Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12.06.1997, sp. zn. III. ÚS 73/97 [ nález / HOLLÄNDER / výz-3 ], paralelní citace: N 75/8 SbNU 225 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:3.US.73.97

sp. zn. III. ÚS 73/97 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl dne 12. června 1997 ve věci ústavní stížnosti B. H. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. prosince 1996, č. j. 29 Ca 430/95-12, takto: Návrh se zamítá . Odůvodnění: I. Návrhem, podaným Ústavnímu soudu České republiky dne 28. února 1997, tedy ve lhůtě vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. prosince 1996, č. j. 29 Ca 430/95-12, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu, v T. ze dne 18. září 1995, č. j. 111-3941/95-Pl. Uvedla, že napadeným rozhodnutím se cítí být dotčena na svých základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 11 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, když Krajský soud v Brně potvrdil rozhodnutí správního orgánu, který jí nepřiznal vlastnictví k nemovitostem, a když jednal o opravném prostředku bez nařízení jednání ve smyslu §250f o. s. ř. Stěžovatelka podala u Krajského soudu v Brně žalobu, v níž se domáhala přezkoumání rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu, v T., který neuznal důvodným její restituční nárok, uplatněný podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Stanovisko pozemkového úřadu, podle něhož listinu ze dne 1. prosince 1992, která není navrhovatelkou podepsána, nelze považovat za podání uplatňující nárok ve lhůtě stanovené zákonem, má za nesprávné. Dle názoru stěžovatelky z označené listiny nepochybně a jednoznačně vyplývá, že jde o "uplatnění nároku", kdo podání činí, kterého předmětu řízení se dotýká a co se navrhuje. Poněvadž šlo o nárok uplatněný ve správním řízení a správní řád na podpisu účastníka, jako náležitosti podání, netrvá, nelze z nedostatku pravosti podpisu dospět k takovému závěru. Konečně pak jestliže správní orgán považoval podání za vadné, měl ji vyzvat k odstranění vady, případně řízení v souladu se správním řádem přerušit. Pokud v odůvodnění napadeného rozhodnutí je zmínka o existenci tísně či nápadně nevýhodných podmínek, považuje v tomto směru rozhodnutí za nepřezkoumatelné, neboť není patrno, jak tyto okolnosti správní orgán hodnotil, jakými právními úvahami se řídil. Z uvedených důvodů navrhla, aby Krajský soud v Brně rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu, v T. č. j. 111-394/95-Pl, ze dne 18. září 1995, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud v Brně s odvoláním na ustanovení §250f obč. soudního řádu bez nařízení jednání, účasti a výslechu navrhovatelky žalobu zamítl a své rozhodnutí odůvodnil tím, že z obsahu správního spisu, zápisu z jednání, svolaného na Obecní úřad ve Š. dne 28. července 1994, bylo zjištěno, že při tomto jednání navrhovatelka sama uvedla, že podání, označené jako "uplatnění nároku" a doručené odpůrci dne 21. prosince 1992, zřejmě nepodepsala, přičemž znalec z oboru písmoznalectví O. V. dospěl k závěru, že podpis na předmětné listině není pravým podpisem navrhovatelky. K námitce žalobkyně, směřující proti postupu správního orgánu, poukázal na zjištění, že na podání (označené jako "uplatnění nároku") podpis prokazatelně není podpisem navrhovatelky, a proto za takové situace nebylo zjistitelné, kdo je učinil. Konečně by odporovalo logice, aby správní orgán vyzval navrhovatelku k odstranění vad podání, které bylo podáním cizí osoby. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, stejně jako v žalobě ke krajskému soudu, poukázala na postup správního orgánu, který byl, podle jejího přesvědčení, v rozporu se zákonem č. 71/1967 Sb., o správním řízení. Považuje dále za chybný rozsudek Krajského soudu v Brně, jímž byl její návrh na zrušení rozhodnutí správního orgánu zamítnut a v němž se soud ztotožnil s názorem pozemkového úřadu. Konečně pak ve věci nenařídil jednání s odvoláním na ustanovení §250f obč. soudního řádu přesto, že předmětnou věc nelze považovat za jednoduchou, zejména když se měl zabývat náležitostí podání ve správním řízení s ohledem na úpravu správního řízení. Ústavní soud si podle §42 odst. 3 a §76 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. vyžádal k předmětné stížnosti vyjádření Krajského soudu v Brně a Okresního úřadu, pozemkového úřadu, v T., jeho spis sp. zn. 111/92 a spis jmenovaného soudu sp. zn. 29 Ca 430/95. Předseda senátu 29 Ca ve svém vyjádření ze dne 26. března 1997 uvedl, že námitku stěžovatelky, směřující proti postupu soudu dle §250f obč. soudního řádu, nepovažuje za důvodnou. V žalobě ke krajskému soudu nezpochybnila správnost či úplnost skutkových zjištění, která učinil správní orgán a z nichž vycházel v přezkumném řízení i soud - domáhala se však jiného právního posouzení nesporných skutečností. Soud pak v situaci, kdy byl vázán rozsahem a důvody uvedenými v opravném prostředku, řešil otázku zásadního právního významu, tj. zda stěžovatelka v zákonem stanovené lhůtě uplatnila řádně svůj restituční nárok u pozemkového úřadu. Posouzení této právní otázky z hlediska pojmu věci jednoduché je věcí praxe a judikatury, přičemž pro soud, s ohledem na množství řešených věcí, u nichž aplikuje zákon č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je vyřešení této otázky věcí jednoduchou, byť jde o otázku zásadního právního významu. S poukazem na obsah rozsudku a jeho odůvodnění navrhl, aby Ústavní soud stížnost zamítl. Okresní úřad, pozemkový úřad, v T. ve vyjádření ze dne 7. dubna 1997 uvedl, že jak rozhodnutí své tak rozhodnutí Krajského soudu v Brně považuje za správné, když stěžovatelka, jako osoba oprávněná, neuplatnila řádně nárok ve správním řízení. Ústní jednání před Ústavním soudem, konané dne 29. května 1997, bylo odročeno za účelem vyhlášení nálezu na den 12. června 1997. II. Ústavní soud v dosavadní činnosti rozhodoval v řadě stížností, v nichž se stěžovatelé dovolávali svého práva na soudní ochranu a práva na veřejné projednání jejich věci a v jejich přítomnosti tak, aby se mohli vyjádřit ke všem prováděným důkazům (ve smyslu čl. 36 odst. l a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). V nálezu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 5/95 Ústavní soud konstatoval, že v rámci zásad spravedlivého soudního řízení je třeba trvat na tom, aby bylo účastníkům umožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, přičemž "stanoveným postupem" je nutno v principu rozumět mj. osobní přístup účastníka k soudu, jeho výslech a projednání věci v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Použití ustanovení §250f občanského soudního řádu může sice být označeno za "stanovený postup" podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, avšak jako ustanovení výjimečné, které lze z hlediska ústavních záruk spravedlivého procesu aplikovat jen tehdy, jestliže měl účastník přístup alespoň ke správnímu orgánu, kde byl vyslechnut, takže mohl vyjádřit své stanovisko k projednávané věci. Ze shodného názoru vycházel Ústavní soud v rozhodnutích ve věcech sp. zn. IV. ÚS 75/94, I. ÚS 57/94 a dalších, v nichž shledal, že stížností napadená rozhodnutí soudů byla vydána po procesu, který nebyl v souladu se zásadami, zakotvenými v čl. 36 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jelikož soudy s odvoláním na §250f občanského soudního řádu nenařídily jednání, neumožnily účastníkům vyjádřit se k projednávané věci a ke všem prováděným důkazům, ačkoliv tito neměli tuto možnost ani v předcházejícím řízení před správním orgánem. V rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 98/94 Ústavní soud zdůraznil, že pro postup podle §250f o. s. ř. nepostačuje pouze poukaz na skutečnost, že se jedná o posouzení právní, nýbrž musí být splněny obě podmínky, které pro rozhodování bez jednání uvedený §250f o. s. ř. stanoví. K nezbytnosti respektování ústavních principů ve správním soudnictví se Ústavní soud vyslovil také ve svém rozhodnutí ze dne 24. září 1996 ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 18/96, jímž dnem l. května 1997 ustanovení §250f zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zrušil. Dále se Ústavní soud ve svých rozhodnutích, sp. zn. III. ÚS 23/93, III. ÚS 216/95 a násl., vyslovil k principu nezávislosti soudů, zakotvenému v čl. 82 Ústavy ČR. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 zákona č. 1/1993 Sb.), proto také nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy při ní postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v §132 obč. soudního řádu. Jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanovením §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. III. Při přezkoumání souladu stížností napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy vycházel soud z vlastní konstantní judikatury, z obsahu spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 430/95 a spisu Okresního úřadu, pozemkového úřadu, v T. o správním řízení ve věci B. H. Bylo zjištěno, že označený správní orgán svým rozhodnutím ze dne 29. července 1993, č. j. POZ 111/8582/92, neuznal oprávněnost restitučního nároku k nemovitostem - k p. č. 892/1 a p. č. 894 louky, k p. č. 892/2 ostatní, k p. č. 890 pastva a k p.č. 891 rybník. Rozhodnutí odůvodnil tím, že nebyla prokázána tíseň při uzavírání kupní smlouvy, dle níž manželé B. a B. H. prodali nemovitosti čsl. státu. Označené rozhodnutí bylo rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 29 Ca 266/93-18, ze dne 23. května 1994, zrušeno s tím, že o okolnostech uzavření kupní smlouvy je třeba dokazování doplnit. Dne 18. září 1995 správní orgán o věci opětovně rozhodl tak, že se B. H. nestává vlastníkem nemovitostí, přičemž vycházel ze jištění, že jmenovaná nepodepsala listinu, označenou jako "uplatnění nároku", doručenou správnímu orgánu dne 21. prosince 1992, a tedy ve lhůtě stanovené zákonem č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, restituční nárok neuplatnila. Z obsahu dokladu o doručení pozvánky k jednání Okresního úřadu, pozemkového úřadu, v T., zápisu o jednání, konaného dne 28. července 1994 na Obecním úřadě ve Š., podepsaného také stěžovatelkou, bylo prokázáno, že tato byla jako účastnice správního řízení vyslechnuta, byla přítomna slyšení osob, vyjadřujících se k okolnostem, za nichž došlo k převodu vlastnictví předmětných nemovitostí. Současně z obsahu zápisu vyplývá, že sama B. H. u jednání sdělila, že "uplatnění nároku", doručené správnímu orgánu dne 21. prosince 1992, zřejmě nepodepsala. Znalec z oboru písmoznalectví O. V. ve svém znaleckém posudku ze dne 7. září 1993 dospěl k závěru, že podpis na označené listině není podpisem B. H. Dále bylo zjištěno, že na základě žaloby stěžovatelky Krajský soud v Brně přezkoumal rozhodnutí správního orgánu a rozsudkem ze dne 9. prosince 1996, sp. zn. 29 Ca 430/95, je potvrdil. Své rozhodnutí odůvodnil mj. poukazem na §19 zákona č. 71/l967 Sb., o správním řízení, a tedy poukazem na náležitosti podání, na postup správního orgánu při zjištění vady podání. Ve věci Krajský soud v Brně jednání nenařídil a svůj postup odůvodnil zněním §250f občanského soudního řádu a tím, že v dané věci šlo jen o posouzení právní otázky. Vzhledem k tomu, že se se závěry a rozhodnutím správního orgánu ztotožnil, rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu, v T. ze dne 18. září 1995 potvrdil. Pro výše uvedená zjištění neshledal Ústavní soud v postupu Krajského soudu v Brně porušení principů spravedlivého procesu, obsažených v čl. 36 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka byla jako účastnice správního řízení vyslechnuta, byla přítomna jednání, při němž se prováděly důkazy o okolnostech, za nichž došlo k uzavření kupní smlouvy, týkající se předmětných nemovitostí. Za situace, kdy sama připustila, že listinu označenou jako "uplatnění nároku" nepodepsala a kdy i znalec O. V. vyloučil, že by na listině byl podpis stěžovatelky, krajský soud nepochybil, jestliže dospěl k závěru, že v dané věci jde o posouzení právní otázky a o případ jednoduchý. Ohledně námitky stěžovatelky, týkající se chybné interpretace a aplikace §19 zákona č. 71/1967 Sb., Ústavní soud konstatuje následující: V případě, kdy podpis na podání ve správním řízení prokazatelně není podpisem osoby, která je označena jako osoba jej činící, nutno za této situace dospět k závěru, že z podání není patrno, kdo jej vlastně činí, v důsledku čehož nejsou splněny jak náležitosti podání dle §19 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., tak i postupu dle odstavce 3. citovaného ustanovení. Nelze také pominout samotnou žalobu stěžovatelky, v níž tato vyslovuje svůj odlišný názor na závěry správního orgánu při hodnocení skutečností, které ona, na rozdíl od správního orgánu, považovala za dostatečné k uplatnění restitučního nároku, přičemž výsledky dokazování v tomto směru nezpochybňovala. V žalobě pak neuvedla nic konkrétního k důkazům, které byly či měly případně být ve správním řízení provedeny pro zjištění, zda k prodeji nemovitostí došlo za podmínek, vyslovených v §6 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. Pro výše uvedené Ústavní soud návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. prosince 1996, sp. zn. 29 Ca 430/95, shledal nedůvodným, a proto stížnost zamítl (§82 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat. V Brně 12. června 1997