ECLI:CZ:US:1997:3.US.142.97
sp. zn. III. ÚS 142/97
Usnesení
III. ÚS 142/97-8
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele L.B., zastoupeného advokátem JUDr. K.M., o návrhu ze dne 24. dubna 1997, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 16 C 312/94, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 39 Co 397/96, ze dne 4. listopadu 1996. Uvedl, že podle jeho přesvědčení soudy obou stupňů rozhodnutím, kterým byl zamítnut jeho restituční nárok, porušily Ústavu a Listinu základních práv a svobod, zejména v článku, týkajícím se vlastnického práva k majetku. Ke stanovisku odvolacího soudu, podle něhož nárok oprávněně neuplatnil, když výzvy k vydání majetku ze dne 10. srpna 1991 a 9. září 1991 sám nepodepsal, poukázal na to, že pro pobyt ve Spojených státech zmocnil k zastupování ve všech úředních jednáních JUDr. V.P., přičemž ostatním nárokům, uplatněným tímto zmocněncem, bylo vyhověno. Odvolací soud si měl jmenovaného předvolat a z jeho svědecké výpovědi zjistit, jakým způsobem jej ve věcech vydání nemovitostí zastupoval.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná běžet dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy), proto také nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy při ní postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod
III. ÚS 142/97-9
(čl. 83 ústavy). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v §132 občanského soudního řádu. Jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanovením §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (viz nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93, III. ÚS 216/95 a další).
Toto konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 16 C 312/94 Ústavní soud neshledal v postupu soudů při provádění a hodnocení důkazů, na základě nichž byl návrh stěžovatele zamítnut, rozpor s §132 o. s. ř. Městský soud v Praze se výkladem a aplikací ustanovení §5 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., při zjištění absence výzvy oprávněné osoby k vydání věci povinným, nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu a tím ani do rozporu s čl. 36 Listiny základních práv a svobod či s čl. 11, j ak ve stížnosti tvrdil navrhovatel.
Pro výše uvedená zjištění byl návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. soudcem zpravodajem, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut.
Poněvadž Ústavní soud stížnost odmítl, nevyzýval již zástupce stěžovatele k odstranění vady plné moci, když tato nebyla v souladu s §31 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 22. července 1997
JUDr. Pavel Holländer
soudce zpravodaj