ECLI:CZ:US:1998:3.US.201.98
sp. zn. III. ÚS 201/98
Usnesení
III. ÚS 201/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 5. 11. 1998 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.S., zastoupeného advokátem JUDr. J.J., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 23 Co 737/97, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 11. 1996, sp. zn. 30 C 494/93, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a v podstatě za podmínek určených zákonem [§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů I. a II. stupně (rozsudek ve věci Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 30 C 494/93, ze dne 14. listopadu 1996 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 1998, sp. zn. 23 Co 737/97) a tvrdil - aniž by toto své tvrzení blíže zdůvodnil - že těmito rozhodnutími obecné soudy jako orgány veřejné moci porušily jeho ústavně zaručené základní právo plynoucí z ustanovení čl. 11 Listiny základních práv a svobod; podle odůvodnění ústavní
III. ÚS 201/98
stížnosti stalo se tak tím, že oba obecné soudy shodně zamítly jeho žalobu na vydání věci (jedné ideální poloviny blíže označené nemovitosti v P.), když byly dospěly ke shodnému závěru, že tvrzené důvody svědčící o jeho odstoupení od kupní smlouvy (§48 odst. 1, 2 obč. zák.), stejně jako důvody pro závěr, že tato smlouva byla svého času (dne 19. června 1980) uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek (§49 obč. zák.), nebyly prokázány. S odkazem na již zmíněný článek Listiny základních práv a svobod a v polemice se závěry obecných soudů obou stupňů proto navrhl, aby obě jejich rozhodnutí (viz vpředu) byly nálezem Ústavního soudu zrušeny.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrno, že stěžovatel posuzovanou nemovitost, přesněji její ideální část, prodal již zmíněného dne stavebně výrobnímu družstvu M., a to za částku (celkem ca 69.000,- Kč), která v sobě obsahovala též tehdy přípustné zvýšení oproti ceně jinak obvyklé, když souhlas s takto zvýšenou cenou udělil příslušný správní orgán ( ONV ). Pokud jde o výši kupní ceny, stěžovatel sice i v ústavní stížnosti připouští, že tato byla sjednána (ve zvýšeném stupni) ve shodě s někdejšími předpisy, tvrdí však, že posuzovaná nemovitost jako tehdy "v soukromém vlastnictví" byla již touto svou povahou záměrně znehodnocována a že její vlastníci (v rozporu zejména s ustanoveními Mezinárodního paktu o občanských a lidských právech) byli tak "diskriminováni", směřuje tedy podstata námitek stěžovatele proti právnímu stavu před listopadem 1989, jímž se cítí poškozen - co do prodeje nemovitosti - jednak neúměrně nízkou kupní cenou, jednak tím, že byl k prodeji nemovitosti (její části) přinucen (tvrzením, že technický stav nemovitosti při neochotě stěžovatele uhradit náklady na opravy povede k demolici).
Co do odstoupení od takto uzavřené kupní smlouvy připustil stěžovatel, že zákonem předpokládaný úkon vůči kupujícímu expressis verbis sice neučinil, nicméně jeho záměr (jako jednostranný projev vůle) byl patrný z obsahu jeho korespondence (dopisu údajně z prosince 1990), v každém případě pak je obsažen v podané reivindikační žalobě.
Z hlediska ochrany ústavně zaručených základních práv je však tvrzení stěžovatele zcela nerozhodné; jakkoli totiž kupní cena sjednaná v polovině roku 1980 se vzhledem k současným poměrům může zdát jako nepřiměřeně nízká, nelze podstatně rozdílná a odlišná
III ÚS 201/98
hlediska dřívější doby (totalitního režimu) přenášet do současnosti, která je ovládána zcela jinými podmínkami a principy. Nadto stěžovatel přehlíží, že Ústavní soud v intencích své judikatury není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů jinak než za splnění zvláštních podmínek, které rovněž již dříve v různých svých nálezech vyložil (k tomu srov. např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994); protože jde o rozhodnutí Ústavního soudu (v příslušné Sbírce) obecně přístupné, zcela postačí stěžovatele na ně odkázat a jen stručně připomenout, že - z hlediska ochrany ústavnosti - Ústavní soud nepřezkoumává ani věcnou správnost ani legalitu rozhodnutí obecných soudů, neboť, mimo jiné, není jim v rámci obecného soudnictví nadřízen, a proto jeho ingerence do jurisdikce obecných soudů je podmíněna splněním zvláštních podmínek (k tomu srov. např. II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995).
Mimo to, pokud stěžovatel zakládá své tvrzení o porušení ústavně zaručeného základního práva plynoucího z čl. 11 Listiny základních práv a svobod, obdobně opomíjí, že i zde Ústavní soud již dříve podrobně vyložil (k tomu srov. např. I. ÚS 115/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 41, Praha 1995) jakou povahu toto právo, pokud ovšem existuje, má a za jakých podmínek mu lze poskytnout ústavní ochranu; s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu nelze proto než uzavřít, že ony zvláštní podmínky v daném případě splněny nejsou a v důsledku toho je stěžovatelova ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti plyne jak z vyložených důvodů, tak - a to především - z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], aniž se jevila potřeba vést stěžovatele k odstranění formálních vad ve vykázané plné moci (§31 odst. 2 zákona).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 5. listopadu 1998
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu Ústavního soudu