Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 04.08.1998, sp. zn. I. ÚS 280/97 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 81/11 SbNU 241 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:1.US.280.97

sp. zn. I. ÚS 280/97 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti stěžovatele L. P., zastoupeného JUDr. J. H., účastníků řízení - Okresního soudu v České Lípě a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, vedlejšího účastníka - Diamo, s. p., Stráž pod Ralskem, zastoupeného JUDr. J. H., proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 9. 12. 1996, č.j. 12C 2565/94-94, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 18. 3. 1997, č.j. 30 Co 167/97-111, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: V záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu v České Lípě byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, jíž se domáhal změny rozsudku Okresního soudu v České Lípě, č.j. 12C 481/87-102, tak, aby bylo žalovanému (Diamo, s.p., Stráž pod Ralskem) uloženo platit žalobci-stěžovateli peněžitý důchod ve výši 2.342 Kč od 1. 4. 1986. Okresní soud zjistil, že tímto původním rozsudkem ze dne 5. 9. 1989 byl návrh stěžovatele na přiznání peněžitého důchodu ve výši 2.342 Kč z důvodu nemoci z povolání zamítnut, neboť podle znaleckých posudků MUDr. J. R. a Fakulty všeobecného lékařství UK Praha u stěžovatele v minulosti ani v době posouzení nebyla přítomna a prokázána epikondylitida jako nemoc z povolání. V souzené věci byla usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 12. 9. 1994, č.j. 12 C 281/93-32, povolena obnova řízení, protože od původního rozhodnutí ve věci se stěžovatel podrobil operaci a operatér vypověděl, že s největší pravděpodobností mají stěžovatelovy zdravotní problémy příčinu v jeho předchozím pracovním zařazení. Stěžovatel uvedl, že u žalovaného (Diamo, s.p.) pracoval od 18. 6. 1968 až do 1. 4. 1986 jako lamač a protože mu 1. 4. 1985 bylo "sděleno" ohrožení nemoci z povolání, byl činný od tohoto data jako kancelářský pracovník. Do 31. 10. 1990 pracoval u žalovaného v povrchovém provozu a vyjádřil názor, že nově vypracované znalecké posudky a výpověď operatéra MUDr. J. musí potvrdit existenci nemoci z povolání. Okresní soud ze znaleckého posudku prof. M. K. z Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně zjistil, že u stěžovatele se nejednalo ani nejedná o epikondylitidu (chorobu z povolání), nýbrž o "projíkované bolesti do oblasti ramenních a loketních kloubů při základním onemocnění postihujícím krční páteř", přičemž jeho invalidita nebyla v příčinné souvislosti s nemocí z povolání a zjištěné onemocnění mezi nemoci z povolání nepatří. Protože okresní soud na základě uvedeného znaleckého posudku dospěl ke stejným závěrům jako v předchozím rozsudku (č.j. 12 C 481/87-102), shledal je správným a návrh na jeho změnu zamítl. Citovaný rozsudek Okresního soudu v České Lípě potvrdil v záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že bylo zjištěno, že stěžovatel trpí onemocněním ramenních a loketních kloubů (epikondylitidou), což vyplývá z vyšetření přednosty oddělení chorob z povolání MUDr. P., ze závěrů posudkové lékařské komise ze dne 8. 7. 1986, z ortopedického vyšetření ze dne 6. 9. 1984 a ze závěrů závodního lékaře MUDr. B. K. ze dne 29. 6. 1993. Tito lékaři se domnívali, že onemocnění ramenních a loketních kloubů souvisí s původním zaměstnáním stěžovatele jako lamače, takže se jedná o nemoc z povolání, což potvrdil jako "velmi pravděpodobné" i přednosta ortopedického oddělení Nemocnice s poliklinikou v České Lípě MUDr. K. H. Protože však všechny lékařské zprávy vycházely z poznatků určitých lékařských profesí, byly již v původním řízení zpracovány znalecké posudky znalcem z oboru zdravotnictví, pracovních úrazů a nemocí z povolání MUDr. J. R. a Fakultou všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze. Podle obou posudků výkon práce horníka-lamače a záchranáře neměl příčinnou souvislost se vznikem epikondylitidy, protože základní příčinou onemocnění ramenních a loketních kloubů není tato práce, nýbrž onemocnění páteře, jež postihlo nejprve oblast krční páteře a postupně i její další úseky. Toto onemocnění krční páteře, které nesouvisí s prací stěžovatele u žalovaného, je tedy příčinou vzniku epikondylitidy. Od posledního soudního rozhodnutí došlo údajně pouze k té změně, že dne 5. 11. 1992 byl stěžovatel operován MUDr. O. J., který při kontrole dospěl k závěru, že degenerativní změny v úponu svalu na epikondylu u pravého lokte svědčí o původu onemocnění s největší pravděpodobností jednostranným chronickým zatěžováním. Tento závěr však byl podle názoru krajského soudu vysloven toliko na základě odborných znalostí operatéra, "nikoli veškeré dostupné zdravotní dokumentace stěžovatele a kvalifikace soudního znalce v oboru" a pouze v rámci určité míry pravděpodobnosti. Proto byl v řízení před okresním soudem vypracován znalecký posudek prof. M. K. z Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně (viz výše). Krajský soud na základě všech tří zmíněných znaleckých posudků (prof. K., MUDr. R. a Fakulty všeobecného lékařství UK v Praze) dospěl k názoru, že stěžovatel neprokázal příčinnou souvislost mezi onemocněním epikondylitidou a svou prací lamače u žalovaného a neunesl tedy důkazní břemeno. Proto krajský soud citovaný rozsudek okresního soudu potvrdil. V záhlaví uvedené rozsudky napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že jimi byla porušena jeho "základní práva zaručená ústavou a základní listinou lidských práv", neboť mu prý obecné soudy odepřely právo na provedení důkazních prostředků výslechem svědků a vypracováním revizního znaleckého posudku. To prý vedlo k nerespektování jeho práva na "spravedlivé rozhodnutí státního orgánu" a k porušení zásady materiální pravdy. Znalec MUDr. K., jehož úkolem bylo "posoudit rozpory mezi dřívějšími znaleckými posudky a výpovědí lékaře", který stěžovatele operoval, prý tento úkol nesplnil a naopak se zabýval otázkami, jež mu nepříslušelo posuzovat a "některé jím uváděné skutečnosti byly nepravdivé a zavádějící", neboť "v posudku polemizoval o smyslu výpovědi zainteresovaných lékařů tím způsobem, že tvrdil, že to co řekli, mysleli jinak, čímž zpochybnil jejich výpovědi." MUDr. K. se údajně zejména nevypořádal s nálezem zjištěným při operaci stěžovatelova lokte a znalci, kteří zpracovávali znalecké posudky v předchozím řízení neměli k dispozici poznatky zjištěné až při samotné operaci a tudíž k nim nemohli zaujmout stanovisko. Posudek MUDr. K. prý obsahuje stati z předchozích znaleckých posudků a není proto originální a nepodjatý a je nutno jej pokládat za nevěrohodný a důkazně bezcenný. Nemoc z povolání byla stěžovateli "přiznána" po řadě vyšetření a po téměř ročním sledování a léčení a po vypracování posudku Ústavem hygieny a bezpečnosti práce ČSUP Příbram. "Rozhodnutí" bylo provedeno MUDr. P., registrovaným jako soudní znalec pro nemoci z povolání, který je přednostou specializovaného pracoviště pro choroby horníků, leč výslech tohoto svědka soud zamítl. Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozsudky byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť mu bylo odepřeno právo na provedení důkazů výslechem svědků MUDr. P., popř. jiných lékařů z bývalého ZÚNZ Příbram, kteří nemoc z povolání zjistili a zaznamenali a mimo to nebyl vypracován revizní znalecký posudek "s ohledem na neúplnost a neobjektivnost" posudku MUDr. K. Proto stěžovatel navrhl, aby byly oba citované rozsudky okresního a krajského soudu zrušeny a prohlásil, že souhlasí s tím, aby bylo od ústního jednání upuštěno. Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti a že proto nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Okresní soud v České Lípě a Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec a vedlejší účastník - Diamo, s.p. Okresní soud v České Lípě uvedl, že posudek znalce MUDr. K. beze zbytku řeší danou problematiku. Návrhu stěžovatele na odročení jednání za účelem zajištění listiny (vyjádření Ministerstva zdravotnictví) bylo vyhověno a další dokazování prý bylo nadbytečné, neboť v tomto řízení i v řízení před povolením obnovy řízení byly soudem vyžádány znalecké posudky MUDr. R. a fakulty Všeobecného lékařství UK a byl vyslechnut operatér MUDr. J. Znalec MUDr. K. se s výsledky předchozího dokazování vypořádal ve znaleckém posudku. Okresní soud na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ve svém vyjádření odkazuje na odůvodnění rozsudku, který v dané věci vydal. Výslech MUDr. P. pokládal za nadbytečný, protože jeho odborné názory byly vyvráceny následnými znaleckými posudky. Krajský soud souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Diamo, s.p., s námitkami stěžovatele nesouhlasí a uvádí, že obecné soudy postupovaly zcela v souladu s §§120 a 127 občanského soudního řádu a že v původním i v obnoveném řízení byly vypracovány potřebné znalecké posudky. Závěry těchto posudků se shodují v tom, že se u stěžovatele nejedná o nemoc z povolání (epikondylitidu), nýbrž - podle znalce MUDr. J. R. - o oboustrannou epikondylitidu obou pažních kostí, jež je projevem postižení krční páteře spolu s dalšími projevy na horních končetinách; to však není nemoc z povolání. Tento závěr potvrdil i revizní posudek Fakulty všeobecného lékařství v Praze a posudek prof. MUDr. K. Znalecký posudek Fakulty všeobecného lékařství v Praze vysvětlil závěry "oddělení nemocí z povolání" tak, že ambulantní lékař musí vycházet z jednorázových vyšetření, nemá dostatečný časový prostor pro studium dokumentace a je více odkázán na anamnestické údaje pacientů. Vedlejší účastník proto navrhl, aby ústavní stížnosti vyhověno nebylo a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není soudem působícím v soustavě obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné. K porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces a tedy k situaci, kdy Ústavní soud zruší rozhodnutí orgánu veřejné moci, proto v zásadě může dojít pouze tehdy, jestliže jsou právní závěry těchto orgánů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění rozhodnutí nevyplývají (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3., C. H. Beck Praha 1995, str. 257 a násl.). V souzené věci se však o takový případ nejedná. Stěžovatel totiž v podstatě pouze napadá věrohodnost znaleckého posudku MUDr. K., vytýká mu jeho údajnou neobjektivnost a nepravdivost a tvrdí, že nesplnil úkol, který mu byl okresním soudem vymezen. Nic takového však obecné soudy neshledaly a jejich názor zastává i Ústavní soud. Znalec MUDr. K. se ve svém posudku přesvědčivě vypořádal s otázkami, jež mu byly kladeny okresním soudem, vyjádřil se rovněž k dotazům, které mu písemně položil stěžovatel a vyhodnocení tohoto znaleckého posudku v kontextu ostatních provedených důkazů je záležitostí obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší zasahovat. Ostatně všechny znalecké posudky, o něž se obecné soudy opřely, se dostatečným způsobem vypořádaly s lékařskými zprávami, jichž se stěžovatel ve své ústavní stížnosti dovolává. Ústavní soud rovněž neshledal žádné pochybení obecných soudů z hlediska procesního, tj. z hlediska naplnění principů práva na spravedlivý proces. V souzené věci došlo k obnově řízení, obecné soudy dokazování provedly, s jednotlivými důkazy se náležitě vypořádaly, stěžovatel byl právně zastoupen a plně využíval svého práva aktivně působit v rámci občanského soudního řízení. Ve skutečnosti proto stěžovatel obecným soudům vytýká toliko způsob hodnocení provedených důkazů, což Ústavnímu soudu zpravidla přehodnocovat nepřísluší. Za tohoto stavu Ústavní soud dospívá k závěru, že Okresní soud v České Lípě a Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci základní právo stěžovatele, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny neporušily. Protože ani Ústavní soud sám neshledal porušení některého jiného základního práva nebo svobody stěžovatele, zakotveného v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy. Proto Ústavní soud ústavní stížnost zcela zamítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 4. srpna 1998