ECLI:CZ:US:1998:3.US.122.98
sp. zn. III. ÚS 122/98
Usnesení
III. ÚS 122/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 22. 10. 1998 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J.M., zastoupeného advokátkou JUDr. R.H., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1575/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou za podmínek stanovených zákonem (§34 odst. 1, 2, §72 odst. 1, 2 a 4 zák. č. 18211993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona), napadl stěžovatel rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. listopadu 1997 (sp. zn. 2 Cdon 1575/97) a tvrdil, že tímto rozhodnutím obecný soud jako orgán veřejné moci porušil jeho ústavně zaručené základní právo vyplývající jak z Ústavy ČR (čl. 10), tak z Listiny základních práv a svobod (čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a čl. 14 odst. 1, 2); aniž by však svá tvrzení z hlediska kritérií v označených článcích ústavního pořádku republiky blíže zdůvodnil, navrhl, aby Ústavní soud vpředu označené rozhodnutí obecného soudu svým nálezem zrušil. V podrobném odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel - stručně shrnuto - obecnému soudu vytýká, že nepřevzal jeho právní názor pokud jde o výklad ustanovení §13 zák. č. 87/1991 Sb., v platném znění, a po účinnosti nálezu Ústavního soudu ze dne 12. července 1994 (publ. pod č. 164/1994 Sb.), a dovozuje, že lhůta k uplatnění z označeného zákona plynoucích náhrad nemá charakter lhůty propadné, ale je toliko lhůtou pořádkovou "která nebránila tomu, aby se rehabilitovaný
po jejím uplynutí nemohl obrátit na soud v obecné promlčecí lhůtě (§101 o. z.), zejména, což dovolací soud ve svém rozhodnutí přehlédl, jestliže ustanovení označeného zákona o šestiměsíční lhůtě (§13 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb.) bylo článkem III zák. č. 115/1995 Sb., s účinností ode dne 8. června 1994 vypuštěno.
Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z odůvodnění jí napadeného rozhodnutí obecného soudu je zřejmé, že stěžovatel (trvale bydlící mimo území ČR) byl (pro trestný čin opuštění republiky - §109 tehdy platného tr. z.) usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. března 1991 rehabilitován a předcházející odsuzující rozsudek byl ve všech jeho výrocích zrušen a trestní řízení proti němu bylo zastaveno; v důsledku toho stěžovatel uplatnil dopisem ze dne 24. května 1995 u Ministerstva financí finanční náhradu za propadlý movitý majetek (§13 odst. 2 zák. č. 8711991 Sb.), a to v zákonem určené výši (60.000,- Kč), nicméně označené ministerstvo jeho návrh jako neoprávněný (dopisem ze dne 17. ledna 1996) odmítlo.
Následně vyvolané řízení před obecnými soudy (návrhem ze dne 20. února 1996) však pro stěžovatele pravomocně skončilo neúspěšně (rozsudek Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 11. června 1997 ve věci 13 Co 265/97), neboť tento soud (souladně se stanoviskem obecného soudu 1. stupně) dovodil, že přes vpředu zmíněný nález Ústavního soudu stěžovateli nárok na finanční náhradu nevznikl; o připuštěném dovolání [§239 odst. 1 o. s. ř. z důvodu §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.] rozhodl posléze dovolací soud tak, že přes opačné stanovisko odvolacího soudu, pokud jde o stěžovatele jako osobu oprávněnou, jemuž toto postavení (napadeným rozsudkem) přiznal, jeho dovolání zamítl, neboť přes tuto rozdílnost právního názoru na důsledky nálezu Ústavního soudu shledal rozhodnutí odvolacího soudu jako věcně správné; zamítavý výrok dovolací soud podrobně odůvodnil - stručně řečeno - tím, že stěžovatelův návrh na zahájení řízení, podaný obecnému soudu I. stupně dne 20. února 1996 byl jako podaný po zákonem stanovené lhůtě, kterou sluší pokládat za lhůtu prekluzivní, posouzen jako opožděný.
III. ÚS 122/98
Odhlédnuto od toho, že stěžovatel na své ústavní stížnosti, byť podrobně odůvodněné, co do merita věci (i když z nemalé míry jde o opakovanou polemiku s rozhodovacími důvody obecných soudů) otázky ústavnosti (napadeného rozhodnutí a řízení jemu předcházejícího) ponechává zcela stranou, maje zřejmě za to, že přezkumná pravomoc Ústavního soudu vůči soudům obecným vyplývá z jeho postavení jakoby další přezkumné instance a že v důsledku toho meritorně přezkoumává rozhodnutí obecných soudů, případně napravuje jejich pochybení, k němuž, ať v rozhodnutí, ať v řízení, jež mu předcházelo, vůbec došlo.
Je-li tomu tak, pak posléze naznačené stanovisko stěžovatele neobstojí.
Jakkoli se totiž mohou námitky ústavní stížnosti vůči rozhodnutí dovolacího soudu jevit jako důvodné, stěžovatel neuvážil, zda Ústavní soud je k meritornímu projednání jeho ústavní stížnosti oprávněn.
Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již dříve v řadě rozhodnutí opakovaně vyložil, že jako orgán ochrany ústavnosti nespadá do organizace obecných soudů, že jeho pravomoc vůči rozhodnutím všech orgánů veřejné moci je dána jen za splnění zvláštních podmínek, mezi něž nespadá přezkum ani věcné správnosti ani legality jejich rozhodnutí (k tomu srov. např. II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha, 1995), a že v důsledku toho není opravnou instancí v obvyklém slova smyslu (k tomu srov. např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994).
Protože jde o konstantní judikaturu Ústavního soudu obecně zcela přístupnou, stačí v podrobnostech stěžovatele na ni odkázat, aniž by se jevila potřeba podrobnějším (opakovaným) výkladem vztah ústavního soudnictví k soudnictví obecnému tak, jak je dán ústavním pořádkem republiky, znovu objasňovat či vymezit.
Z těchto důvodů byla proto posuzovaná ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak z výroku
III. ÚS 122/98
tohoto usnesení je zřejmé, aniž by se jevilo potřebné vést stěžovatele k odstranění vad ve vykázání plné moci, která byla v této věci předložena "odkazem na plnou moc vykázanou ve věci I. ÚS 325/97.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 22. října 1998
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu Ústavního soudu