ECLI:CZ:US:1998:2.US.413.97
sp. zn. II. ÚS 413/97
Usnesení
II. ÚS 413/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti C.M .a Ing. M.M., zastoupených advokátem Mgr. J.B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 1997, č. j. 33 Ca 71/97-16, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Katastrálního úřadu P., jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatelé napadli ústavní stížností usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 1997, č. j. 33 Ca 71/97-16, kterým bylo zastaveno řízení ve věci jejich žaloby proti rozhodnutí Katastrálního úřadu P. dne 29. 4. 1993, č. j. V1/2656/93/3070/KU. Městský soud v tomto řízení opětovně posuzoval žalobu stěžovatelů, když původní usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 1995, č. j. 38 Ca 150/95-9, bylo zrušeno nálezem ústavního soudu ze dne 11. 6. 1997, sp. zn. I. ÚS 279/95.
V tomto nálezu Ústavní soud došel k závěru, že zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, obsahuje v §4 ustanovení o tom, že účastníky řízení o povolení vkladu jsou jen účastníci právního úkonu. Nesprávná aplikace zákona spočívá v tom, že příslušné orgány veřejné moci pokládají tento zákon za lex specialis do té míry, že jeho interpretací docházejí k jeho izolaci v právním systému a neberou zřetel ani na stěžejní zásady správního řádu, a to přesto, že citovaný zákon v §3 odst. 2 stanoví, že na řízení o povolení vkladu se vztahuje zákon o správním řízení (správní řád), pokud citovaný zákon nestanovil jinak. Toto ustanovení "jinak" však nezpůsobuje derogaci správního řádu a ponechává v platnosti taková ustanovení jako §14 odst. 1, že účastníkem řízení je ten, o jehož právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech má být v řízení jednáno nebo jehož práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být rozhodnutím přímo dotčeny, jakož i ten, kdo tvrdí, že může být rozhodnutím ve svých právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech přímo dotčen.
I
11. ÚS 413/97
Správná aplikace má význam zejména ve spoluvlastnictví, jež velmi úzce navazuje na ochranu vlastnického práva poskytovanou zejména podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zde nelze vystačit s tvrzením, že vkladem provedeným bez vědomí spoluvlastníka se vlastně nic nestalo, když on o své předkupní právo, konstituované v §603 občanského zákoníku, nepřišel. Listina zaručuje vlastníkům ochranu jejich práv se stejným zákonným obsahem. Spoluvlastnictví je výrazem vlastnického vztahu ke společné věci s tím, že spoluvlastník může se svým podílem nakládat jen s ohledem na zájmy ostatních spoluvlastníků. A proto stejně tak jako nikdo v zásadě nemůže být spravedlivě nucen, aby setrvával ve spoluvlastnickém vztahu, tak nemůže být nucen, aby přijal jiného spoluvlastníka bez projevu vlastní vůle.
Katastrálnímu úřadu i Městskému soudu v Praze Ústavní soud ve svém nálezu vytkl, že nerespektují ustanovení občanského zákoníku o podílovém spoluvlastnictví (§137, §139), o předkupním právu spoluvlastníků (§140, §142), případně o předkupním právu při kupní smlouvě (§603). Navíc podle §2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb., nyní zákona č. 90/1996 Sb., účinky vkladu nastávají nikoliv dnem vkladu, ale dnem, kdy byl návrh na vklad doručen katastrálnímu úřadu, takže ve spojení s ostatními neodůvodněnými interpretacemi není splněna jeho základní povinnost, aby stav katastru stále odpovídal skutečnému stavu věci a občanu není umožněno, aby k úředním zápisům přistupoval v dobré víře.
Proto usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 1995, čj. 38 Ca 150/959, zrušil pro rozpor s ustanovením čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 2, čl. 38 odst. 2 Listiny.
V novém řízení, pod sp. zn. 33 Ca 71/97, měl Městský soud v Praze na základě výše citovaného nálezu, sp. zn. I ÚS 279/95, věc posoudit znovu, jsa vázán právním názorem Ústavního soudu. Jeho výsledkem bylo opětovné zastavení řízení podle ustanovení §250d odst. 3 o.s.ř., tentokrát z důvodu aplikace ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění zákona č. 90/1996 Sb., které nabylo účinnosti dnem 1. 7. 1996 a které stanoví, že proti rozhodnutí, kterým se vklad povoluje, není přípustný žádný opravný prostředek, "ani žaloba ve správním soudnictví". Toto usnesení nabylo právní moci dne 9. 9. 1997.
Toto usnesení stěžovatelé napadli novou, včas podanou ústavní stížností ze dne 18. 10. 1997, která byla podána k poštovní přepravě 31. 10. 1997. Městskému soudu v Praze vytkli, že ignoroval nejen závěry nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I ÚS 279/95, kterým bylo jeho předchozí rozhodnutí zrušeno, nýbrž i své vlastní zákonem stanovené povinnosti a pouze se snažil věc urychleně vyřídit. Vyslovili přitom pochybnosti o podivném rozhodování Městského soudu nejen ve věci přezkoumávání správního rozhodnutí o povolení vkladu vlastnických práv do katastru nemovitostí, nýbrž i ve věci určení neplatností předmětné darovací smlouvy. Dále požádali o úhradu nákladů zastoupení.
Po odstranění vad podání mohl Ústavní soud pokračovat v řízení. K tomu si vyžádal soudní spis, sp. zn. 33 Ca 71/97, spis Katastrálního úřadu P., č. j. V-1/2656/93/3070/KU, a vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení.
Za Městský soud v Praze se vyjádřil předseda senátu 33 Ca JUDr. L.M., který poukázal na platné znění §5 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění zákona č. 90/1996 Sb., a navrhl zamítnutí návrhu. Za vedlejšího účastníka se vyjádřila
II. ÚS 413/97
JUDr. A.G. Uvedla, že okruh účastníků řízení je jednoznačně dán a argumentace stěžovatelů by mohla vést k takovým důsledkům jako je omezení práva pořídit závěť bez souhlasu spoluvlastníků. Zdůraznila, že dosud není Katastrálnímu úřadu P. známo, že by se stěžovatelé domáhali svých práv podle příslušných ustanovení o.z., když na LV 746 pro k.ú. S. není vedena žádná poznámka.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížností. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným navrhovatelem, měla stanovené náležitosti, Ústavní soud byl k jejímu projednání příslušný a stěžovatelé byli zastoupeni advokátem s plnou mocí. Proto bylo možno posoudit opodstatněnost ústavní stížnosti.
1.
Na základě podané ústavní stížností, předloženého spisového materiálu a vyjádření účastníků došel Ústavní soud k závěru, že jsou dány podmínky pro odmítnutí návrhu podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Tento závěr dovodil Ústavní soud z následujících skutečností:
a) Ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění zákona č. 90/1996 Sb., které nabylo účinnosti dnem 1. 7. 1996, stanoví, že proti rozhodnutí, kterým se vklad povoluje, není přípustný žádný opravný prostředek, "ani žaloba ve správním soudnictví". Tato podmínka byla v daném případě splněna. Postup Městského soudu v Praze plně odpovídal požadavku právního státu, který vyplývá z nutnosti zákonného podkladu pro jednání orgánů veřejné moci (čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR).
Pro posouzení kompetence takového orgánu byl rozhodný stav v době vydání rozhodnutí, pokud by přechodná ustanovení zákona č. 90/1996 Sb. nestanovila něco jiného. Novela zákona č. 265/1992 Sb. však žádná přechodná ustanovení neobsahuje. Proto k zániku přezkumných oprávnění soudů ve správním soudnictví došlo dnem její účinnosti, tzn. dnem 1. červenec 1996. Jiný postup by mohl vést pouze k vydání nicotného právního aktu, který by nemusel Katastrální úřad v P. respektovat. Jestliže městský soud při aplikaci §5 odst. 3 cit. zákona došel k závěru, že je v souladu s ústavními předpisy a mezinárodními smlouvami, nelze mu vytýkat, že řízení nepřerušil a neobrátil se na ústavní soud.
b) Samí stěžovatelé návrh na zrušení tohoto ustanovení nepodali, proto nebyl dán základní předpoklad postupu podle §78 odst. 1 zákona o ústavním soudu.
II.
II. senát ústavního soudu rovněž neshledal důvody k přerušení řízení a k podání návrhu na zrušení tohoto ustanovení ve smyslu ustanovení §78 odst. 2 zákona o ústavním soudu, i když si byl vědom toho, že jen tímto způsobem by bylo možno prosadit uskutečnění nálezu, sp. zn. I ÚS 279/95. Vedly jej k tomu následující důvody:
a) Zrušením tohoto ustanovení by v daném případě pouze vytvořila možnost pro to, aby bylo se stěžovateli jednáno jako s účastníky řízení a aby se mohli proti případnému provedení vkladu bránit. To však v každém případě mohli jen k tomu
II. ÚS 413/97
určenými prostředky, mezi které patřila do 30. června 1996 žaloba ve správním soudnictví. V rámci prostředků správního soudnictví by však nemohlo být rozhodnuto o platnosti darovací smlouvy, která byla předmětem sporného vkladu do katastru. Stěžovatelé by se současně museli obrátit pořadem civilního práva na soud obecný. Ten však již o platností sporné darovací smlouvy rozhodl pod sp. zn. 11 C 307/93 a 17 C 158/94. Z odůvodnění ústavní stížnosti vyplývá, že platnost darovací smlouvy, která byla podkladem ke spornému zápisu do katastru nemovitostí, již byla řešena k tornu kompetentním orgánem, tj. Obvodním soudem pro Prahu 6 a Městským soudem v Praze.
Nastala proto situace, která je v teorii a praxi ústavního soudnictví označovaná jako mootness (srov. Braveman, D., Banks, W., Smolla, R.: Constitutional Law. 3. vyd., New York 1991, s. 75-85, Barron, J., Dienes, C.: Constitutional Law. 4. vyd., St. Paul 1995, s. 83-85) nebo jako požadavek bezprostředního a přítomného zásahu (unmitelbare und gegenwürtige Belroffenheit) v praxi Spolkového ústavního soudu (např. Bundesverfassungsgerichtsgesetz. Mitarbeiterkommentar. Heidelberg 1992, s. 1174n., K. Schleich: Das Bundesverfassungsgericht. 3. vyd., München 1994, s. 142150) tj. stav, kdy již spor odezněl nebo byl vyřešen jinou cestou a s ohledem na princip minimalizace zásahů do pravomocných rozhodnutí a ekonomie soudního řízení již nemá další smysl řízení v nějaké věci provádět,
b) Nález I. ÚS 279/95 byl stěžovateli vykládán extenzivním způsobem. Nutno proto konstatovat, že přiznání účastenství v předchozím nálezu I. ÚS 279/95 nic nezměnilo na tom, že v případě kladného rozhodnutí o povolení vkladu (a o to v předmětném řízení šlo) nejsou dány řádné opravné prostředky nejen převodci a nabyvateli, nýbrž i případným dalším účastníkům řízení o vkladu. Návrh stěžovatelů v tomto směru (na zrušení příslušných ustanovení zákona č. 265/1992 Sb.) byl také předchozím nálezem odmítnut. Jinak řečeno, předchozí nález odmítl jako nesprávnou aplikací příslušných ustanovení zákona č. 265/1992 Sb., ve znění zákona č. 90/1996 Sb., postup katastrálních úřadů a soudů v tom, že katastrální úřady nejednají jako s účastníky řízení o vkladu vlastnického práva i se spoluvlastníky, kteří nejsou účastníky právního úkonu, na jehož základě k převodu nemovitosti dochází.
Nelze však dovodit, že by na základě tohoto nálezu mohlo být spoluvlastníkům jako účastníkům správního řízení poskytnuto v tomto správním řízení více práv, než mají převodce a nabyvatel jako strany smlouvy. V tomto směru se musí uplatnit speciální ustanovení zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Předchozím nálezem se pouze vytvořila možnost pro to, aby bylo se stěžovateli jednáno jako s účastníky, takže by měli zaručeno, že se dovědí o návrhu na vklad a o probíhajícím řízení.
c) Ani případné zrušení výluky správního soudnictví v podobě zrušení §5 odst. 3 cit. zákona in fine by proto právní pozici, a tudíž osobní zájmy stěžovatelů nemohlo změnit. Katastrální úřad jako orgán státní správy nemá kompetenci přezkoumat platnost občanskoprávních úkonů, nýbrž rozhoduje pouze o povolení vkladu vlastnického práva, pokud jsou splněny zákonem taxativně uvedené podmínky. Protože podle zákonodárce (a v souladu s judikaturou správních soudů v této věci) právní stav do 1. července 1996 s tímto požadavkem nebyl zcela v souladu, byla provedena novelizace zdůvodněná právě ústavně pochybnou možností katastrálních úřadů vstupovat do oblasti vyhrazené nezávislým soudům (srov. Těsnopisecká zpráva
II. ÚS 413/97
o 39. schůzi Poslanecké sněmovny l. vol. obd., s. 1012-1015, Těsnopisecká zpráva o 40. schůzi Poslanecké sněmovny I. vol. obd., s. 358-360).
Předmětem řízení tak bylo pouze usnesení Městského soudu v Praze, které nabylo právní mocí dne 9. září 1997 a které se týkalo možnosti zastavit řízení z důvodu chybějící základní podmínky řízení, a nikoli otázka postavení spoluvlastníků nemovitosti v řízení před katastrálním úřadem o vkladu vlastnického práva k této nemovitosti. Stejně tak nebylo z výše uvedeného důvodu nutno zabývat se v tomto případě spornou otázkou, zda předkupní právo spoluvlastníků z povahy věci vystupuje i v případech bezplatných převodů jako darování v konkrétním případě, neboť výsledek soudního řízení týkající se darovací smlouvy nebyl předmětem ústavní stížnosti.
Proto bylo rozhodnuto, jak je ve výroku usnesení uvedeno. Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, nebylo podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu možné, aby bylo vyhověno návrhu stěžovatelů ani co do uhrazení nákladů jejich právního zastoupení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. 11. 1998 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu