ECLI:CZ:US:1998:2.US.330.97
sp. zn. II. ÚS 330/97
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA II.ÚS 330/97
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti JUDr. B.G., zastoupeného JUDr. V.J., proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 8. 1996, sp. zn. 1 E 695/96 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 1997, sp. zn. 13 Co 106/97, a proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 11. 1996, sp. zn. E 2366/96 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 7. 1997, sp. zn. 12 Co 13/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud podle ustanovení §43 odst.2 písm.a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů návrh odmítl, neboť se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Stěžovatel ve svém podání uvádí, že Okresní soud Plzeň-město zamítl jeho návrh na zaplacení 15 948 Kč,- s příslušenstvím, které požadoval po Dopravní, zdravotní a záchranné službě. Krajský soud v Plzni výrok soudu I. instance potvrdil. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. 15 Co 132/96, byl nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 157/96, zrušen. Podle názoru stěžovatele se tak stal i rozsudek Okresního soudu Plzeň město ze dne 9. 11. 1995, sp. zn. 12 C 298/94, nepravomocným a nevykonatelným.
II.ÚS 330/97
Krajský soud v Plzni proto porušil čl. 95 odst.1 Ústavy, pokud svým usnesením ze dne 30. 6. 1997, sp. zn. 13 Co 106/97, potvrdil usnesení soudu I. stupně, kterým byl nařízen výkon rozhodnutí tohoto soudu ze dne 9. 11. 1995, sp. zn. 12 C 298/94, ve spojení se zrušeným rozsudkem Krajského soudu Plzeň ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. 15 Co 132/96, a rovněž nařídil výkon rozhodnutí nepravomocných a nevykonatelných rozhodnutí shora uvedených, tentokrát pro uspokojení pohledávek České republiky zastoupené Okresním soudem Plzeň-město ve výši 145,- Kč a 640,- Kč.
Z tohoto důvodu stěžovatel žádá, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 6. 8. 1996, sp. zn. 1 E 695/95, ve znění usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 1997, sp. zn. 13 Co 106/97, a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 11. 1996, sp. zn. E 2366/96, ve znění usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 7. 1997, sp. zn. 12 Co 13/97, po slovech "200,- Kč" počínaje slovy "a podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 9. 11. 1995, sp. zn. 12 C 298/94, k uspokojení pohledávky oprávněného v částce 145,- Kč a podle vykonatelného usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 27. 12. 1995, sp. zn. 12 C 298/94, uspokojení pohledávky oprávněného v částce "640,- Kč".
Z napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 1997, sp. zn. 13 Co 106/97, soudce zpravodaj zjistil, že tento soud rozhodl ve věci oprávněné Dopravní zdravotní a záchranné služby, proti stěžovateli tak, že usnesení soudu I. stupně o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí potvrdil.
Z odůvodnění tohoto rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel již v odvolacím řízení argumentoval dosud neskončeným řízením o jím podané ústavní stížnosti a tvrdil, že řízení, z něhož vzešlo rozhodnutí, které se stalo podkladem výkonu rozhodnutí, není dosud pravomocně ukončeno.
Odvolací soud zdůraznil, že při posuzování této věci je třeba vycházet z ustanovení §§251 a 261 odst. 1 o. s. ř. a zkoumal, zda byly splněny podmínky
II.ÚS 330/97
nezbytné pro výkon rozhodnutí, jak to ukládá příslušné ust. o. s. ř. Krajský soud konstatoval, že stěžovatel v podaném odvolání neuvedl žádnou z námitek, kterou lze vyřídit v odvolacím řízení.
Krajský soud dále zdůraznil, že pro nařízení výkonu rozhodnutí byly splněny všechny zákonné podmínky, rozhodnutí nabylo právní moci dne 25. 4. 1996 a dnem 29. 4. 1996 se toto rozhodnutí stalo vykonatelným.
Ve vztahu k řízení o ústavní stížnosti pak dovodil, že toto řízení nemá vliv na právní moc a vykonatelnost rozhodnutí o výkonu rozhodnutí a poučil stěžovatele o možnosti domáhat se ochrany svých práv návrhem na povolení odkladu výkonu rozhodnutí, případně návrhem na zastavení výkonu rozhodnutí ve smyslu §268 o. s. ř. V závěru svého rozhodnutí konstatoval, že takový návrh byl již učiněn ze strany oprávněného a soud I. stupně o něm bude muset rozhodnout, neboť návrh oprávněného na zastavení výkonu rozhodnutí má při projednání přednost před případným návrhem povinného (stěžovatele).
Ústavní stížnost brojí rovněž proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 7. 1997, sp. zn. 12 Co 13/97, kterým odvolací soud změnil usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 11. 1996, č. j. E 2366/96-2 tak, že soud nařídil k uspokojení pohledávky oprávněného v částce 200,- Kč, 145,- Kč a 640,- Kč výkon rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. 11. 1994, sp. zn. 12 C 183/94, ze dne 9.11. 1995, sp. zn. 12 C 298/94, a rozhodnutí téhož soudu ze dne 27. 12. 1995, sp. zn. 12 C 298/94, srážkami ze mzdy povinného proti plátci-České správy sociálního zabezpečení. Návrh na nařízení výkonu rozhodnutí k uspokojení pohledávky oprávněného v částce 200,- Kč podle usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 8. 11. 1995, sp. zn. 10 C 452/93, byl zamítnut, neboť krajský soud ze spisu tohoto soudu zjistil, že citované usnesení stěžovateli nebylo doručeno. Stěžovatel v podaném odvolání rovněž argumentoval podanou ústavní stížností a žádal, aby odvolací soud do doby vyřízení ústavní stížnosti o návrhu na výkon rozhodnutí nerozhodoval.
II.ÚS 330/97
V odůvodnění napadeného usnesení vycházel odvolací soud ze závěru, že v době rozhodování soudu I. stupně byla všechna rozhodnutí vykonatelná, mimo usnesení Okresního soudu Plzeň-město, o jehož částí návrhu soud rozhodl odmítavě.
Pokud se týká námitek stěžovatele, že výkon rozhodnutí nelze nařídit z toho důvodu, že proti nim bylo podáno dovolání nebo ústavní stížnost, pak krajský soud zdůraznil, že ve stádiu nařízení výkonu rozhodnutí zkoumá soud pouze soulad návrhu na zahájení řízení s předloženým titulem pro jeho výkon a vykonatelnost tohoto titulu pro předmětný výkon rozhodnutí. Námitky stěžovatele mohou být proto předmětem dalšího řízení formou podání návrhu na odklad výkonu rozhodnutí.
Nařízení exekuce předpokládá, že rozhodnutí o jehož výkon jde, spadá jednak do pravomoci příslušných soudů a je vykonatelné. Při nařízení exekuce je pak rozhodný stav v době rozhodování soudu I. stupně, přičemž exekuční titul při prodeji movitých věcí musí být vykonatelný již v době zahájení řízení. Pro rozhodování odvolacího soudu byl tedy rozhodující stav (vykonatelnost rozhodnutí) v době vydání usnesení soudu I. stupně.
Ve smyslu ustanovení §58 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb. jsou nálezy Ústavního soudu vykonatelné doručením jejich písemného vyhotovení účastníkům řízení. Po skončení řízení o ústavní stížnosti zrušením rozhodnutí obecného soudu nastane situace, jakoby řízení před obecnými soudy dosud neskončilo. Jde však o procesní závěr, který lze promítnout v daném případě do ustanovení §268 odst.1 písm. b) o. s. ř., které stanoví, že výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže rozhodnutí, které je jeho podkladem, bylo po nařízení výkonu zrušeno nebo se stalo neúčinným. Ke zrušení exekučního titulu může tedy dojít m. j. též v řízení o ústavní stížnosti, jehož procesním důsledkem je důvod k zastavení exekuce, pouze však za situace, jestliže k němu došlo po nařízení exekuce.
Dosud platná judikatura dává v případě současně podaného odvolání povinného proti nařízeného výkonu rozhodnutí a návrhu na zastavení nařízeného výkonu
II.ÚS 330/97
rozhodnutí přednost tomu, že odvolací soud nejprve rozhodne o podaném odvolání a teprve poté o návrhu na zastavení soudního výkonu. Tento postup ostatně odpovídá i ustanovení §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř., kdy o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí lze rozhodovat jen tehdy, byl-li návrh na zastavení podán až po právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí.
Odvolací soud tedy v napadených usneseních nepochybil, pokud rozhodoval nejprve o podaném odvolání stěžovatele proti nařízenému výkonu rozhodnutí a teprve poté, jak to sám uvádí i v usnesení, sp. zn. 13 Co 106/97, bude o návrhu o zastavení výkonu rozhodnutí ve smyslu §268 o. s. ř. rozhodovat soud I. stupně.
Tento postup je odrazem práva oprávněného, aby jeho nárok na výkon rozhodnutí byl projednán přednostně a teprve poté, aby bylo rozhodováno o dalších námitkách povinného.
Senát Ústavního soudu proto podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, neboť obecné soudy postupovaly tak, jak jim to ukládají příslušná ust. o. s. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 23. listopadu 1998