ECLI:CZ:US:1998:3.US.273.98
sp. zn. III. ÚS 273/98
Usnesení
III. ÚS 273/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 24. 9. 1998 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E.W., zastoupeného advokátem JUDr. R.K., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. března 1998, sp. zn. 28 Cdo 5/98, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, ze dne 1. prosince 1994, sp. zn. 30 Co 448/94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 al. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a za podmínek stanovených zákonem [§30 odst. 1, §31 odst. 1, 2, §34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zákona], napadl stěžovatel rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. března 1998 (ve věci 28 Cdo 5/98) a spolu s ním též rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 1. prosince 1994 (30 Co 448/94) a tvrdil, že oba označené soudy jako orgány veřejné moci svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a v důsledku toho nesplnily ani svou povinnost plynoucí z Ústavy ČR (úst. zák. č. 1/1993 Sb., čl. 95 odst. 1). Podle tvrzení ústavní stížnosti [§72 odst. 1 písm. a) zákona] stalo se tak tím, že oba označené soudy - v rozporu se zákonem - založily svá rozhodnutí na skutkovém zjištění, "které nemělo v podstatné části oporu v provedeném dokazování", nesprávně "z hlediska zákonnosti hodnotily výpověď svědků (ing. F.K. a JUDr. O.H.), stejně jako dopis stěžovatele ze dne 20. září 1993, a v důsledku toho posléze dospěly k nesprávnému závěru, totiž že výzva vedlejšího účastníka (obce S.) (k doplacení kupní ceny za kupní smlouvy stran nemovitostí) byla stěžovateli (se zachovanými právními důsledky) doručena a že kupní cena ve lhůtě v ní stanovená (§517 odst. 1 o. z.) nebyla uhrazena. S odkazem na již dříve zmíněné ústavní předpisy proto navrhl, aby Ústavní soud vpředu označená rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
III. ÚS 273/98
Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrno, že obecné soudy vyšších stupňů - na rozdíl od obecného soudu I. stupně - dospěly ke shodnému závěru, totiž že stěžovatel kupní cenu sjednanou s vedlejším účastníkem (obcí S.) za nemovitosti (v řízení před nimi popsané a přesně označené) nezaplatil ani v dodatečně přiměřené lhůtě (§517 odst. 1 o. z.), ač byl jím k tomu řádně vyzván; tyto své závěry oba obecné soudy také dostatečně, způsobem zákonem vyžadovaným, zdůvodnily (§157 odst. 2 o. s. ř.), Nejvyšší soud ČR pak též z hlediska nedůvodnosti podaného dovolání [§241 odst. 2 písm. d), §237 o. s. ř.]; obecné soudy tak odmítly ztotožnit s verzí stěžovatele, dle níž - stručně shrnuto - výzva k úhradě dlužné kupní ceny mu nebyla (pro závady ve způsobu doručení) doručena řádně a včas.
Nejen z obsahu ústavní stížnosti, ale i ze samotných jejich vývodů expresis verbis vyplývá, že stěžovatel rozhodnutím obou obecných soudů vytýká nezákonnost, a to jak ve způsobu, jakým tyto soudy hodnotily provedené důkazy (soud II. stupně), tak i posléze v právních závěrech, dle nichž "odstoupení od kupní smlouvy" (sc. vedlejším účastníkem) "je účinné", což se mu jeví jako porušení "ustanovení §132, §153 odst. 1 o. s. ř. a ustanovení §45 odst. 1 o. z."; tvrzené porušení již dříve zmíněných ústavně zaručených základních práv však nikterak blíže nezdůvodňuje, maje zřejmě (mylně) za to, že jím tvrzený rozpor závěrů obecných soudů vyšších stupňů se zákonem již sám o sobě zasahuje do oblasti ústavnosti, řečeno jen poněkud jinými slovy, odvozuje stěžovatel tvrzené porušení ústavně chráněných základních práv (příp. porušení Ústavou uložených povinností obecnými soudy) od svého neúspěchu ve věci.
S výhradami stěžovatele, pokud se týká s jeho námitkami protiústavnosti jím napadených rozhodnutí, se však nelze ztotožnit; stěžovatel totiž přehlíží, že ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu Ústavnímu soudu nepřísluší ani přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, vydání 1., Praha, 1995) ani přezkum hodnocení důkazů, tak jak je ve svých rozhodnutích provedly obecné soudy (k tomu srov. např. III. ÚS 150/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2., č. 49, vydání 1., Praha, 1995), a že ingerence Ústavního soudu do jurisdikční činnosti obecných soudů je podmíněna splněním zvláštních podmínek, které Ústavní soud ve své judikatuře již dříve rovněž vyložil (k tomu srov. např. III ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek l., č. 5, Praha, 1994). Protože jde o judikaturu obecně přístupnou, pro stručnost zcela postačí stěžovatele na ni odkázat a - co do posuzované ústavní stížnosti - pouze konstatovat, že ony zvláštní podmínky ve věci stěžovatele splněny nejsou.
Jestliže tedy Nejvyšší soud ČR dospěl - mimo jiné - k závěru, že na nesprávnost skutkového zjištění, které je výsledkem činnosti soudu při hodnocení důkazů, lze usuzovat, jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů, jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl, a že nelze-li soudu v tomto směru vytknout pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, a jestliže takto vyložené zásady - ostatně zcela správně - posléze promítl do důkazní situace tak, jak se to jeví v rozhodnutí odvolacího soudu, nelze tomuto postupu, stejně jako odůvodněným závěrům samotným, ani z ústavního hlediska ničeho vytknout.
Ze všech těchto důvodů byla proto posuzovaná ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak samotným jejím zdůvodněním, tak konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni
III. ÚS 273/98
poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem, jak ze znělky tohoto usnesení je patrno [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 24. září 1998
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu Ústavního soudu