ECLI:CZ:US:1998:1.US.271.98
sp. zn. I. ÚS 271/98
Usnesení
I. ÚS 271/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti S. V., zastoupeného JUDr. J. Š., proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 3. 1998, č.j. 10 C 302/97-10, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Policie ČR - Okresního ředitelství v Prachaticích ze dne 22. 5. 1997, č.j. ORPT-726/DS-97, o přestupku, byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 15.000 Kč a zákaz činnosti řízení motorových vozidel v délce 24 měsíců ode dne 9. 3. 1997 do 9. 3. 1999. Důvodem uložení této sankce byla skutečnost, že stěžovatel dne 9. 3. 1997 kolem 18.30 hod. zavinil dopravní nehodu tím, že při couvání na parkovišti narazil do zaparkovaného osobního automobilu Škoda 125 L, který patřil F. F. Poté prý stěžovatel z místa dopravní nehody ujel a nenahlásil ji na policii. Stěžovatel údajně odmítl dechovou zkoušku detekční trubičkou ALTEST a podrobil se jí až na OOP Vimperk, kde se detekční trubička zbarvila do zelena. Proto bylo nařízeno lékařské vyšetření a odběr krve, který však stěžovatel rovněž odmítl.
Rozhodnutím o odvolání Policie ČR - Správy Jihočeského kraje ze dne 8. 7. 1997, č.j. PJC-507/PDS-DS-97, bylo citované rozhodnutí Policie ČR - Okresního
I. ÚS 271/98
ředitelství v Prachaticích zrušeno proto, že "nebylo vydáno zcela v souladu se zákonem".
Rozhodnutím Policie ČR - Okresního ředitelství v Prachaticích ze dne 2. 9. 1997, č.j. ORPT-726/DS-97, o přestupku, byla stěžovateli opětovně uložena pokuta ve výši 15.000 Kč a zákaz činnosti řízení motorových vozidel v délce trvání 24 měsíců ode dne 9. 3. 1997 do 8. 3. 1999. V odůvodnění rozhodnutí správní orgán zejména uvedl, že stěžovatel bezdůvodně odmítl jak provedení dechové zkoušky, tak i lékařské vyšetření a odběr krve. Z provedených důkazů (např. výpovědi Fr. F., M. H., P. P., pprap. P. a pprap. K.) údajně vyplynulo, že stěžovatel byl v předmětnou dobu podnapilý a že dopravní nehodu zavinil, přestože tvrdil, že v době nehody ještě žádný alkohol nepil.
Rozhodnutím ze dne 14. 10. 1997, č.j. PJC-769/PDS-DS-97, zamítla Policie ČR - Správa Jihočeského kraje odvolání stěžovatele proti citovanému rozhodnutí Policie ČR - Okresního ředitelství v Prachaticích. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací orgán zejména uvedl, že zavinění dopravní nehody stěžovatelem bylo spolehlivě prokázáno přímým svědectvím osob, jejichž výpovědi jsou v souladu se zjištěnými stopami i protistopami na vozidlech. Rovněž poškození na automobilech odpovídá způsobenému nárazu při nehodě. Policie prý stěžovatele k provedení dechové zkoušky vyzvala v přímé souvislosti s řízením motorového vozidla, ten ji však odmítl a proto mu byla nabídnuta možnost případného odběru krve, kterou však rovněž odmítl. Odmítnutí vyšetření ke zjištění alkoholu je prý považováno za jedno z nejvážnějších porušení povinností řidiče a proto je také přísně postihováno. V daném případě navíc správní orgány přihlédly ke skutečnosti, že stěžovatel byl v posledních pěti letech jednou přistižen při řízení vozidla po požití alkoholu a jednou se odmítl podrobit vyšetření ke zjištění alkoholu v krvi. Odvolací orgán konečně připustil, že napadené rozhodnutí nemělo veškeré formální náležitosti, nebot' v jeho podpisové doložce nebylo u příjmení a funkce oprávněné osoby uvedeno její jméno. Tato vada však údajně nebyla natolik významná, aby mohla způsobit neplatnost celého rozhodnutí, a proto odvolací orgán chybějící údaj doplnil.
V záhlaví označeným rozsudkem zamítl Okresní soud v Českých Budějovicích žalobu stěžovatele proti citovanému rozhodnutí Policie ČR - Správy Jihočeského kraje. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že v rámci správního soudnictví podle části páté občanského soudního řádu se přezkoumává toliko
I. ÚS 271/98
zákonnost správního rozhodnutí a nezabýval se proto např. námitkou, že na fotografiích založených ve správním spise je jiné vozidlo, než mu ukazoval svědek F. jako vozidlo poškozené. Tvrzení stěžovatele, že se dopravní nehody nedopustil, prý bylo spolehlivě vyvráceno dokazováním ve správním řízení. Soud se neztotožnil ani s námitkou údajné podjatosti svědků. K formálním nedostatkům rozhodnutí správního orgánu prvního stupně okresní soud uvedl, že chybějící údaj o jménu oprávněné osoby není důvodem neplatnosti rozhodnutí, nebot' žádným způsobem neovlivnil výrok rozhodnutí a tento nedostatek byl v odůvodnění správního orgánu druhého stupně odstraněn.
Okresní soud v Českých Budějovicích dále dovodil, že stěžovatel při couvání ohrozil ostatní účastníky silničního provozu a zároveň porušil svoji povinnost ohlásit dopravní nehodu, čímž se dopustil přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Podle ustanovení §30 odst. 1 písm. ch) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, se přestupku dopustí ten, kdo při výkonu činnosti, při níž by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo poškodit majetek, odmítne podrobit se dechové zkoušce. Stěžovatelova námitka, že v době výzvy k dechové zkoušce již nebyl řidičem, nebot' tím je osoba, která řídí motorové nebo nemotorové vozidlo anebo tramvaj (§2 bodu 4 vyhlášky Federálního ministerstva vnitra č. 99/1989 Sb.) a on se v době výzvy nacházel doma ve svém bytě, prý nemůže obstát, protože podle takového doslovného výkladu citovaného ustanovení by řidičem mohl být pouze ten, kdo v momentě výzvy řídí vozidlo a poté, co by z něho vystoupil, by již řidičem být přestal. Takový výklad by údajně zcela znemožňoval reálně vyzvat řidiče ke zjištění ovlivnění alkoholem. V daném případě výzva policistů vůči stěžovateli směřovala "bezprostředně poté, co toto bylo reálně možné, to jest v okamžiku, kdy policisté vstoupili do kontaktu s navrhovatelem jako osobou, která měla dle dosavadních zjištění být účastna na dopravní nehodě."
Citovaný rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní zejména tvrdí, že uvedeným rozsudkem bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel uvádí, že policisté jej kontaktovali teprve po hodině a půl od údajné jízdy, při níž se měl dopustit dopravní nehody. Stěžovatel však tvrdí, že "v označené době se svým vozidlem vůbec nejel, nemohl tudíž žádnou nehodu způsobit". Provedené dokazování bylo údajně neúplné: stopy poškození na
I. ÚS 271/98
obou vozidlech "se vzájemně vylučují", nebyly odstraněny pochybnosti o vzniku dopravní nehody vůbec, svědecké výpovědi se lišily. Policisté prý ve vztahu ke stěžovateli od počátku vystupovali předpojatě a zjištěná fakta překrucovali a upravovali proti jeho zájmům. O tom údajně svědčí i to, že v některých dokumentech (předvolání ze dne 8. 4. 1997 a 18. 7. 1997 a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 22. 5. 1997) je v rozporu se skutečností uvedeno, že se stěžovatel podrobil dechové zkoušce na alkohol a tato byla pozitivní. Policisté prý pochybili i tím, že stěžovatele k dechové zkoušce vyzvali až hodinu a půl po dopravní nehodě v jeho bytě, tzn. v době, kdy jej již (nejméně jednu a půl hodiny) nemohli považovat za řidiče, tzn. tato výzva nebyla učiněna bezprostředně po ukončení řízení automobilu. Navíc stěžovatel svoji účast na dopravní nehodě popírá. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně prý konečně trpí formálním pochybením, nebot' v něm není uvedeno jméno oprávněné osoby. Tím prý rozhodnutí chybí jedna z jeho obligatorních náležitostí (§47 odst. 5 správního řádu) a je proto nezákonné.
Proto stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen.
Ústavní soud požádal o vyjádření k ústavní stížnosti účastníka řízení - Okresní soud v Českých Budějovicích a dále Policii ČR - Správu Jihočeského kraje.
Okresní soud v Českých Budějovicích pouze odkázal na napadené rozhodnutí, které ve věci vydal.
Policie ČR - Správa Jihočeského kraje zastává názor, že v souzené věci se vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci, kdy vina stěžovatele byla prokázána především svědectvím přímých účastníků dopravní nehody. Svědci, navrhovaní stěžovatelem, prý byli schopni podat pouze nepřímé svědectví. Zrušením původního rozhodnutí správního orgánu prvního stupně byly odstraněny některé procesní nedostatky. Policie prováděla zákrok bezprostředně po zjištění pachatele nehody a vyzvala jej k "zjištění alkoholu" v přímé souvislosti s ujetím motorového vozidla. Při řešení otázky, "kdy je ještě osoba řidičem", je nutno vycházet nejen z určitého časového odstupu, nýbrž také z toho, že stěžovatel dopravní nehodu neohlásil, nezůstal na místě a policie jej musela vyhledat. Chybějící křestní jméno v podpisu oprávněné osoby v rozhodnutí orgánu prvního stupně nemohlo změnit jeho smysl a proto "neodporuje smyslu zákona, byt' by nebyl tento zákon zcela naplněn". Tato chyba byla ostatně napravena v odůvodnění rozhodnutí odvolacího správního orgánu.
I. ÚS 271/98
Ústavní stížnost je prý ze všech uvedených důvodů návrhem zjevně neopodstatněným.
Podle ustálené judikatury ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a zásadně mu proto nepřísluší ani přehodnocovat dokazování, prováděné v předchozích řízeních, pokud ovšem způsobem provádění tohoto dokazování nejsou porušena stěžovatelova ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Teprve v případě, "kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakožto i s čl. 1 Ústavy ČR" (nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR: sv. 3, C. H. Beck, Praha, 1995, str. 257). Protože těžiště námitek, obsažených v ústavní stížnosti, brojí právě proti způsobu provedeného dokazování a jeho hodnocení, musel Ústavní soud v první řadě posoudit, zda v daném případě nedošlo k "extrémnímu nesouladu" mezi právními závěry a provedenými skutkovými zjištěními.
K tomu závěru však Ústavní soud nedospěl.
Stěžovatel zejména namítá, že v rozhodnou dobu svým vozem nejel a že se tedy na dopravní nehodě vůbec nepodílel. S tímto tvrzením však jsou ve zřejmém rozporu nejen některé provedené důkazy (především svědecké výpovědi svědků H. a P.), ale nepřímo také výpovědi stěžovatele, který např. tvrdil, že "neříkám, že jsem nehodu nezavinil, ale k nehodě došlo v době, kdy jsem ještě žádný alkohol nepil" (správní spis, č.l. 7) a poškozenému F. podle vlastních slov sliboval, že by mu škodu zaplatil (soudní spis, č.l. 7).
Rovněž neopodstatněná je námitka, směřující proti údajné předpojatosti policejních orgánů. Je sice pravda, že v rozhodnutí ze dne 22. 5. 1997 správní orgán prvního stupně chybně uvedl, že se stěžovatel podrobil dechové zkoušce, jejíž výsledek vyzněl pozitivně, toto rozhodnutí však bylo odvolacím orgánem zrušeno, v novém rozhodnutí se tato chybná informace již neobjevovala a tento nedostatek proto byl napraven. V této skutečnosti tedy nelze spatřovat důkaz o údajné předpojatosti policistů vůči stěžovateli a pro tuto domněnku nejsou ani důvody jiné.
Stěžovatel dále namítá, že v době, kdy byl požádán o dechovou, popřípadě krevní zkoušku, již nebyl řidičem ve smyslu cit. vyhlášky č. 99/1989, nebot' policisté
I. ÚS 271/98
jej k ní vyzvali až o jednu a půl hodiny poté, co došlo k dopravní nehodě. K tornu nezbývá než uvést, že o stěžovatelově podnapilosti v době, kdy se dopustil dopravní nehody, svědčí více důkazů, nejen jeho odmítnutí podrobit se dechové zkoušce. Tak např. z protokolu o nehodě v silničním provozu vyplývá, že "stav řidiče V., zjevně pod vlivem alkoholu, patrné z jeho řečí, chování a chůze" (č.l. 3); svědkyně H. uvedla, že "V. byl značně opilý", nebot "'požil v době od 15.45 hod. do 17.30 hod. celou litrovou láhev bílého vína, dále požil nějaký tvrdý alkohol, asi whisky a trochu sektu Bohemia" (č.l. 10) a svědek P. podle způsobu jízdy stěžovatele usoudil, že "před jízdou požil alkohol, nebo se necítil dobře". Policisté proto měli více důvodů se oprávněně domnívat, že stěžovatel se dopravní nehody dopustil poté, co požil alkohol.
Pro úplnost je nutno uvést, že se nelze beze zbytku ztotožnit ani s tvrzením stěžovatele, že jej policisté navštívili až po hodině a půl od spáchání dopravní nehody, nebot' to nekoresponduje s údaji, obsaženými ve správním spise. Jak totiž vyplývá z příslušného správního spisu, k dopravní nehodě došlo kolem 18.30 hod., v 18.45 na místě dopravní nehody byli již policisté a ve 20.10 hod. byl ukončen výslech stěžovatele na obvodním oddělení policie. Z toho tedy vyplývá, že stěžovatel logicky musel být k dechové zkoušce vyzván dříve, než sám uvádí. Ostatně i kdyby bylo stěžovatelovo tvrzení pravdivé, nemělo by v souzené věci zásadní význam. V tomto směru odkazuje ústavní soud na jasné znění napadeného rozsudku, který výkladem §30 odst. 1 písm. ch) zákona č. 200/1990 Sb. přesvědčivě dovodil, proč byl stěžovatel povinen podrobit se dechové zkoušce i po určitém časovém odstupu od nehody.
V otázce chybějícího jména na rozhodnutí správního orgánu prvního stupně se Ústavní soud ztotožňuje s názorem Policie ČR - Správa Jihočeského kraje, obsaženým ve vyjádření k ústavní stížnosti, že chybějící křestní jméno v podpisu oprávněné osoby v předmětném rozhodnutí nemohlo změnit jeho smysl a tato chyba byla navíc později napravena v odůvodnění rozhodnutí odvolacího správního orgánu. Ani tato námitka tedy podle názoru Ústavního soudu nemůže vést k domněnce, že by byl napadený rozsudek protiústavní.
Pokud jde konečně o tvrzení stěžovatele, že stopy poškození na obou vozidlech "se vzájemně vylučují" a že v předchozím řízení údajně nebyly odstraněny pochybnosti o vzniku dopravní nehody vůbec - nebot' jednotlivé svědecké výpovědi
I. ÚS 271/98
se navzájem lišily - je zřejmé, že toto tvrzeni spadá jednoznačně do oblasti přehodnocování dokazování, jež Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší (srov. str. 5).
Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 pism. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 1998
JUDr. Vojen Güttler
Předseda senátu Ústavního soudu