ECLI:CZ:US:1997:3.US.52.97
sp. zn. III. ÚS 52/97
Usnesení
III. ÚS 52/97-11
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatelů F.K. a M.K., zastoupených advokátem JUDr. R.P., o návrhu ze 4. února 1997, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stížností, zaslanou Ústavnímu soudu České republiky dne 11. února 1997, se navrhovatelé domáhali přezkoumání rozhodnutí Okresního soudu v Ústí nad Orlicí a Krajského soudu v Hradci Králové. Uvedli, že soudy rozhodly o přerušení řízení, v němž se domáhali určení vlastnictví k nemovitostem. S takovým postupem nesouhlasí a nabyli přesvědčení, že soudy porušily jejich právo na soudní ochranu a zásadu stejných práv a postavení před zákonem. Navrhli, aby Ústavní soud usnesení označených soudů, č. j. 11 C 201/96-12, z 21. listopadu 1996, a 19 Co 14/97-19, z 21. ledna 1997, zrušil.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná běžet dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy), proto také nemůže, na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy při ní postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též
111. ÚS 52/97-12
zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v §132 občanského soudního řádu. Jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanovením §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. (Rozhodnutí Ústavního soudu ve věci III. ÚS 23/93, III. ÚS 216/95, III. ÚS 349/96 a násl.)
Toto konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Obecné soudy se při hodnocení důkazů, na základě nichž dospěly k závěru, že probíhá řízení, ve kterém je řešena otázka, mající význam pro rozhodnutí soudu v předmětné věci účastníků a že jsou dány důvody pro přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu, nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu a tím ani do rozporu s čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Konečně je třeba uvést, že jestliže soud řízení přeruší podle §109 o. s. ř., činí všechna potřebná opatření, aby byly odstraněny překážky, jež byly důvodem pro přerušeni řízení, a jakmile tyto odpadnou, pokračuje v řízení i bez návrhu. (§111 odst. 2 o. s. ř.) To znamená, že i v době důvodného přerušení řízení jsou chráněna práva účastníka na soudní a jinou právní ochranu, zakotvená v hlavě páté Listiny základních práv a svobod.
Pro výše uvedené byl návrh, bez ústního jednání a přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, v souladu s §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., odmítnut. S ohledem na toto rozhodnutí nezabýval se soud již odstraněním vady plné moci zástupce stěžovatelů, když tato byla Ústavnímu soudu České republiky předložena ve znění, odporujícím §31 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 10. dubna 1997
JUDr. Pavel Holländer
soudce zpravodaj