ECLI:CZ:US:1998:1.US.303.98
sp. zn. I. ÚS 303/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele JUDr. V. P., zastoupeného JUDr. O. S., advokátkou, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 1998, čj. 12 Co 219/98 - 95, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 4. 1997, čj. 26 C 176/96 - 30, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáními, která došla Ústavnímu soudu dne 2. 7. 1998 a dne 1. 9. 1998. Z důvodu procesní ekonomie byla spojena ke společnému projednání.
Svými podáními se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 1998, sp. zn. 12 Co 219/98, kterým bylo jednak odmítnuto jeho odvolání jako navrhovatele a jednak nepřipuštěno zpětvzetí návrhu na rozvod manželství po vydání rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 4. 1997, sp. zn. 26 C 176/96. Rovněž žádá zrušení posledně uvedeného rozsudku, kterým bylo rozvedeno jeho manželství a schválena dohoda rodičů o svěření nezletilých dětí do výchovy matce. Má za to, že uvedenými rozhodnutími byl dotčen ve svých základních právech a svobodách vyplývajících z čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
K podanému návrhu ústavní stížnosti je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. zákonem o rodině, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů provedených obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jinak nehodnotí důkazy provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93).
Jestliže se namítá porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je nutno si uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z citovaného článku Listiny základních práv a svobod, jakož i z dalších ustanovení a z článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v námitce, že odvolací soud navrhovateli znemožnil volně disponovat s návrhem na rozvod manželství, když již rozhodl soud prvního stupně, ale jeho rozhodnutí nenabylo právní moci a postupoval ve smyslu ustanovení §208 o. s. ř., a nikoli podle ustanovení §96 odst. 3 a §211 o. s. ř. Jak již uvedl i odvolací soud, postup podle ustanovení §96 odst. 3 o. s. ř. se uplatní při zpětvzetí návrhu, k němuž dojde v řízení před soudem prvního stupně, tedy v době před vyhlášením rozhodnutí, kterým je řízení u tohoto soudu skončeno. Odvolací soud tedy postupoval zcela v intencích zákonného ustanovení §208 o. s. ř., když uvedl, že odpůrkyně od počátku s rozvodem manželství souhlasila a i v současné době nemá zájem na jeho pokračování. Tyto důvody shledal ve smyslu ustanovení §208 o. s. ř. vážnými a zpětvzetí návrhu nepřipustil. Takovou argumentaci Ústavní soud za situace, kdy ani stěžovatel tyto vážné důvody odpůrkyně nevyvrátil, považuje za dostačující a logickou.
Pokud jde o namítané porušení čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, citované ustanovení garantuje ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Postup soudů, které v souladu se zákony, zejména zákonem o rodině, rozhodovaly o úpravě práv a povinností k nezletilým dětem, není možné považovat za zásah neoprávněný, neboť je zákonem dovolen. K namítanému porušení zákonných ustanovení zákona o rodině je třeba uvést, že oba soudy se při svém rozhodování zabývaly otázkou vážnosti rozvrácení vztahů mezi manželi i možností plnění účelu manželství. Vzhledem k nejzákladnější podstatě manželství, kterou je dobrovolnost svazku ze strany obou partnerů, nelze přehlížet postoj druhého partnera, u něhož již není snaha po zachování manželství a rodiny.
Ústavní soud se podrobně zabýval i námitkou, že bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, jak vyplývá z Listiny základních práv a svobod, případně z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nicméně nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů takové porušení nastalo a musel proto považovat ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněné.
Ze shora uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu než návrhy ústavních stížností podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. listopadu 1998 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu