ECLI:CZ:US:1998:1.US.477.97
sp. zn. I. ÚS 477/97
Usnesení
I. ÚS 477/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele J.M., podnikatele podnikajícího pod obchodním jménem Realitní a zprostředkovatelská kancelář C., zastoupeného advokátem JUDr. K.Š., takto:
Návrh ústavní stížnosti se o d m í t á
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 16. 12. 1997.
Napadá v něm rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 1997, čj. 1 Odon 21/97, kterým bylo zamítnuto dovolání ve věci nahrazení dohody stran nutné ke vzniku hospodářské smlouvy ve sporu mezi stěžovatelem na jedné straně a Městskou částí P., spolu s D.N.K., na straně druhé, o převodu vlastnictví k nemovitostem v rozsudku specifikovaným. Stěžovatel uvádí podrobnosti případu a vesměs opakuje námitky, které již uplatňoval během soudního řízení, především pak
polemizuje s výkladem různých právních předpisů a hovoří např. o extenzivní a účelové interpretaci platného práva, která vybočuje z mezí ústavnosti
Z hlediska ústavněprávního stěžovatel v podstatě jen namítá, že napadené rozhodnutí je v rozporu s čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Porušení svých ústavních práv pak shledává především v tom, že se Nejvyšší soud řádně nevypořádal s dolovacími důvody, "čímž nevyčerpal obsah dovolání v celém rozsahu" a "již tím bylo nepochybně porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces v řízení před obecnými soudy". Dovozuje, že "jestliže soud při nalézání práva důsledně nedbá zákonného postupu s bezvýhradným a bezvýjimečným respektováním procesních a hmotněprávních předpisů, pak právo účastníka řízení na spravedlivý proces bylo porušeno a vedlo k nesprávnému rozhodnutí ve věci samé".
Soudce zpravodaj musel nejprve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tato činnost není zaměřena na eventuální porušení běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským soudním řádem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jinak nepřikročuje k hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám
neztotožňoval (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).
Jestliže se namítá porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, pak je si třeba z obecného pohledu uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z Listiny základních práv a svobod, jakož i z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Není ani úkolem Ústavního soudu napravovat situaci, kdy stěžovatel v řízení neunesl důkazní břemeno.
Soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou ČR, je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 odst. 1), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1). Důsledkem nezávislosti soudcovské moci je mimo jiné i to, že obecné soudy jsou při. zjišťování skutkového stavu věci vázány toliko zákonem (čl. 95 odst. 1), v daném případě - co do důkazní stránky věci - ustanoveními občanského soudního řádu. Pokud jde o dokazování v civilním soudním řízení, občanský soudní řád hovoří o právu vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny (§123), stvrzuje zásadu tzv. volného hodnocení důkazů (§132) a především však stanoví, že soud sám rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§120).
Soudce zpravodaj zjistil, že Nejvyšší soud ČR se ve svém rozsudku vypořádal se všemi okolnostmi závaznými pro jeho rozhodnutí a v jeho postupu neshledal namítané porušení ani Ústavy ČR, ani Listiny základních práv a svobod. Shledal odpovídajícím i jeho stanovisko, že se stěžovateli nepodařilo
I. ÚS 477/97
zpochybnit závěr, že závazek státního podniku na obec, resp. její městskou část, nepřešel, takže rozsudek nejen odvolacího soudu, ale i Nejvyššího soudu ČR, je ve svém výsledku správný. Soudce zpravodaj musel proto návrh ústavní stížnosti považovat za zjevně neopodstatněný.
Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 1998 JUDr. Vladimír Paul soudce Ústavního soudu