ECLI:CZ:US:1998:1.US.334.98
sp. zn. I. ÚS 334/98
Usnesení
I. ÚS 334/98
CESKA REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem o ústavní stížnosti I. H., zastoupeným JUDr. I. B., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 1. 1998, č.j. 2 Cdon 1847/97-101, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 1997, č.j. 13 Co 370/96-91, takto:
Ústavní stížnost se o d m f t á.
Odůvodnění:
Navrhovatel se ústavní stížností ze dne 24. 7. 1998 domáhá přezkoumání výše
I. ÚS 334/98
matky navrhovatele a jeho péče o ni v důsledku její nepohyblivosti. O zdravotním stavu své matky navrhovatel žádný důkaz nepředložil.
Navrhovatel v této souvislosti uvedl, že rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 1997, č.j. 13 Co 370/96-91, mu byl doručen dne 28. 7. 1997. Proti tomuto rozsudku podal dovolání, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 22. 1. 1998, č.j. 2 Cdon 1847/97-101, odmítl. Toto usnesení mu bylo doručeno dne 21. 4. 1'998.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 cit. zákona), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR bylo stěžovateli doručeno dne 21. 4. 1998 a ústavní stížnost byla podána až 24. 7. 1998. Vzhledem k tomu, že dovolání Nejvyšší soud ČR odmítl, pak posledním prostředkem, který zákona k ochraně práva stěžovatel poskytoval, bylo odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl dne 19. 6. 1997 pod č.j. 13 Co 370/96-91. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 29. 7. 1997. V této souvislosti je třeba uvést, že pokud není jisto, zda dovolání, které stěžovatel podal proti rozsudku Krajského soudu v Brně, je přípustné či nikoli, pak kromě dovolání měla být - podle ustálené judikatury ústavního soudu - včas podána i ústavní stížnost. V souzené věci je však zřejmé, že byla podána až po uplynutí zákonné 60denní lhůty.
Žádosti stěžovatele o prominutí zmeškání zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti nelze vyhovět, nebot' v daném případě nemůže ústavní soud použít ustanovení §63 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, týkající se subsidiárního použití občanského soudního řádu v řízení před ústavním soudem, tedy aplikovat ustanovení §58 občanského soudního řádu o prominutí zmeškání lhůt. Přiměřené použití občanského soudního řádu je možné pouze za podmínky, že zákon č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nestanoví nic jiného. V tomto případě však ani ust. §43 odst. 1 písm. b), ani ust. §72 odst. 2 cit. zákona dispoziční volnost neposkytuje. Tento názor zaujal ústavní soud již v některých jiných věcech, např. ve věci sp. zn. I. ÚS 244/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení - svazek 5, vydání 1., Praha C. H. Beck, 1997, usnesení č. a, a také ve věci sp. zn. IV. ÚS 248/96, publikované v téže Sbírce - svazek 6, usnesení č. 31.
I. ÚS 334/98
Proto ústavní soud ústavní stížnost, která byla podána po lhůtě stanovené pro její podání, podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 1998
-
JUDr. Vojen Güttler soudce zpravodaj