ECLI:CZ:US:1997:3.US.353.96
sp. zn. III. ÚS 353/96
Usnesení
III. ÚS 353/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L.T., zastoupeného advokátem JUDr. Z.K., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 10. 1996 (č. j. 23 Co 468/96-30), mimo ústní jednání dne 25. 2. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním ze dne 16. 12. 1996, označeným jako "ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 10. 1996 (č. j. 23 Co 468/96-30)", domáhá se stěžovatel zrušení napadeného rozsudku s odůvodněním, že tímto rozsudkem bylo porušeno ustanovení čl. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť nebyla dodržena rovnost v právech restituentů zemědělského majetku a čl. 95 Ústavy, protože soudce je vázán zákonem a v napadeném rozhodnutí, dle tvrzení stěžovatele, soud rozhodl v rozporu se zákonem. V odůvodnění své ústavní stížnosti pak stěžovatel uvádí, že porušení svých základních práv a svobod spatřuje v tom, že napadeným rozsudkem byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně, jímž byl zamítnut jeho návrh, aby mu odpůrce SJ, s. p., zaplatil částku 316 578,- Kč jako
III. ÚS 353/96 .
náhradu za živý a mrtvý inventář a zásoby s tím, že živý a mrtvý inventář je dle jeho tvrzení součástí zemědělských nemovitostí, které byly vneseny do bývalého družstva a jež mu byly vydány v souladu se zákonem 229/1991 Sb.
Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak předložených kopií napadeného rozhodnutí je zřejmé, že ústavní stížnost je opřena o důvody totožné s těmi, které byly uplatněny již v rámci původního odvolacího řízení, s nimiž se obecné soudy zcela vypořádaly (§157 odst. 2 o. s. ř.). Ústavní stížnost stěžovatele je tak založena na pouhé polemice s právními závěry obecných soudů.
Ústavní soud již dříve ve svých četných rozhodnutích vyložil (k tomu srov. např. III. ÚS 23/93 rozhodnutí č. 5 a IV. ÚS 23/93 - rozhodnutí č. 28 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck Praha, 1994), za jakých podmínek se cítí oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti soudů obecných, případně kdy shledává svoji pravomoc hodnotit hodnocení důkazů prováděných obecnými soudy v řízení před těmito soudy. Zásadám, v judikatuře ústavního soudu již vyloženým, však stížnost stěžovatele nevyhovuje a pouhá polemika s právními závěry soudů obecných, zejména se závěry soudu odvolacího, nemůže naplnit zákonné znaky zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod stěžovatele tak, jak jsou tyto zaručeny ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Ústavní stížnost stěžovatele je tudíž zjevně neopodstatněná (§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.), když její zjevná neopodstatněnost plyne jednak z povahy důvodů, jak dříve byly zaznamenány, jednak, a to především, z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
III. ÚS 353/96
Nezbylo proto než o podané ústavní stížnosti rozhodnout, jak ve výroku tohoto usnesení je uvedeno [§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 25. 2. 1997
JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu ČR