ECLI:CZ:US:1997:3.US.332.97
sp. zn. III. ÚS 332/97
Usnesení
III. ÚS 332/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A.M., R.Š., J.Š., všech zastoupených advokátem JUDr. J.Š., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. května 1997, sp. zn. 7 Co 963/97, a rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 17. ledna 1997, sp. zn. 5 C 55/93, mimo ústní jednání dne 4. 11. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, co do formálních náležitostí odpovídající podmínkám stanoveným zákonem (§30 odst. 1, §34 a §72 zák. č. 182/1993 Sb.), napadli stěžovatelé rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích (ze dne 23. května 1997 ve věci 5 C 55/93 Okresního soudu v Prachaticích) a tvrdili, že tímto pravomocným rozhodnutím obecný soud jako orgán veřejné moci v jejich restituční věci porušil jejich ústavně zaručená základní práva (§72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.), a aniž by svá tvrzení podrobněji rozvedli, navrhli, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí obecných soudů (jak I. tak i II. stupně) zrušil.
III. ÚS 332/97
Podle odůvodnění ústavní stížnosti obecné soudy pochybily (a tím současně založily důvod protiústavnosti) především v tom, že nepřisvědčily názoru stěžovatelů, dle něhož "rozhodnutí pozemkového úřadu o postavení stěžovatelů jako oprávněných osob, se kterým jsou spojena individuální, zákonem stanovená práva a povinnosti, je rozhodnutím o osobním stavu, jímž ve smyslu §135 odst. 1 o. s. ř. je soud vázán", a proto (v jiných souvislostech stran jiné části nemovitého majetku) neměl "znovu rozhodovat jako o předběžné otázce o tom, zda navrhovatelé oprávněnými osobami jsou či nikoli", "ale měl jednat pouze o tom, zda jsou splněny podmínky stanovené zákonem pro vydání nemovitostí"; protože však obecný soud v obou stupních rozhodl (v posuzované části nemovitosti od rozhodnutí pozemkového úřadu odchylně) v neprospěch stěžovatelů (zamítl jejich návrh na vydání nemovitosti v současném vlastnictví fyzických osob), stěžovatelé dovozují, že postup obecných soudů "má diskriminační charakter a je porušením jejich práva na spravedlivý proces a jejich majetkových práv".
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí obecného soudu II. stupně se podává, že obecné soudy v obou stupních dospěly shodně k závěru, že stěžovatelé v řízení před nimi neprokázali, že by posuzovaná nemovitost, již jejich právní předchůdci nabyli svého času jako přídělci a jíž se později vzdali, přešla na stát za okolností zakládajících některý ze zákona uvedených důvodů (§6 odst. 1, 2 zák. č. 229/1991 Sb.), a že odvolací soud - po doplnění řízení - důkazy, které sám provedl, vzal za prokázáno, že právní předchůdci stěžovatelů "se vzdali přídělu (u posuzovaných nemovitostí) v situaci, kdy neměli zaplacenou ještě většinu přidělené ceny", že bylo s nimi "provedeno její řádné vyúčtování" a konečně, že "poté zakoupili (rovněž z přídělu) jiné nemovitosti v nedaleké obci".
Na takto doplněném skutkovém základě odvolací soud právní závěry soudu I. stupně shledal důvodné a zákonu odpovídající, neboť - mimo jiné - "vzdání se přídělu není samostatným restitučním důvodem", a protože jiný restituční důvod prokázán nebyl, rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil.
Pod aspektem zejména právních úvah obecných soudů na skutkovém základě, který byl obecnými soudy správně zjištěn, vývody ústavní stížnosti neobstojí, ať již se vztahují k tvrzené "vázanosti obecných soudů rozhodnutím o osobním stavu" stěžovatelů či
III. ÚS 332/97
k okolnostem jiným (výše kupní ceny při prodeji nemovitosti odpůrcem apod.); ostatně povaha těchto námitek postrádá jakýkoli ústavně právní aspekt, a proto stran ingerence Ústavního soudu do jurisdikce soudů obecných, resp. podmínek, za nichž k ní může dojít, zcela postačí stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, v níž konstantní stanovisko Ústavního soudu bylo opakovaně vyloženo (k tomu srov. např. III. ÚS 23/93 - rozhodnutí č. 5 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., C. H. Beck Praha, 1994).
Jeví se proto posuzovaná ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána nejen povahou uplatněných stížnostních důvodů, ale zejména a především rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo pak rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.], jak z výroku tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 4. 11. 1997
JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu ČR