ECLI:CZ:US:1998:3.US.242.97
sp. zn. III. ÚS 242/97
Usnesení
III. ÚS 242/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 22. 10. 1998 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R.V., zastoupeného advokátem JUDr. T.S., proti rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 24. 2. 1997, sp. zn. Nt 3572/97, rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 1997, sp. zn. 9 To 406/97, rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 21. 3. 1997, sp. zn. Nt 3730/97, rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 1997, sp. zn. 9 To 405/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, označeným jako doplnění ústavní stížnosti, ze dne 7. 7. 1997, domáhá se stěžovatel zrušení rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 24. 2. 1997 - (sp. zn. Nt 3572/97), rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 1997 (sp. zn. 9 To 406/97), rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 21. 3. 1997 (sp. zn. Nt 3730/97), rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 1997 (sp. zn. 9 To 405/97), usnesení Policie ČR Krajského úřadu vyšetřování v B. ze dne 4. 3. 1997 a 9. 6. 1997 (ČVS: KVV-216/30-96), opatření vyšetřovatele - sdělení obvinění Policie ČR Krajského úřadu vyšetřování v B. ze dne 6. 3. 1997 (ČVS: KVV-216/30-96), opatření vyšetřovatele - sdělení obvinění Policie ČR Krajského úřadu vyšetřování v B. ze dne 8. 4. 1997 (ČVS: KVV-216/30-96), a opatření vyšetřovatele - sdělení obvinění Policie ČR Krajského úřadu vyšetřování v B. ze dne 9.6.1997 (ČVS: KVV-216/30-96) s tím, že zrušení označených rozhodnutí se domáhal v řízení o již dříve podané ústavní stížnosti proti jiným rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci do jeho ústavně zaručených práv (svobod) (viz I. ÚS 19/97). Nálezem Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 19/97, ze dne 7. 1. 1998, bylo o podání stěžovatele rozhodnuto tak, že podle svého obsahu se považuje za novou ústavní stížnost, která bude projednávána samostatně.
Ústavní stížností stěžovatel brojí proti označeným rozhodnutím a opatřením orgánu veřejné moci s tvrzením, že úkony soudu, resp. vyšetřovatele Policie ČR je zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod jednak tím, že zamítly jeho žádost o propuštění
III. ÚS 242/97
z vazby na svobodu (rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 24. 2. 1997, sp. zn. Nt 3572/97, ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 1997, sp. zn. 9 To 406/97) a jednak tím, že rozhodly o dalším prodloužení vazby (rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 21. 3. 1997, sp. zn. Nt 3730/97, ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 1997, sp. zn. 9 To 405/97). V této souvislosti stěžovatel obecným soudům vytýká, že se řádně nevypořádaly s tím, zda tvrzené vazební důvody skutečně existují a dále, že řádně nevyhodnotily jeho zdravotní stav, který mu znemožňuje vyhýbat se trestnímu stíhání. Ve zbytku pak stěžovatel polemizuje s právními a skutkovými závěry obecných soudů, aniž však blíže uvedl, jakým způsobem a které ústavně zaručené základní právo (svoboda) byly označenými rozhodnutími zasaženy.
Jak již bylo konstatováno pod spisovou značkou I. ÚS 19/97, probíhalo před Ústavním soudem řízení o ústavní stížnosti stěžovatele, v němž mimo jiné Ústavní soud zkoumal existenci vazebních důvodů [§67 písm. b) tr. ř.] a v postupu obecných soudů při rozhodování o trvání vazby neshledal zásah do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v této ústavní stížnosti neuplatňuje jiné argumenty či okolnosti, než které již uplatnil dříve, a které již byly podrobeny přezkumu z hlediska ústavnosti, aniž by bylo shledáno porušení základních práv a svobod stěžovatele, nezbylo než posoudit i tuto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, když její zjevná neopodstatněnost vyplývá jak ze samotné povahy důvodů, které jsou v podstatě pouhou polemikou s právními závěry obecných soudů, jak Ústavní soud (I. ÚS 19/97) s odkazem na ustálenou judikaturu dříve dovodil.
Pokud stěžovatel v další části své ústavní stížnosti namítal porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod (aniž by blíže uvedl která a jakým způsobem být měla porušena), pak - podle přesvědčení Ústavního soudu -jde tak o ústavní stížnost nepřípustnou (§75 odst. 1 před středníkem zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona).
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda [§72 odst. 1 písm. a) zákona]. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů, která počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti (§72 odst. 2 zákona). Ústavní stížnost je však nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Jestliže tedy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§141 tr. ř.), když zejména proti usnesení Policie ČR Krajského úřadu vyšetřování v B. ze dne 4. 3. 1997 a 9. 6. 1997 (čj. ČVS: KVV-216/30-96) nepodal ve stanovené lhůtě stížnost a proti opatřením vyšetřovatele, jimiž mu byla sdělena obvinění, nepostupoval v souladu se zákonem (§167 a ve spojení s §174 odst. 2 písm. e) tr. ř.) a z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti nesplnil podmínky stanovené zákonem (§75 odst. 1 zákona).
111. ÚS 242/97
Posuzovaná ústavní stížnost musela proto být z důvodů shora uvedených odmítnuta jednak jako zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona] a jednak jako zjevně nepřípustná [§43 odst. 1 písm. e) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 22. října 1998
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu Ústavního soudu