ECLI:CZ:US:1998:1.US.234.97
sp. zn. I. ÚS 234/97
Usnesení
I. ÚS 234/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu stěžovatele ing. M.H., zastoupeného JUDr. I.M., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 4. 1997, čj. 30 Ca 42/97 - 66, a proti rozhodnutí Okresního úřadu v K.H. ze dne 23. 1. 1995, čj. Pú 966/94, takto:
Návrh ústavní stížnosti se o d m í t á
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 30. 6. 1997. Napadl v něm výše uvedená rozhodnutí, která se týkala i paní D.S. a ing. L.B. a jimiž bylo rozhodnuto, že tyto tři oprávněné osoby - žalobci jsou vlastníky ideální poloviny nemovitostí v katastrálním území T., jak jsou uvedeny ve výroku rozhodnutí Pozemkového úřadu, ale nejsou vlastníky druhé ideální poloviny těchto nemovitostí. Původními vlastníky nemovitostí byl J.H. z jedné ideální poloviny a jeho manželka B.H. z
I. ÚS 234/97
druhé ideální poloviny.
Ideální polovina nemovitostí, patřící původně B.H., přešla na stát podle zákona č. 142/1947 Sb. a byl tak dán restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě č. 229/1991 Sb., v platném znění. Protože vlastnice zemřela dne 18. 11. 1951, byl uznán restituční nárok oprávněných výše jmenovaných tří osob k jedné ideální polovině předmětných nemovitostí.
Pokud jde o vlastnictví ideální poloviny, kterou původně vlastnil J.H., přešla na stát konfiskací podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. dnem jeho účinnosti 23. 6. 1945 a tento právní stav byl konstatován výměrem Zemského národního výboru v P. dne 11. 2. 1948, čj. XIII-1-10301/4-1947, ve spojení s výměrem Ministerstva zemědělství ze dne 6. 10. 1949, čj. 43472/49-IX/A23, kterým bylo po dohodě s Ministerstvem vnitra zamítnuto odvolání původního vlastníka proti výměru Zemského národního výboru. Rozhodnutí ze dne 11. 2. 1948 znělo: "J.H., statkář v T., okres Č., nyní bytem S., spadá pod ustanovení §3 odst. 1, lit. a dekretu č. 12/1945 Sb. a jeho zemědělský majetek byl zkonfiskován pro účely pozemkové reformy". Již předtím byla na majetek manželů H., jak bylo zjištěno z pozemkových knih, zřízena národní správa podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. ze dne 19. 5. 1945 a výměru Zemského národního výboru v P. č. III-NS-762/2 1945 ze dne 16. 10. 1945. Na základě výměru Zemského národního výboru v P. byla národní správa ohledně poloviny majetku připadající na B.H. později zrušena.Rozhodnutí o konfiskaci majetku J.H. však nebylo nikdy zrušeno.
Stěžovatel spatřuje v postupu obou orgánů porušení svého základního práva zaručeného mu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, tj. práva na soudní ochranu, když v řízení bylo
I. ÚS 234/97
rozhodnuto, že ke konfiskaci došlo před tzv. rozhodným obdobím (25. 2. 1948 - 1. 1. 1990), třebaže poslední z výše uvedených výměrů byl vydán až dne 6. 10. 1949.
Stěžovatel dále namítá, že pozemkový úřad se měl blíže zabývat okolnostmi, za nichž došlo k vydání dvou předmětných výše zmíněných výměrů, zda nedošlo k politické perzekuci stěžovatele a zda nebyl dán rehabilitační důvod podle ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Namítá v té souvislosti dále, že nebylo vyhověno jeho návrhu na výslech svědků, když hodlal prokazovat skutečnost, že vydání obou předmětných výměrů bylo aktem politické perzekuce, zejména když poslední z nich byl vydán již v rozhodném období.
Soudce zpravodaj konstatoval, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tato činnost není zaměřena na eventuální porušení běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským soudním řádem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jinak nepřikročuje k hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).
Jestliže se namítá porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, pak je si třeba z obecného pohledu uvědomit, že rozsah
I. ÚS 234/97
práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z Listiny základních práv a svobod, jakož i z úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Není ani úkolem Ústavního soudu napravovat situaci, kdy stěžovatel v řízení neunesl důkazní břemeno.
Soudce zpravodaj podle ústavní stížnosti konstatoval, že směřuje svým petitem proti rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového úřadu v H.K. ve věci zamítnutí požadavku na vydání předmětné nemovitosti. Krajský soud řádně zdůvodnil své rozhodnutí ohledně přechodu vlastnictví na stát dnem 23. 6. 1945 ohledně námitky, že nebylo přihlédnuto k tomu, že jeden z výměrů pochází až z roku 1949 a tím ani nezpochybnil, že ke konfiskaci majetku došlo podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.
Soudce zpravodaj přitom neshledal namítané porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, ani jiných ústavních procesních práv, a musel proto návrh ústavní stížnosti hodnotit jako zjevně neopodstatněný.
Stěžovatel soustředil své námitky v ústavní stížnosti také na konfiskační výměry a na otázku, zda jejich vydáním došlo či nedošlo k aktu politické perzekuce. V této věci zřejmě opomenul, že krajský soud již ve svém rozhodnutí ze dne 25. 4. 1997 výslovně uvedl, že ani okresní úřad, ani krajský soud neměly pravomoc revidovat pravomocné rozhodnutí ohledně toho, že navrhovatelův otec je osobou, na kterou se vztahuje ustanovení §3 odst. 1 písm. a) dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.,
I. ÚS 234/97
což je ostatně i v souladu s nálezy Ústavního soudu, např. IV. ÚS 32/95 či IV. ÚS 81/96. Pokud proto stěžovatel opakuje ve své ústavní stížnosti stejnou otázku a nepřihlédl k tomuto stanovisku, jde i v tomto bodu o návrh zjevně neopodstatněný, protože je požadována změna výměrů, jež nabyly právní moci a taková změna není ani realizovatelná. I v tomto směru stěžovatel opomenul, že krajský soud své předchozí stanovisko ani v posledním rozhodnutí nezměnil a znovu zdůraznil, že rozhodnutí deklarující konfiskaci majetku otce oprávněných osob bylo vydáno již před tzv. rozhodným obdobím a na základě podnětů z místa, tedy z obce T., jež byly činěny již od roku 1945 a mají svůj původ dávno před únorovým pučem v roce 1948. V ústavní stížnosti se touto pro věc důležitou okolností ostatně ani stěžovatel sám nezabýval ani se nesnažil důvody soudu věcně vyvrátit.
Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání bez přítomnosti. účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 1998 JUDr. Vladimír Paul soudce Ústavního soudu