ECLI:CZ:US:1997:3.US.269.96
sp. zn. III. ÚS 269/96
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T., a. s., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 1996, sp. zn. 38 Ca 202/95, o opravném prostředku proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy - Pozemkového úřadu ze dne 6. března 1995, zn. PÚ 11909/93, takto:
Ústavní stížnost se zamítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 2 zák. č.
182/1993 Sb.), která i jinak splňovala formální podmínky stanovené
zákonem [§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a),
odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb.], brojí stěžovatel proti pravomocnému
rozsudku Městského soudu v Praze (ze dne 18. 6. 1996, sp. zn. 38
Ca 202/95) a tvrdí, že tímto rozhodnutím obecný soud jako orgán
veřejné moci, pokud potvrdil rozhodnutí správního orgánu (ze dne
6. března 1995, zn. PÚ 11909/93), dle něhož se stala vlastnicí jím
užívaných nemovitostí (p. č. 520/16, p. č. 862/2 a p. č. 799/10,
zapsaných v kat. úz. Zličín, obec Zličín) ing. M. M., porušil jeho
ústavně zaručené základní právo plynoucí z ustanovení čl. 11
Listiny základních práv a svobod, neboť v řízení před obecným
soudem sporné nemovitosti byly zprivatizovány postupem podle zák.
č. 92/1991 Sb.; nadto stěžovatele, vzhledem k době jeho vzniku
(30. dubna 1992), nelze pokládat - vzhledem k době účinnosti zák.
č. 229/1991 Sb. - za povinnou osobu, jíž ve skutečnosti byl jeho
právní předchůdce, totiž státní podnik Technomat, jemuž také
(v intencích zák. č. 46/1948 Sb.) k posuzovaným pozemkům svědčilo
právo hospodaření.
V dodatku k ústavní stížnosti pak stěžovatel dále tvrdí, že
obecný soud svým pravomocným rozhodnutím porušil též ustanovení
čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť mu bez
zákonného podkladu uložil "povinnost vydat předmětné pozemky,
resp. povinnost strpět přechod vlastnického práva k nim na
oprávněnou osobu"; co do procesní stránky věci vytýká stěžovatel
obecnému soudu, že v jeho věci rozhodoval bez jednání [§250f
o. s. ř.], čímž porušil další jeho ústavně zaručené základní
právo, totiž - stručně řečeno - právo na spravedlivý proces (čl.
38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Z těchto důvodů proto, i když připouští, že "z důvodu
uplatněné restituce a některých chyb v privatizačním projektu
předmětné pozemky nebyly v katastru nemovitostí dosud přepsány",
stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl, aby svým nálezem rozhodnutí
obecného soudu (jak vpředu je označeno) zrušil.
Předseda senátu 38 Ca Městského soudu v Praze jednající
v tomto řízení za obecný soud (§30 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.),
k výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.) se
k ústavní stížnosti vyjádřil (podáním ze dne 5. prosince 1996 - č.
l. 11, 12) tak, že její vývody odmítl a v jednotlivostech uvedl,
že
v řízení před obecným soudem bylo nutno řešit základní právní
otázku, totiž zda jeden z pozemků (p. č. 799/10 dříve označeného
kat. úz.) je zastavěn stavbou zahájenou přede dnem 24. června
1991 (tj. přede dnem účinnosti zák. č. 229/1991 Sb., v jehož
režimu bylo třeba tuto věc posoudit), když co do zbývajících
pozemků stěžovatel (v řízení před obecným soudem jako navrhovatel)
toliko tvrdil, že tyto jsou součástí jeho areálu, aniž by však
blíže rozvedl a označil konkrétní důvod, který by jejich vydání
bránil,
co do tvrzení stran stěžovatelova postavení jako nikoli
povinné osoby jde o námitku zcela novou, jíž se v řízení, ať
správním, ať před soudem nebránil, naopak sám se jako povinná
osoba choval, svůj opravný prostředek do rozhodnutí správního
orgánu výslovně jako odvolání povinné osoby označil, takže k takto:
uplatněné námitce vznesené ex post po právní moci rozhodnutí, jímž
řízení o přezkum správního rozhodnutí skončilo, již nelze
přihlížet a konečně
v meritu věci co do zastavěnosti pozemku dospěl obecný soud
k jednoznačnému zjištění, že pozemek sice v současné době zastavěn
je, nicméně stavbou vybudovanou po rozhodném datu.
Protože obecný soud přezkoumává správní rozhodnutí
- v souladu s dispoziční zásadou - především z hlediska námitek
uplatněných v opravném prostředku, je jeho - ústavní stížností
napadené - rozhodnutí zcela v souladu se zákonem, a proto, též
s přihlédnutím k vlastním rozhodovacím důvodům pojatým do
odůvodnění napadeného rozhodnutí, jeví se vývody stěžovatele
v ústavní stížnosti jako liché; s vyjádřením pochybností, zda
stěžovateli jako právnické osobě vzhledem k zařazení práva
vlastnit majetek (čl. 11 Listiny základních práv a svobod) do
systému Listiny základních práv a svobod (hlavy druhé, oddílu
prvého - základní lidská práva a svobody) ústavní ochrana náleží,
navrhl, též pro důvody vyjádřené v napadeném rozhodnutí a též
proto, že i způsob řízení byl opřen (jako posouzení právní otázky
ve skutkově nesporné věci) o zákonný důvod, aby Ústavní soud
ústavní stížnost zamítl.
Obdobně se k ústavní stížnosti vyjádřil i další účastník
řízení, totiž Pozemkový fond ČR; s odkazem na to, že posuzované
nemovitosti jako nemovitosti zatížené restitučním nárokem neměly
být vůbec do privatizačního projektu zařazeny (§3 odst. 2 zák. č.
92/1991 Sb.), že jejich držitelem ke dni účinnosti zák. č.
229/1991 Sb., v jehož režimu musí být věc posuzována, byl právní
předchůdce stěžovatele (st. p. Technomat) a konečně, že opačným
rozhodnutím by došlo k porušení smyslu zákona č. 229/1991 Sb.,
také on navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Vedlejší účastník se k věci způsobem zákonem (§30 odst. 1
zák. č. 182/1993 Sb.) přípustným nevyjádřil.
Ústavní stížnost není důvodná.
Z výstižného a zcela vyčerpávajícího odůvodnění napadeného
rozhodnutí obecného soudu zcela zřetelně a jednoznačně plynou jak
skutková zjištění, k nimž dospěl (též na základě místního
ohledání) správní orgán, a které obecný soud neměl důvodu
zpochybnit (§250i odst. 1, §250j odst. 2, §250l o. s. ř.), tak
i právní závěry, jimiž věcně i procesně správně zjištěný skutkový
stav byl posouzen; nelze proto ani správnímu orgánu ani obecnému
soudu v posuzované věci nic podstatného vytknout.
V souvislosti s námitkami stěžovatele pojatými do ústavní
stížnosti pokládá Ústavní soud za potřebné z předchozího řízení
zdůraznit ta skutková zjištění, z nichž vyplývá, za jakých
okolností a v jaké době k zastavění pozemků, zejména p. č.
799/10, došlo; uváží-li se, že k výstavbě prodejny, případně též
k vybudování parkoviště před ní, došlo nejen bez stavebního
povolení, ale dokonce po rozhodném datu, totiž již v době
účinnosti zák. č. 229/1991 Sb., a též poté, co na vydání
uvažovaných pozemků byl v zákonné lhůtě a zákonným způsobem
uplatněn restituční nárok, je zřejmé, že zcela právem obecný soud
dovodil, že podmínky plynoucí z ust. §11 odst. 1 písm. c) zák. č.
229/1991 Sb., jichž se stěžovatel dovolával, mu nesvědčí, a že pro
zákonnou překážku tyto pozemky do privatizačního projektu neměly
být vůbec zařazeny; řečeno jinými slovy, postup stěžovatele,
obdobně jako postup jeho právního předchůdce, byl při privatizaci
na úkor oprávněné osoby očividně protiprávní, a nadto vysloveně
svévolný.
Ve své ústavní stížnosti se stěžovatel dovolává ústavní
ochrany ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod
a v tomto směru a rozsahu vytýká obecnému soudu pochybení; tato
námitka však neobstojí.
Předně vzhledem ke všem rozhodným okolnostem je nerozhodné,
jakým právním způsobem posuzované nemovitosti měly přejít
(protiprávně) formou transformace privatizačním projektem do jeho
majetku a rozlišování důsledků mezi přechodem a převodem
vlastnictví, jak se o to pokouší stěžovatel, nemá v posuzované
věci místa, neboť z důvodů dostatečně zřejmých stěžovatel se
vlastníkem posuzovaných nemovitostí nestal a stát ani nemohl. Této
skutečnosti si je ostatně stěžovatel sám dostatečně vědom, neboť
i z jeho ústavní stížnosti se podává, že pro "uplatnění restituce
a některé chyby v privatizačním projektu předmětné pozemky nebyly
dosud přepsány na stěžovatele, ten je však užívá jako vlastník";
toto "užívání" však - podle přesvědčení Ústavního soudu - není ve
skutečnosti odvozeno od vlastnického práva, ale je důsledkem
neoprávněné držby, nadto podložené jednáním mala fide.
Je-li tomu tak, pak co do tvrzeného porušení ústavně
zaručeného práva vlastnit majetek, platí to, co Ústavní soud ve
své, dnes již ustálené, judikatuře opakovaně vyložil, totiž že
a proč pouhý spor o vlastnictví ústavní ochrany nepožívá a ani
požívat nemůže (k tomu srov. např. III. ÚS 23/93), a proto zcela
postačí stěžovatele na tuto ustálenou a obecně přístupnou
judikaturu odkázat.
Obdobně nelze přisvědčit ani námitce, že postupem obecného
soudu byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces
(čl. 36 odst. 1, 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod); jestliže totiž stěžovatel jak ve správním řízení, tak
i v řízení před obecným soudem vystupoval jako povinná osoba
a jako taková jednal (podával opravný prostředek proti rozhodnutí
správního orgánu), nezbývá než přisvědčit tvrzení obecného soudu,
totiž že k takto nově uplatněné námitce po právní moci rozhodnutí
již nelze přihlédnout (§250h odst. 1 o. s. ř.); ostatně
stěžovatele, jako právního nástupce předchozího podniku
(Technomat, st. p.), nepochybně stíhá odpovědnost za jeho jednání
(nemo plus iuris transferre potest, quam ipse habet), a to tím
spíše, jestliže jde - jak o tom již byla zmínka - o jednání mala
fide.
Konečně, vycházeje z obsahu stěžovatelova odvolání proti
rozhodnutí správního orgánu, nelze přisvědčiti ani další jeho
námitce, totiž že byl zkrácen na svém právu být v jednání před
soudem přítomen tak, aby "se mohl vyjádřit ke všem provedeným
důkazům"; odvolání stěžovatele totiž nebylo zaměřeno do oblasti
dokazování či do konečného vyhodnocení stran skutkových zjištění,
ale dotýkalo se pouze právního posouzení jinak nenapadeného
skutkového základu projednávané věci; ve shodě se zákonem proto
obecný soud rozhodl postupem podle §250k o. s. ř.; ostatně ani
v ústavní stížnosti netvrdí stěžovatel nic, co by vyvolávalo
důvodné pochybnosti o zákonném procesním postupu obecného soudu
nebo pochybnosti o jeho ústavní souladnosti. S přihlédnutím
k povaze věci, tvrzeným důvodům protiústavnosti napadeného
rozhodnutí, jakož i ke všem dalším okolnostem, jak na ně bylo již
dříve poukázáno, neshledal Ústavní soud rozumného důvodu, pro
který by bylo lze důvodně očekávat, že přítomnost stěžovatele
u jednání před obecným soudem by přinesla taková nova (pokud by
ovšem vzhledem k zásadám o povaze a rozsahu přezkumu ve správním
soudnictví - §250i odst. 1 o. s. ř. - byla vůbec přípustná),
která by byla s to skutkovými či právními závěry zejména obecného
soudu otřást; vyhovět proto námitce ústavně nesouladné procesní
vady, znamenalo by - v posuzované věci - dáti průchod v podstatě
bezobsažné formálnosti, jejímž důsledkem by bylo jen zcela
zbytečné (a nadto zejména v restitučních věcech očividně
nežádoucí) prodloužení právní nejistoty ve vlastnických vztazích;
proto při všech výhradách vůči zatím zákonem přípustnému
projednávání věci postupem podle §250f o. s. ř.
a i s přihlédnutím k důvodům plynoucím z rozhodnutí pléna
Ústavního soudu, jímž to zákonné ustanovení s účinností ke dni 1.
5. 1997 bylo zrušeno (Pl. ÚS 18/96) neshledal senát Ústavního
soudu důvody pro jiný závěr, než ten, který se podává
z předchozích úvah. Ostatně z přednesu právní zástupkyně u jednání
před Ústavním soudem ČR vyplynulo, že stěžovatel se ve správním
řízení tohoto řízení jako jeho účastník zúčastnil (místní
ohledání), čímž je splněna podmínka vyjádřená v nálezu Ústavního
soudu ze dne 26. října 1995 (I. ÚS 5/95 - rozhodnutí č. 69 in
Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 4,
Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1996).
Obdobně nelze nic podstatného vyvodit ve prospěch stěžovatele
z jím připomenutého čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod; jestliže totiž stěžovatel - jak bylo již vyloženo
- nebyl a není v postavení vlastníka a - co do posuzovaných
nemovitostí - ani v postavení poctivého držitele, nelze přijmout
jeho tvrzení, že by mu napadeným rozhodnutím byly z hlediska
ústavních garancí ukládány povinnosti contra či propter legem,
případně že by jemu uložené povinnosti (vydat posuzované pozemky)
přesahovaly meze základních práv a svobod (hlava druhá oddíl první
Listiny základních práv a svobod); jestliže totiž stěžovatel (jeho
právní předchůdce) očividně protiprávním způsobem vytvořil
faktický stav odporující již samotnému zákonu a navíc - jak bylo
již zdůvodněno - jednáním s nepominutelnými rysy svévole, je
z ústavního hlediska vyloučeno, aby takto contra legem vytvořenému
stavu byla poskytnuta ústavní ochrana. V podstatě ze stejného
důvodu proto neobstojí ani další tvrzení stěžovatele, že jím
napadené rozhodnutí obecného soudu (při nápravě křivdy spáchané na
oprávněné osobě minulým režimem) by způsobilo "křivdu novou, a to
na stávajících vlastnících - akcionářích stěžovatele". O křivdu
ani v obecném ani v právním smyslu totiž nejde tam, kde domněle
(případně subjektivně se cítící) ukřivděný sám, nebo těmi, jež
správou svých věcí pověřil, vytvořil faktický stav, jehož
důsledkem je protiprávní újma druhého, a který již sám o sobě,
jako důsledek svévole, je ve zřetelném rozporu se zákonem, nebo
jen s obecně uznávanými zásadami (hodnotami) společnosti.
Pro takto vyložené důvody dospěl Ústavní soud k závěru, že
posuzovaná ústavní stížnost jak z hledisek v ní uplatněných
námitek, tak případně i jiných, pro ústavní pořádek republiky
rozhodných, je nedůvodná; bylo proto o ní jako o takové rozhodnuto
zamítavým výrokem (§82 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.), aniž by se
jevilo potřebné zabývat se též námitkou obecného soudu co do
přípustnosti ústavní ochrany právnické osoby v oblasti ústavně
zaručeného základního práva plynoucího z čl. 11 Listiny základních
práv a svobod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 6. 2. 1997