ECLI:CZ:US:1997:3.US.203.96
sp. zn. III. ÚS 203/96
Usnesení
III. ÚS 203/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů PhMr. M.B. a ing. I.B., obou zastoupených advokátem JUDr. M.R., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. března 1996, sp. zn. 3 Cdon 1078/96, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 1994, sp. zn. 20 Co 622/93, mimo ústní jednání, dne 10. 6. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 7. 1996, která po stránce formální splňovala náležitosti návrhu na zahájení řízení, se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR v Brně ze dne 26. 3. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1078/96, spolu s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 1994, sp. zn. 20 Co 622/93, s odůvodněním, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR bylo zamítnuto jejich dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně, jímž byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. 6. 1993, sp. zn. 34 C 194/92, a žaloba stěžovatelů, kterou se domáhali určení, že
III. ÚS 203/96
smlouva o koupi nemovitostí (st. pl. 137 s domem čp. 790 a parc. č. 196/43 zahrada, vše zapsané na LV 137 pro k. ú. B.), uzavřená dne 3. 9. 1971 a 13. 9. 1971 mezi nimi, jako prodávajícími, a JUDr. Z.B., Z.B. st., a Z.B. ml., jako kupujícími, je neplatná, byla zamítnuta.
V postupu obecných soudů pak stěžovatelé spatřují porušení čl. 36 odst. 1 a č1. 11 Listiny základních práv a svobod a tvrdí, že v řízení před těmito soudy svými důkazy jednoznačně prokázali, že v době před ilegálním opuštěním republiky se dohodli s kupujícími na uzavření fingovaného právního úkonu, totiž kupní smlouvy, na základě které se pokusili ochránit před konfiskací svůj nemovitý majetek, který po emigraci zůstal na území tehdejší Československé socialistické republiky.
Stěžovatelé se svou ústavní stížností domáhají ochrany Ústavního soudu, neboť v postupu obecných soudů spatřují porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod, ke kterému mělo dojít v důsledku nesprávných právních závěrů obecných soudů, a to ve vztahu k fingované kupní smlouvě, která svým obsahem a účelem obcházela a porušovala tehdejší platný zákon. Rozhodnutí soudů obecných, jako orgánů veřejné moci, pak stěžovatelé považují za nespravedlivá.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých podmínek a okolností se cítí oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti soudů obecných, případně jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení před těmito soudy, kdy shledává svoji pravomoc hodnotit dokazování provedené těmito soudy (nález III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 10, vydání l., Praha, C. H. Beck 1995).
Pokud jde o tvrzené porušení č1. 11 Listiny základních práv a svobod, rovněž ve své již ustálené judikatuře ústavní soud vyložil, jak nutno chápat ochranu vlastnictví zakotvenou v č1. 11 Listiny základních práv a svobod k ochraně plynoucí z čl. 11 Listiny základních práv a svobod; stručně shrnuto, nejde o porušení citovaného článku tam, kde tvrzené vlastnické právo má být teprve konstituováno, ať již na základě zvláštního zákona nebo na základě rozhodnutí orgánu veřejné moci.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, ani této námitce nelze přisvědčit, neboť Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu byli stěžovatelé zkráceni na svém právu na spravedlivý proces (č1. 36 odst. 1, 2, č1. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Jestliže totiž stěžovatelé ve své ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy jako orgány veřejné moci je zkrátily na jejich právech tím, že jim neposkytly ochranu spočívající v tom, že by vyhověly jejich žalobě, pak se jedná o pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů a v této souvislosti nezbývá než rovněž odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k pojmu spravedlivého procesu zakotveného v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (např. III. ÚS 23/93, rozhodnutí č. 5 a IV. ÚS 23/93, rozhodnutí č. 28 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck Praha, 1994).
Ústavní stížnost stěžovatelů je proto zjevně neopodstatněná a zjevnost této neopodstatněnosti plyne jak z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno, tak ze samotné povahy námitek, jak shora byly naznačeny, proto bylo rozhodnuto, jak z výroku tohoto usnesení je zřejmé [§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 10. 6. 1997
Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu ČR