ECLI:CZ:US:1997:3.US.35.97
sp. zn. III. ÚS 35/97
Usnesení
III. ÚS 35/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatele J.W., zastoupeného advokátem JUDr. L.H., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 12. 1996, sp. zn. 30 Ca 99/96, mimo ústní jednání, dne 1. 4. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.) napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. prosince 1996 (sp. zn. 30 Ca 99/96) a spolu s ním též rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového úřadu v T. ze dne 15. 4. 1996 (č. j. POZ/1003/92-Řh) a tvrdil, že označenými rozhodnutími zasáhly tyto orgány veřejné moci do jeho "základních lidských práv a svobod zaručených mu Ústavou a Listinou základních práv a svobod, vždy ve vztahu k zákonům č. 229/1991 Sb. a č. 243/1992 Sb. (v současně platném znění)" tím, že "porušily jeho práva na světový názor, víru, přesvědčení, ochranu poctivě nabytého majetku, jakož i v ustanoveních o konfiskaci majetku dle dekretu prezidenta republiky č. 108 a č. 112/45 Sb."; s poukazem na to, že je mu
známo "rozhodování soudů v obdobných případech - nárocích, které byly uplatněny, i zásadní stanovisko, které zatím je zaujímáno při výkladu dekretů č. 12/45 a 8/45, jakož i zákona č. 229/1991 Sb. a č. 243/1992 Sb., v současně platném znění", navrhl "přes všechny tyto skutečnosti, v přesvědčení, že je nutno vždy znovu usilovat o spravedlivé posouzení rozhodných skutečností", aby Ústavní soud svým nálezem (mimo jiné) rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, jak shora je označeno, zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak z odůvodnění ústavní stížnosti samotné, tak z přiložených opisů jí napadených rozhodnutí je patrno, že stěžovatel v řízeních před orgány veřejné moci jako vnuk zemřelého F.W. usiloval o vydání v řízení před těmito orgány blíže popsaných a označených nemovitostí zapsaných v pozemkové knize pro kat. úz. B. (domu čp. 8 se stavební plochou a dalších parcel) a že toto jeho úsilí bylo bezúspěšné proto, že zemřelý F.W., jako původní jejich vlastník, ztratil nemovitý majetek podle ustanovení dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., a že následně československé státní občanství nezískal.
Z těchto skutečností, které ostatně ani stěžovatel nepopírá, vyvodily v napadených rozhodnutích orgány veřejné moci (zejména pak obecný soud) zákonu odpovídající závěry, totiž že zemřelý F.W. nesplnil jednu ze základních podmínek pro uznání (přesněji pro vznik) restitučního nároku a že (z hlediska vzniku těchto nároků) je nerozhodné jaké důvody k tomu vedly, případně že jinak pravděpodobně splňoval další podmínky plynoucí z ustanovení §2 odst. 1 zák. č. 243/1992 Sb.; s poukazem na to, že zákony č. 243/1992 Sb. a č. 229/1991 Sb. zmírňují jen některé majetkové křivdy z období totalitního režimu, oba již dříve označené orgány veřejné moci žádost (opravný prostředek) stěžovatele zamítly.
III. ÚS 35/97
Ústavní soud ČR již dříve ve svých rozhodnutích opakovaně vyložil, kdy a za jakých podmínek se cítí oprávněn k zásahu do rozhodovací činnosti zejména obecných soudů, a proto - co do zásadního aspektu posuzované ústavní stížnosti - zde postačí stěžovatele na tato rozhodnutí odkázat (k tomu sr. kupř. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek l., č. 5, C. H. Beck Praha, 1994).
Jestliže tedy ani v napadeném rozhodnutí ani v řízeních, jež mu předcházela, nebyly shledány ani zákonné ani ústavní podmínky pro ingerenci Ústavního soudu do jurisdikce obecného soudu, nezbylo než dospět k závěru, že nejen pro ustálenou judikaturu obecných soudů je posuzovanou ústavní stížnost pokládat za neopodstatněnou, když zjevnost této neopodstatněnosti [§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.] je patrna jak z konstantní judikatury obecných soudů, tak z rozhodovací praxe Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Bylo proto rozhodnuto, jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé, aniž by se jevilo účelné vésti stěžovatele k odstranění vad v plné moci (§31 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.), případně (v odstavci prvním a třetím petitu) k úpravě návrhového žádání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 1. 4. 1997
JUDr. Vlastimil Ševčík soudce Ústavního soudu ČR