ECLI:CZ:US:1997:3.US.344.96
sp. zn. III. ÚS 344/96
Usnesení
III. ÚS 344/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatelky B.K., zastoupené advokátkou JUDr. E.K., proti Krajskému soudu v Plzni, mimo ústní jednání dne 18. 2. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která vyhovovala formálním podmínkám předepsaným zákonem [§34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zák. č. 182/1993 Sb.], brojí stěžovatelka proti pravomocnému rozhodnutí obecného soudu (rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 10. 1996, sp. zn. 15 Ca 472/94) a tvrdí, že tímto pravomocným rozhodnutím obecný soud jako orgán veřejné moci tím, že co do odmítnutí dědictví po zemřelém V.B. nezjistil, že bylo učiněno v tísni - porušil její ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 11 odst. 1 al. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, neboť jí takto - souhrnně řečeno - za okolností "kdy vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu", bylo jí právo vlastnit majetek odepřeno, a to navzdory tomu, že posuzovaný právní úkon (tj. odmítnutí
III. ÚS 344/96
dědictví), jak vyplývá z provedených důkazů a z okolností, za nichž byl učiněn, má všechny rysy právního úkonu vynuceného tísní; navrhla proto, aby ústavní soud rozhodnutí obecného soudu (rozsudku jak vpředu je označen) též pro rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předně sluší poukázat na to, že ústavní stížnost ve svých vývodech je pouhou polemikou s rozhodovacími důvody (odůvodněním) rozhodnutí obecného soudu, a to přesto, že obecný soud se v opravném řízení se všemi námitkami uplatněnými proti rozhodnutí správního orgánu vyčerpávajícím způsobem nevypořádal a ve svém rozhodnutí (v písemném vyhotovení rozsudku) dostatečně vyložil, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami, jak ve skutkové, tak právní oblasti, se řídil (§157 odst. 2 o. s. ř.). Nelze proto obecnému soudu jak co do procesní stránky řízení, tak i co do samotného merita věci (rozhodnutí) nic podstatného vytknout, neboť i na absenci zákonného znaku tísně usoudil, jak na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, tak i způsobem zcela odpovídajícím ustálené judikatuře obecných soudů.
Pokud jde o tvrzení stěžovatelky, že ústavní stížností napadené rozhodnutí obecného soudu porušuje její ústavně zaručené základní právo plynoucí z č1. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod stěžovatelka přehlíží, že Ústavní soud opakovaně v dřívějších rozhodnutí vyložil, jak je třeba rozumět ústavní ochraně práva vlastnit majetek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 publikovaný in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, č. 5 a další) a dovodil, že - a proč - samotný spor o vlastnictví z hlediska ústavních principů této ochrany nepožívá; proto zcela postačí stěžovatelku na tuto, dnes již ustálenou, judikaturu Ústavního soudu odkázat.
Obdobně jako zcela nedůvodný jeví se též odkaz ústavní stížnosti na čl. 36 Listiny základních práv a svobod; odhlédnuto
III. ÚS 344/96
od toho, že v tomto směru ústavní stížnost postrádá jakékoli bližší zdůvodnění, z toho co plyne především z odůvodnění napadeného rozhodnutí obecného soudu nelze zjistit nic, co by ze strany obecného soudu, jako orgánu veřejné moci, vůči stěžovatelce porušovalo zásady spravedlivého procesu; jde proto stran tvrzeného rozporu s tímto článkem Listiny základních práv a svobod o pouhé apodiktické tvrzení, které však ve vztahu ke všem rozhodným okolnostem nemá místa.
Jestliže tedy jak správní orgán, tak obecný soud posoudily věc stěžovatelky ve shodě se zákonem a ustálenou praxí jeho výkladu a jestliže ani v samotném řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, nebylo zjištěno (a ani stěžovatelkou vytýkáno) nic, co by jak z hlediska zákona, tak zejména z hlediska ochrany ústavnosti bylo v rozporu s ochranou ústavně zaručených základních práv (svobod), nezbylo než uzavřít, že ústavní stížnost je neopodstatněná a jako taková má současně znaky zjevné neopodstatněnosti, když zjevnost této neopodstatněnosti se podává především z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, jak na ni příkladmo bylo poukázáno.
Na základě těchto úvah bylo proto o posuzované ústavní stížnosti rozhodnout zamítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 18. 2. 1997
JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu ČR