ČR, podáním předsedy
senátu, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§30 odst. 3 zák. č.
182/1993 Sb.), se k výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 3 zák. č.
182/1993 Sb.) vyjádřil tak, že vývody ústavní stížnosti odmítl
a své stanovisko odůvodnil tvrzením, že vlastnictví k věcem
vydraženým při prodeji ve veřejné dražbě (ve smyslu zák. č.
427/1990 Sb.) se nabývá na základě skutečnosti stanovené zákonem
(§132 odst. 1 o. z.), tj. v posuzované věci příklepem licitátora;
pokud pak jde o sporné louky (jak byly označeny již dříve),
shledal dovolací soud správná a dostatečná skutková zjištění
odvolacího soudu, totiž že - podle protokolu vydražené provozovny
"Vinárna pod Čerťákem", sepsaného ihned po dražbě - předmětem
dražby (bez ohledu na dříve pořízenou provozní kartu) byly toliko
dům čp. 272 v H. spolu s pozemkem parc. č. 211, na níž dům stojí;
neshledal proto předseda dovolacího senátu vývody ústavní
stížnosti důvodné, a proto navrhl, aby Ústavní soud posuzovanou
ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl. Vedlejší účastníci svá
práva z vedlejšího účastenství plynoucí (§76 zák. č. 182/1993
Sb.) v řízení o ústavní stížnosti - ač k jejich uplatnění vyzváni
- neuplatnili.
Ústavní stížnost není důvodná.
Jak z odůvodnění ústavní stížnosti a z vyjádření předsedy
senátu dovolacího soudu, tak - a to především - z obsahu spisu
Okresního soudu v Semilech (sp. zn. 6 C 17/93), který si Ústavní
soud vyžádal, vyplývá, že skutkový stav zjištěný obecnými soudy
zcela odpovídá důkazům, které v řízení před nimi byly provedeny,
a že tedy, co do procesní stránky věci a způsobu vyhodnocení
provedených důkazů, nelze obecným soudům ani z ústavně právních
hledisek nic podstatného vytknout, zejména jestliže obecné soudy
co do skutkové stránky věci svá rozhodnutí přiměřeným a zákonu
odpovídajícím způsobem odůvodnily (§157 odst. 2 o. s. ř.);
ostatně v tomto směru ani stěžovatel sám námitky nevznesl. Podle
zmíněných skutkových zjištění především obecného soudu I. stupně
k prodeji ve veřejné dražbě byla skutečně původně - za vyvolávací
cenu 2 869 000,- Kčs - nabídnuta dražba celé provozní jednotky
"Vinárna pod Čerťákem", tedy dražba domu čp. 272 spolu s pozemkem
č. parc. 211 a dalšími pozemky (loukami), jak již dříve byly
označeny, a takto popsaná jednotka byla také pojata do seznamu
provozní jednotky (§4 odst. 3 zák. č. 427/1990 Sb.), tzv.
provozní karty a tato po zákonem stanovenou dobu 30ti dnů (§4
odst. 6 cit. zák.) byla také dána v obecnou známost vyvěšením na
úřední desce města H..
Veřejná dražba (dle části druhé cit. zák.) však proběhla za
změněných podmínek; z dražební nabídky ještě před dražbou byly
totiž sporné pozemky - louky k žádosti města H. vyňaty (a posléze
hospodářskou smlouvu č. 6/10-91 ze dne 29. března 1991 - bezplatně
převedeny na město H.), za nedodržení zákonem stanovené lhůty byl
seznam dražené provozní jednotky (provozní karta) v tomto smyslu
upraven (nahrazením novým seznamem bez uvedení luk) a licitátor
před zahájením dražby podle upraveného seznamu "upozornil na změnu
ve výměrách pozemků a ohlásil, v čem ke změně došlo, a to jak
v uvedení čísel parcel pozemků, tak rozsahu výměry" (č. l. 117
spisu okresního soudu). Z takto zjištěného skutkového základu
projednávané věci obecné soudy II. a III. stupně (na rozdíl od
obecného soudu I. stupně) dovodily, že předmětem dražby "Vinárny
pod Čerťákem" byl toliko dům čp. 272 spolu s pozemkem č. parc.
211 (tj. bez sporných pozemků dalších) a že stěžovatel (v řízení
před obecnými soudy žalobce) v této dražbě dne 13. dubna 1991 do
svého vlastnictví příklepem licitátora nabyl toliko tyto
nemovitosti, neboť další pozemky (sporné louky) "nebyly
licitátorem nabídnuty k dražení" (odvolací soud č. l. 139)
a "skutečnost, že mělo k vydražení těchto pozemků (sc. sporných
luk) dojít (ve smyslu ust. zák. č. 427/1990 Sb. a zák. č.
500/1990 Sb.), nemůže nic měnit na tom, že k jejich vydražení
nedošlo a že tedy není doložena skutečnost, která je podle
občanského zákona právním důvodem nabytí vlastnictví" (dovolací
soud č. l. 166v); dovolací soud nadto v odůvodnění svého rozsudku
odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (č. 69/1995 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž byly podmínky a způsob
nabývání vlastnictví k věcem vydraženým ve veřejné dražbě vyloženy
(mimo jiné) v tom smyslu, že "skutečností stanovenou zákonem" (§132 odst. 1 o. z.) je udělení příklepu licitátora, s nímž je ze
zákona spojeno nabytí vlastnictví k vydraženým věcem.
Ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím obecných soudů
II. a III. stupně je (z hlediska ústavně zaručených základních
práv a svobod) založena bez bližšího zdůvodnění na tvrzení, že
tato rozhodnutí porušují "ústavní právo (plynoucí z) čl. 11
Listiny základních práv a svobod, dle něhož má každý právo
vlastnit majetek, vlastnické právo má stejný zákonný obsah
a ochranu"; toto tvrzení však zcela přehlíží, že již s ohledem na
obsah spisu obecného soudu (sp. zn. 6 C 17/93 Okresního soudu
v Semilech) a koneckonců i s ohledem na samotné žalobní žádání
stěžovatele, vzhledem k tvrzení žalovaných, se jeví jako sporné
(tj. v době zahájení řízení nekonstituované) a že je proto třeba
na ně vztáhnout zásadu již dříve Ústavním soudem vyloženou
v nálezu ve věci III. ÚS 23/93 (rozhodnutí č. 5 in Ústavní soud
České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., C. H. Beck
Praha, 1994), dle níž větu "každý má právo vlastnit majetek" je
třeba chápat především jako poukaz ústavního zákonodárce
adresovaný zákonodárci obyčejnému, který ve své normotvorné
činnosti nesmí z práva na vlastnictví nikoho vyloučit, že
(v důsledku toho) pod ústavní ochranu spadá toliko vlastnické
právo již existující a nikoli pouze tvrzený nárok na ně a že pouhý
spor o vlastnictví, v němž existence vlastnického práva jako
takového in concreto má býti teprve zjištěna, nebo takové právo
samo má být konstituováno, ústavně chráněn není a ani chráněn býti
nemůže; posuzováno již z tohoto hlediska je očividné, že
stěžovatelem uplatněné námitce protiústavnosti údajně plynoucí
z porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod přisvědčit
nelze, neboť jeho vlastnické právo (k loukám jako pozemkům parc.
č. 704/1-3) v okamžiku zahájení řízení se jevilo jako sporné.
Nadto je třeba dodat, že podle konstantní judikatury Ústavnímu
soudu, jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993
Sb.) stojícímu mimo organizaci obecných soudů, nepřísluší
posuzovat zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí obecných soudů
(II. ÚS 45/94 - rozhodnutí č. 5 in Ústavní soud České republiky:
Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1. Praha, C. H. Beck
1995) a že z hlediska svého ústavního postavení (a z něj plynoucí
pravomoci) může Ústavní soud na sebe atrahovat právo přezkumného
dohledu nad činností obecných soudů jen za splnění zvláštních
podmínek (III. ÚS 23/93 - rozhodnutí č. 5, III. ÚS 44/93
- rozhodnutí č. 31, III. ÚS 13/94 - rozhodnutí č. 34 a další in
Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek
1., C. H. Beck Praha, 1994); tyto zvláštní podmínky však ve věci
posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou.
V řízení před obecnými soudy domáhal se stěžovatel ochrany
svého tvrzeného vlastnického práva určovací žalobu [§80 písm. c)
o. s. ř.], jíž toto jeho právo (ke sporným nemovitostem) mělo být
výrokem obecného soudu určeno; jeho žalobní žádání (petit) bylo
zcela přesné, určité a srozumitelné a jím také obecné soudy byly
vázány (§79 odst. 1 al. 1, §153 odst. 2 o. s. ř.). V takto:
vymezeném rámci řízení (zásad rozhodování) jeví se však převážná
část tvrzení stěžovatele, co do zákonem stanovených kautel před
samotnou dražbou, jako zcela nerozhodná. Podle obsahu spisu jeví
se nanejvýš pravděpodobné, že posuzovaná dražba dne 13. dubna
1991, při níž byla dražena provozní jednotka "Vinárna pod
Čerťákem", neodpovídala všem podmínkám stanoveným zákonem (změna
v rozsahu nemovitostí popsaných v seznamu provozní jednotky
- §4 odst. 3 zák. č. 427/1990 Sb., zřejmě bez souhlasu
oprávněného zástupce vlastníka, tj. Ministerstva pro správu
národního majetku a jeho privatizaci, nerespektování zákonem
stanovené lhůty při změně dříve stanovených podmínek - §4 odst.
6 písm. cit. zák. apod.) a že i průběh samotné dražby mohl vyvolat
důvodné pochybnosti jednak stran regulérnosti samotné dražby,
jednak v tom, co je vlastně jejím předmětem; lze proto připustit,
že v průběhu vlastní dražby mohl stěžovatel před příklepem
licitátora jednat v omylu (§49a o. z.); (srov. též výpověď
stěžovatelova jednatele K. z č. l. 117v) tato okolnost sama o sobě
však podle přesvědčení Ústavního soudu nemůže zvrátit skutečnost,
že samotná (příp. zákonným podmínkám neodpovídající) dražba týkala
se výlučně a toliko (ve vztahu k původnímu seznamu provozovny)
části provozní jednotky (tj. bez sporných pozemků) a že ani
případný omyl stěžovatele jako vydražitele nemůže založit jeho
vlastnické právo k věcem, které ve skutečnosti předmětem dražby
nebyly, a to bez ohledu na to, zda následně z dražby vyňaté
nemovitosti platně či neplatně přešly (a v jakém právním režimu)
na jiný právní subjekt (město H.).
Za této situace je ovšem zcela nerozhodné i stěžovateli
příznivé stanovisko či procesní návrh státu, České republiky,
někdejšího Ministerstva pro správu národního majetku a jeho
privatizaci (č. l. 112 - 114, 129, 130, 161 spisu o. s.), neboť
toto stanovisko vychází sice z původního záměru státu (dle
rozhodnutí ze dne 20. března 1991, čj. 1350/1991), na jehož
základě spolu s domem čp. 272 a parc. č. 211 měly být draženy též
další pozemky (sporné louky); k vydražení těchto dalších pozemků,
z důvodů již dříve zmíněných, nedošlo a v důsledku toho
vlastnictví k nim na stěžovatele nepřešlo a za okolností
zjištěných obecnými soudy ani přejít nemohlo.
Na těchto závěrech nemůže posléze nic změnit ani jinak
správné tvrzení stěžovatele, že totiž licitátor dražby je toliko
organizátorem dražby bez vlastní meritorní rozhodovací pravomoci,
k čemuž však dlužno dodat, že jde o organizátora, vystupujícího
při dražbě v intencích toho, v jehož prospěch se dražba koná
a zejména, že jeho případné vykročení z daných instrukcí může mít
sice různé právní následky, nemůže však nikdy vést k založení
vlastnictví vydražitele k věcem, které jako dražené nebyly
představeny (k dražbě nabídnuty). Způsoby nabývání vlastnictví
dané ustanovením občanského zákona (§132) samy o sobě nespadají
pod ústavně právní ochranu vlastnictví ve smyslu ustanovení čl.
11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; plyne to nejen ze
zásad v dřívějších nálezech Ústavního soudu již vyložených, ale
i z toho, že jde toliko v obecné rovině o zákonem stanovený výčet
hmotněprávních podmínek, za nichž lze vlastnictví platně nabývat
a jejichž splněním (dovršením) konkrétní vlastnictví teprve
vzniká.
V tomto světle jeví se již jako zcela nadbytečné zabývat se
dalším tvrzením stěžovatele pokud jde o právní povahu dražby,
resp. způsobu, kdy, čím a v důsledku čeho v dražbě přechází na
dražitele vlastnictví k vydražené věci, totiž zda při veřejné
dražbě jde o smlouvu (mezi "prodávající státní organizací"
a vydražitelem) nebo o důsledky příklepu jako jiné skutečnosti
stanovené zákonem (§132 odst. 1 o. z.); ostatně tato námitka
postrádá v posuzované věci jakýkoli ústavněprávní aspekt, a proto
již z této povahy věci - z důvodů již zmíněných - jde o právní
problematiku zcela vyhrazenou k posouzení obecným soudům; proto se
jí, obdobně jako dalšími námitkami vztahujícími se k otázkám
spojeným s nabýváním vlastnictví k draženým věcem, Ústavní soud
nezabýval.
Protože v posuzované věci nebyla v procesním postupu obecných
soudů a jejich rozhodnutích shledána ani jiná pochybení ústavní
stížností nevytýkaná, ze všech již vyložených důvodů byla
posuzovaná ústavní stížnost shledána jako nedůvodná a o ní jako
o takové bylo rozhodnuto zamítavým výrokem (§82 odst. 1 zák. č.
182/1993 Sb.), jak ve výroku tohoto nálezu se stalo.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 9. 10. 1997