ECLI:CZ:US:1998:1.US.211.97.1
sp. zn. I. ÚS 211/97
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. P., zastoupené Mgr. Jaroslavem Melzerem se sídlem Jungmannova 34, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 1997, č.j. 28 Ca 383/96-17 (spojené s návrhem na zrušení zákona č. 143/1947 Sb. nebo na jeho prohlášení za neplatný a bez právních účinků a na zrušení ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. v části věty in fine "od 25. února 1948"), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1) Rozhodnutím Okresního úřadu Louny, okresního pozemkového úřadu, ze dne 4. 9. 1996, č.j. 1510/96-R/4668/93/Ver, podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku v platném znění (dále jen "zákon o půdě"), pozemkový úřad vyslovil, že E. P. není vlastnicí nemovitostí zapsaných ve vložce č. 1110 zemských desek pro katastrální území Břinkov, v knihovní vložce č. 30 pozemkové knihy pro katastrální území Břinkov, ve vložce č. 433 pozemkových desek pro katastrální území Brodec, v knihovní vložce č. 357 pozemkové knihy pro katastrální území Brodec a ve vložce č. 1110 zemských desek pro katastrální území Úlovice (dále jen "předmětné nemovitosti").
Toto rozhodnutí v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil Městský soud v Praze. V odůvodnění rozsudku uvedl, že účelem zákona o půdě je zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo v období let 1948 až 1989. Důvody pro vydání nemovitostí podle ustanovení §6 odst. 1 tohoto zákona jsou vyčteny taxativně a použitelnost zákona o půdě je proto vázána na skutečnost, že k přechodu vlastnictví došlo v rozhodném období, tj. po 25. únoru 1948. V souzené věci je prý však nesporné, že majetek, který je předmětem řízení, přešel z vlastnictví Dr. A. S. do vlastnictví státu podle zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve S.ů na zemi Českou, který nabyl účinnosti dne 13. 8. 1947. Majetek, na nějž tento zákon dopadal (včetně předmětných nemovitostí), přecházel na zemi Českou ze zákona, tj. jeho účinností. Stalo se tak tedy ještě před rozhodným obdobím, tj. ještě před 25. únorem 1948.
Městský soud v Praze dále nesouhlasil s námitkou stěžovatelky, že k přechodu vlastnictví v těchto případech docházelo až zápisem do pozemkové knihy na základě intabulačního principu. Intabulace, tj. zápis v pozemkové knize, byla prý totiž nutná k převodu vlastnictví nemovitých věcí (§431 Obecného zákoníku občanského z roku 1811), leč nikoliv k jeho přechodu na zemi Českou. Protože zákon č. 143/1947 Sb. výslovně hovoří o přechodu majetku, "nelze se místo něho dovolávat jen toho znění obecného zákoníku občanského, které hovoří o právním odevzdání a převzetí nemovitostí vkladem do pozemkových knih u převodu vlastnictví." Městský soud v Praze mimoto argumentoval tím, že právním odevzdáním a převzetím nemovitostí, tj. zápisem do pozemkových knih, který měl konstitutivní charakter, se nabývalo vlastnictví jen tehdy, pokud zákon nestanovil jinak. Přechody majetku podle některých předpisů, vydaných po květnu roku 1945, znamenaly průlom do principu konstitutivnosti zápisů do pozemkových knih, nebot podle nich k přechodu vlastnictví docházelo ze zákona nebo v důsledku autoritativního výroku správního orgánu nebo soudu. K takovému přechodu vlastnictví se zapsání listiny v pozemkové knize ani hmotné odevzdání nemovitosti nevyžadovalo.
Podle názoru Městského soudu v Praze k převodu vlastnického práva v souzené věci nedošlo, protože právní stav ohledné majetku S. byl nastolen zákonem a nikoliv aktem soukromoprávní povahy. Zákon č. 143/1947 Sb. byl speciálním konfiskačním předpisem dopadajícím výlučně na majetek hlubocké větve S. a při kvalifikaci způsobu odnětí majetku je proto nutno vycházet přímo ze znění tohoto zákona. Přechod vlastnictví je v něm výslovně zmíněn v §1 odst. 1 tak, aniž by bylo řečeno, že k němu dochází vkladem vlastnického práva do pozemkových knih. Ustanovení §4, jehož se stěžovatelka dovolává, upravuje toliko způsob provedení knihovního zápisu vkladem vlastnického práva pro zemi českou, nelze prý však z něj dovodit konstitutivní účinky právního stavu "tímto zákonem" založeného. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani založení nových knihovních vložek na některý majetek Dr. A. S. po 13. 8. 1947.
Městský soud v Praze dále usoudil, že obnovení vlastnictví k předmětným nemovitostem odňatým rodu S. by bylo v rozporu i s účelem zákona o půdě. Jeho smyslem je totiž náprava křivd způsobených komunistickým politickým režimem po únoru 1948 a v jeho rámci proto nelze uplatňovat majetkové požadavky "na základě aktů tímto režimem nevydaných". Účelem zákona č. 143/1947 Sb. byla naopak speciálně řešena pozemková reforma majetku v rukou jednotlivce a jeho cílem byla "nová organizační forma převzatého majetku ve prospěch společnosti, za účelem zvětšení zdrojů vlastních příjmů země České".
Městský soud v Praze vydal napadený rozsudek bez jednání v souladu s ustanovením (tehdy platného) §250f o.s.ř., "nebot v dané věci správní orgán vycházel ze správně zjištěného stavu věci a šlo jen o právní otázku restitučního titulu k vydání majetku." Tato právní otázka byla již několikrát se stejnými právními závěry řešena i v jiných rozhodnutích Městského soudu v Praze, týkajících se A. P., a tyto právní závěry jsou ve shodě s názorem ústavního soudu, vyjádřeným v nálezu sp. zn. IV. ÚS 129/94. Proto Městský soud v Praze věc posoudil jako jednoduchý případ ve smyslu citovaného §250f o.s.ř..
2) Citovaný rozsudek Městského soudu v Praze napadla stěžovatelka ústavní stížností, s níž spojila i návrh na zrušení zákona č. 143/1947 Sb. nebo na jeho prohlášení za neplatný a bez právních účinků a na zrušení ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. v části věty in fine "od 25. února 1948".
V ústavní stížnosti stěžovatelka zejména uvedla, že zákon č. 143/1947 Sb. byl od samého počátku neplatný pro rozpor s tehdy platnou ústavou (zejména s principem rovnosti), a proto "nemohl způsobit zamýšlené právní následky". Nebylo však možno se proti němu bránit, protože o protiústavnosti zákona mohl rozhodovat toliko ústavní soud, který však tehdy nebyl ustaven. Stěžovatelka dále namítla, že v zákoně č. 143/1947 Sb. není výslovně řešena otázka časového okamžiku přechodu vlastnického práva. Podle ustanovení §4 zákona č. 143/1947 Sb. vklad vlastnického práva, jakož i jiných práv provedou soudy nebo úřady, u nichž se vedou veřejné zápisy o nemovitém majetku nebo jiných právech, na žádost zemského národního výboru v Praze. Z toho stěžovatelka dovozuje, že zákon vyžadoval vklad vlastnického práva, tzn. tímto vkladem podmiňoval uskutečnění přechodu vlastnického práva. Zákon č. 143/1947 Sb. je označen jako zákon o převodu vlastnictví a z toho je prý nutno dovozovat i záměr zákonodárce, aby se právní otázky okamžiku přechodu vlastnictví podle tohoto zákona řídily obecnou úpravou obsaženou v §431 obecného zákoníku občanského. Nutnost zápisu přechodu vlastnického práva údajně vyplývá i z požadavku určitosti právního aktu, nebot majetek v daném případě nebyl vymezen určitě, leč pouze podmíněně v závislosti na možném zpochybnění dispozic s tímto majetkem zemským národním výborem. Mimo to podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 143/1947 Sb. vlastnictví "přechází ze zákona na zemi Českou" a nikoliv "dnem účinnosti" tohoto zákona, kterýžto pojem zákon používá v jiné souvislosti. Pokud by prý totiž zákonodárce chtěl, aby právní následky způsobené tímto zákonem nastaly už jeho účinností, výslovně by tak uvedl. Stěžovatelka se odvolává rovněž na analogii se zákonem č. 215/1919 Sb. (tzv. záborový zákon) a se zákonem č. 329/1920 Sb. (tzv. náhradový zákon), podle nichž prý až knihovním zápisem vlastnictví pro československou republiku došlo k přechodu vlastnického práva. Stěžovatelka nesouhlasí ani s názorem Městského soudu v Praze, že po květnu roku 1945 došlo k průlomu do principu konstitutivnosti zápisu do pozemkových knih, protože prý zákonodárce z tohoto principu vycházel a pokud chtěl v jednotlivých případech tuto zásadu vyloučit, výslovně okamžik přechodu vlastnického práva v příslušném právním předpise upravil. Nic takového však zákon č. 143/1947 Sb. nestanoví.
Stěžovatelka upozornila i na tehdejší praxi státních úřadů a soudů při aplikaci citovaného zákona, kdy i po 13. 8. 1947 byly zakládány nové vložky pozemkových knih, v nichž byl jako vlastník předmětných nemovitostí stále uváděn Dr. A. S. a nikoliv země Česká. Rovněž soudy prý nepovažovaly "vyhlášení zákona č. 143/1947 Sb. za dostatečně relevantní skutečnost pro určení okamžiku přechodu na zemi Českou (ex tunc)."
Stěžovatelka se domnívá, že její nárok na vydání předmětných nemovitostí se opírá také o zákon č. 243/1992 Sb., protože prý předmětný majetek byl protiprávně konfiskován vyhláškou Okresního národního výboru v Českých Budějovicích ze dne 4. 10. 1945. Použití konfiskačních dekretů prezidenta republiky na případ rodiny stěžovatelky bylo údajně natolik nepřiměřené, že došlo k jejich nahrazení zvláštním zákonem a proto je prý nutné jí přiznat nárok na vydání předmětných nemovitostí podle zákona č. 243/1992 Sb. "tak, jako kdyby k výše uvedené "novaci", tj. účelové změně právního titulu zabrání majetku nedošlo."
V napadeném rozsudku Městského soudu v Praze stěžovatelka spatřuje porušení jejího základního práva na spravedlivý proces
podle č1. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Tohoto porušení se prý soud dopustil tím, že při posuzování okamžiku časového přechodu vlastnického práva postupoval podle výkladu, porušujícího ústavně garantovaná lidská práva a dále tím, že v dané věci rozhodl bez jednání podle ustanovení §250f o.s.ř., přestože se nejednalo o případ jednoduchý. Soud prý dále porušil vlastnické právo podle č1. 11 Listiny a právo na rovné zacházení (č1. 1 Listiny, č1. 26 Paktu, čl. 14 Úmluvy). Porušení práva na rovné zacházení spatřuje stěžovatelka zejména v tom, že "křivdy způsobené ve stejném období daleko mírnějším zákonem č. 142/1947 Sb. jsou v současné době napravovány, křivdy způsobené daleko drakoničtějším (po právní stránce však srovnatelným) zákonem č. 143/1947 Sb. napravovány nejsou". Na údajnou diskriminaci upozorňuje stěžovatelka rovněž ve vztahu k osobám, jejichž majetek byl konfiskován podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb.
V podání Ústavnímu soudu, označeném jako "Doplnění ústavní stížnosti ze dne 11. 6. 1997", stěžovatelka popsala historii předmětného majetku v letech 1939-1948 a zejména jeho konfiskace. Dále uvedla, že Městský soud v Praze nedostatečně přezkoumal skutkový stav věci, porušil zásadu vyšetřovací, poškodil její vlastnické právo tím, že odepřel restituci protiprávně vyvlastněného majetku, porušil "povinnost předložení protiústavního zákona č. 143/1947 Sb. podle §109 o.s.ř. Ústavnímu soudu", dopustil se diskriminace stěžovatelky ve vztahu k podobným případům, provedl svévolný nesprávný výklad oblasti základních práv a zákona č. 143/1947 Sb. a stěžovatelce odepřel "právo na vyslechnutí".
3) Usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 4. 1998, sp. zn. I. ÚS 211/97, byl odmítnut návrh na zrušení zákona č. 143/1947 Sb. nebo na jeho prohlášení za neplatný a bez právních účinků a na zrušení ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. v části věty in fine "od 25. února 1948". Co se týče návrhu na zrušení ustanovení §4 odst. 1 zákona o půdě v části věty "od 25. února 1948",
Ústavní soud konstatoval, že o tomto návrhu již rozhodlo plénum Ústavního soudu nálezem ze dne 25. 3. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 45/97, tak, že návrh byl zamítnut. Proto považoval v této části podaný návrh za nepřípustný, neboť se týkal věci, o které Ústavní soud již nálezem rozhodl (§35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Pokud jde o návrh na zrušení zákona č. 143/1947 Sb., Ústavní soud uvedl, že v tomto případě nebyly splněny podmínky ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu, nebot tento zákon nebyl v žádném řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, přímo aplikován. Ústavní soud proto nepovažoval navrhovatelku - ve smyslu ustanovení §64 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu - za osobu oprávněnou k podání návrhu na zrušení citovaného zákona.
4) Ústavní soud požádal o vyjádření k ústavní stížnosti účastníka řízení - Městský soud v Praze a vedlejšího účastníka - Okresní úřad Louny, okresní pozemkový úřad.
Městský soud v Praze k jednotlivým námitkám stěžovatelky odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a dále uvedl, že podstata věci již soudem byla vyřešena. K otázce aplikace zákona č. 243/1992 Sb. na daný případ dodal, že konfiskaci, která byla ostatně výměrem ONV v Českých Budějovicích ze dne 12. 2. 1948 zrušena, nepodléhal veškerý majetek hlubocké větve S. a nelze proto dovozovat přechod majetku na čs. stát konfiskací "dle dekretů". Odvolal se i na to, že stěžovatelka neuplatnila svůj restituční nárok podle zákona č. 243/1992 Sb. včas, nebot tak učinila až 29. 1. 1993, byt lhůta k uplatnění nároku dle zákona č. 243/1992 Sb. nebyla prodloužena a skončila dne 31. 12. 1992.
K údajnému porušení principu rovnosti v právech obecný soud uvedl, že restituční nároky nepatří mezi základní lidská práva a je na vůli státu aby stanovil, v jakém rozsahu a za jakých podmínek přizná právo na restituci odňatého majetku.
Obecný soud prý neporušil ani právo stěžovatelky "na vyslechnutí", neboť v souzené věci podmínky ustanovení §250f o.s.ř. dány byly. V řízení šlo výlučně o posouzení právní otázky a vzhledem k tomu, že tato otázka byla pravomocně vyřešena již v jiných shodných rozhodnutích Městského soudu v Praze a že ji stejně řešil i Ústavní soud, byla věc posouzena jako případ jednoduchý. Městský soud v Praze v této souvislosti přihlédl i k zásadě hospodárnosti řízení, protože ve věcech restitučních nároků stěžovatelky - kdy okruh povinných osob čítá 20-50 účastníků řízení - by bylo "časově i co do nákladů řízení a zajištění veřejného pořádku projednání věci velmi náročné". Takový postup by byl nepřiměřený tomu, že ve všech případech je podstata sporu totožná a jde o stejnou právní otázku, která již byla vyřešena.
Městský soud v Praze zastává názor, že ústavní stížnost není důvodná a navrhuje ji proto zamítnout.
Okresní úřad Louny, okresní pozemkový úřad, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
5) Ústavní soud ve svých rozhodnutích již opakovaně konstatoval, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu zpravidla nepřísluší ani právo přehodnocovat dokazování, jimi prováděné. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím porušeny základní práva nebo svobody.
Z tohoto hlediska hodnotil ústavní soud i ústavní stížnost stěžovatelky.
Pokud jde o tvrzení stěžovatelky ohledně posouzení časového okamžiku přechodu vlastnického práva na stát podle zákona č. 143/1947 Sb. Ústavní soud uvádí, že se plně ztotožňuje s argumentací Městského soudu v Praze (obsaženou v odůvodněni napadeného rozsudku), podle níž se v souzené věci jednalo o přechod a nikoliv o převod vlastnického práva, který by předpokládal shodný projev vůle převodce a nabyvatele. Intabulace podle ustanovení §431 obecného zákoníku občanského bylo k nabytí vlastnického práva k nemovitostem třeba toliko u převodu nemovitostí. Městský soud v Praze proto dospěl ke správnému závěru, že vlastnického práva k nemovitostem bylo možno za platnosti obecného zákoníku občanského ve vymezených případech nabýt i bez knihovního zápisu. V souzené věci došlo k přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem ex lege účinností zákona č. 143/1947 Sb., tedy dnem 13. 8. 1947, tj. ještě před rozhodným obdobím podle zákona o půdě, a nikoliv až knihovním zápisem (intabulací). Knihovní zápis měl v těchto případech toliko deklaratorní a nikoliv konstitutivní význam. Námitka stěžovatelky v tomto směru je proto zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka dále brojí proti použití ustanovení §250f o.s.ř. v souzené věci. Toto ustanovení sice ústavní soud shledal protiústavním a proto bylo nálezem ze dne 24. 9. 1996, sp. zn. P1. ÚS 18/96, zrušeno; Městský soud v Praze však rozhodoval ještě v době, kdy bylo součástí občanského soudního řádu. Ústavní soud se shoduje s názorem Městského soudu v Praze, obsaženým v odůvodnění napadeného rozsudku, že v daném případě šlo jen o právní otázku restitučního titulu k vydání majetku, která byla již několikrát se stejnými právními závěry řešena i v jiných rozhodnutích téhož soudu, týkajících se A. P., a tyto právní závěry jsou ve shodě s názorem ústavního soudu, vyjádřeným např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 129/94. Proto bylo v dané věci použití ustanovení §250f plně na místě. I tato námitka je tedy neopodstatněná.
K údajnému porušení principu rovnosti v právech a k tvrzené diskriminaci stěžovatelky - ve srovnání s jinými osobami, jejichž majetek byl zabrán na základě zákona č. 142/1947 Sb. nebo konfiskován na základě dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. - Ústavní soud uvádí, že souzený případ nelze se situací podle zákona č. 142/1947 srovnávat, protože podle tohoto zákona přecházelo vlastnické právo k zemědělskému majetku na stát na základě jiných právních skutečností než ze zákona, a proto i právní účinky obou zákonů jsou různé. Ani zařazení tohoto zákona mezi restituční tituly zákona o půdě neumožňuje restituovat majetek, k jehož odnětí sice došlo postupem podle něho, avšak před rozhodným obdobím. I tato námitka je proto zjevně neopodstatněná.
Co se týče možnosti aplikovat v souzené věci zákon č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 29/1991 Sb. (zkrácená citace), poukazuje Ústavní soud zejména na nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 1998, sp. zn. P1. Ú5 45/97, podle něhož zákon č. 243/1992 Sb. je nutno chápat toliko jako výjimku související se specifikem dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. jakož i s úpravou podmínek nabývání a pozbývání státního občanství, tedy jako předpis reagující na zvláštní situaci osob, jimž bylo v padesátých letech navráceno československé státní občanství, jejichž majetkové nároky však, vzhledem k politickým změnám, již nikdo neřešil. Ústavní soud zejména konstatuje, že působnost tohoto zákona nelze vztahovat na jiný majetek než ten, který byl odňat podle citovaných dekretů prezidenta republiky. Vyhláškou ONV v Českých Budějovicích ze dne 4. 10. 1945 sice byl JUDr. A. S. zkonfiskován zemědělský majetek v Čechách a na Moravě podle dekretu č. 12/1945 Sb., tato konfiskace však byla výměrem ONV v Českých Budějovicích ze dne 12. 2. 1948 zrušena, a to právě proto, že tento majetek nikdy žádnému konfiskačnímu řízení nepodléhal. Zároveň bylo citovaným výměrem konstatováno, že veškerý majetek - tedy i předmětné nemovitosti - JUDr. A. S. přechází na zemi Českou podle zákona č. 143/1947 Sb.
Městský soud v Praze nepochybil ani tím, že v daném případě podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR věc nepředložil Ústavnímu soudu. Tímto způsobem je totiž soud povinen postupovat pouze tehdy, pokud dojde k závěru, že zákon, jehož má být při řešení použito,
je v rozporu s ústavním zákonem. V souzené věci však Městský soud v Praze k tomuto závěru právem nedospěl a povinnost věc předložit Ústavnímu soudu proto neporušil.
Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 1998
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu Ústavního soudu