ECLI:CZ:US:1998:1.US.422.98
sp. zn. I. ÚS 422/98
Usnesení
I. ÚS 422/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti T. M., zastoupeného advokátem JUDr. M. Z., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. 4. 1998, sp. zn. 1 T 19/98, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 1998, sp. zn. 9 To 347/98, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 byli stěžovatel společně s obžalovaným M. K. shledáni vinnými, že v přesně nezjištěné době ve druhé polovině roku 1997 v Praze pozměnili občanský průkaz č.... znějící na jméno J. P. , nar. 10. 8. 1974, tak, že vyměnili fotografii a upravili dobu jeho platnosti a s takto pozměněným občanským průkazem M. K. zřídil u několika peněžních ústavů účty, na které stěžovatel na základě falšovaných dokladů firmy Český plyn, k.s., převedl částky v celkové výši 846.861,20 Kč, čímž spáchali pokus trestného činu podvodu podle ustanovení §8 odst. 1 a §250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) trestního zákona. Za tento trestný čin byli oba obžalovaní odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání dvou let.
V odůvodnění rozsudku Obvodní soud pro Prahu 9 zejména uvedl, že stěžovatel sice trestnou činnost, která mu byla kladena za vinu, popřel, leč jeho obhajoba prý byla vyvrácena důkazy, řádně provedenými u hlavního líčení,, a to výpověďmi svědků, znaleckými posudky, listinnými důkazy a výpověďmi spoluobžalovaného K. včetně jeho konfrontace se stěžovatelem. Svědek ing. J. P., pracovník firmy Český plyn, k.s., dosvědčil, že na účtech
I. ÚS 422/98
jejich firmy došlo k "pohybu", k němuž nikdo z oprávněných pracovníků nedal pokyn, a že některé doklady firmy byly zneužity a opatřeny falšovanými podpisy jeho i druhého odpovědného pracovníka. Tyto finanční částky byly poukázány na účty zřízené na jméno J. P., později se však uvedené firmě povedlo zabránit vzniku škody. Tento svědek zároveň sdělil, že stěžovatel byl určitou dobu zaměstnancem firmy T., tj. právního předchůdce poškozené firmy. Další svědecké výpovědi prý především potvrdily skutečnost, že se oba obžalovaní navzájem znali a stýkali. Ze znaleckého posudku Policie ČR - Kriminalistického ústavu vyplynulo, že příslušné dokumenty byly zfalšovány a že - podle daktyloskopických expertíz - některé ze zajištěných písemností museli mít v držení oba obžalovaní, popř. alespoň jeden z nich. Na základě takto provedeného dokazování dospěl Obvodní soud pro Prahu 9 k závěru o vině stěžovatele a rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku napadeného rozsudku.
Napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo odvolání stěžovatele proti citovanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 zamítnuto. V odůvodnění usnesení soud uvedl, že soud I. stupně provedl potřebné důkazy, jež náležitě vyhodnotil. Trestná činnost stěžovatele a jeho usvědčení prý vycházelo zejména (1.) z výpovědi odsouzeného K., který stěžovatele jednoznačně označil za svého spolupachatele, (2.) ze skutečnosti, že stěžovatel byl "v určitém vztahu, byt' jako bývalý zaměstnanec, k poškozenému podniku", (3.) ze svědecké výpovědi bratra odsouzeného K. - T. K. a konečně (4.) z daktyloskopické stopy na listinách zajištěných u K.. K námitkám stěžovatele, že nebyl konfrontován s pracovníky firmy Český plyn a že nemohl znát jejich obchodní partnery a čísla účtů, odvolací soud uvedl, že vyšetřování vedlo jednoznačně k objevení vztahu stěžovatele k poškozenému a že "nemůže být vyloučeno, že právě v podniku poškozeného existuje další osoba, která je komplicem odsouzeného K. a obžalovaného M., rozhodně však z vyšetřování vyplývá, že nějaké osobní vztahy k zaměstnancům Českého plynu měl obžalovaný až do poslední doby." Navíc se prý prokázalo, že stěžovatel do objektu Českého plynu docházel. Domovní prohlídka, jíž se domáhal, by prý v jeho případě neměla význam, nebot' byl dostatečně varován zatčením spolupachatele K..
V záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že jeho údajná trestná činnost byla posouzena povrchně, nebyly dodrženy základní zásady trestního řízení a tím byla porušena i jeho ústavně zaručená základní práva a svobody. V průběhu celého přípravného řízení se prý na něj hledělo jako na pachatele,
I. ÚS 422/98
přestože se trestné činnosti nedopustil a jeho vina nebyla prokázána. Důkazní prostředky, navrhované stěžovatelem, prý byly odmítány jako nedůvodné a nikdy nebyl zjištěn takový stav věci, který by jeho nevinu vyvracel. Spoluobžalovaný K. se údajně svým svědectvím proti stěžovateli dopustil "rodinného komplotu". Pokud soudy vycházely z toho, že stěžovatel byl zaměstnancem právního předchůdce poškozené firmy, měly prý vyhovět jeho návrhu na provedení konfrontace s pracovníky účtárny, kterou by byla potvrzena stěžovatelova nevina. Stěžovatel nebyl zachycen ani na videozáznamech z příslušných bank a jeho návrhy na konfrontaci s pracovníky bank byly zamítnuty. Orgány činné v trestním řízení u stěžovatele neprovedly ani domovní prohlídku. Daktyloskopickou stopu na předmětném dokladu stěžovatel vysvětluje tak, že mu K. - s cílem jej kompromitovat - nabízel k prodeji doklady, jež u něj byly později nalezeny.
Proto stěžovatel navrhl, aby byla napadená rozhodnutí zrušena a jejich vykonatelnost odložena, nebot' "nástupem trestu dne 5. 10. 1998 by ústavní stížnost ztratila význam."
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Obvodní soud pro Prahu 9 a Městský soud v Praze.
Obvodní soud pro Prahu 9 upozornil na skutečnost, že "v tomto případě je ústavní stížnost koncipována především jako další opravný prostředek, domáhající se změny meritorního rozhodnutí" a že jednotlivé stížnostní námitky byly již uplatněny v řízení před obecnými soudy. Obecné soudy se jimi zabývaly a dospěly k závěru, že obhajoba stěžovatele byla řádně provedenými důkazy vyvrácena. Proto Obvodní soud pro Prahu 9 navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta nebo zamítnuta.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření pouze odkázal na odůvodnění usnesení, které v dané věci vydal.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů může ústavní stížnost podat ten, kdo tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy: Stěžovatel sice v ústavní stížnosti prohlašuje, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená základní
I. ÚS 422/98
práva nebo svobody, leč bližší konkretizace toho, která základní práva nebo svobody byla porušena, zcela chybí. Podstata ústavní stížnosti spočívá v tom, že stěžovatel toliko zpochybňuje způsob provedení jednotlivých důkazů a zejména jejich zhodnocení obecnými soudy.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla nepřísluší přehodnocovat dokazování, jimi prováděné. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Proto - za dané situace - by mohl Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušit - a tím vyhovět ústavní stížnosti - pouze tehdy, pokud by shledal, že v souzené věci jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Totéž platí, pokud jde o vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3., Praha, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Taková situace však v souzené věci nenastala. Z příslušného soudního spisu - na rozdíl od tvrzení stěžovatele - vyplývá, že se obecné soudy daným případem pečlivě a odpovědně zabývaly, provedly poměrně rozsáhlé dokazování a jednotlivé důkazy hodnotily jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Ústavní soud považuje za neopodstatněnou zejména námitku stěžovatele, že se na něj v průběhu celého přípravného řízení hledělo jako na pachatele, přestože mu prý vina nebyla dokázána. Rovněž tvrzení, že spoluobžalovaný K. stěžovatele údajně chtěl kompromitovat a proto jej usvědčoval ze spáchání předmětného trestného činu, Ústavní soud neshledal opodstatněným a podloženým. K námitce, že důkazní prostředky navrhované stěžovatelem byly odmítány jako nedůvodné, nezbývá než konstatovat, že z příslušného soudního spisu vyplývá, že ještě v přípravném řízení - těsně před vznesením obžaloby - bylo výslovně protokolováno, že stěžovatel (obviněný) "nemá návrhy na doplnění dokazování" (č.l. 166). Rovněž v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 9 stěžovatel další návrhy na doplnění dokazování neučinil (č.l. 188). Ani tato námitka tedy není důvodná. Ostatně - bez ohledu na to - i tato stěžovatelova výtka v podstatě směřuje k přehodnocování provedených důkazů, což Ústavnímu soudu - jak již bylo uvedeno - zpravidla nepřísluší.
I. ÚS 422/98
Na základě těchto úvah Ústavní soud konstatuje, že neshledal důvod k závěru, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zmíněnému extrémnímu nesouladu "mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé". V tomto směru tedy Ústavní soud reflektuje svoji ustálenou a dostatečně
známou judikaturu.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 1998
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu