ECLI:CZ:US:1998:3.US.287.98
sp. zn. III. ÚS 287/98
Usnesení
III. ÚS 287/98-13
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, dne 3. listopadu 1998 v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, ve věci ústavní stížnosti D.K., zastoupené advokátkou JUDr. V.B., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. března 1998, sp. zn. 22 Ca 449/97, a proti rozhodnutí O.Ú., okresního pozemkového úřadu, ze dne 21. dubna 1997, č. j. PÚ 908/92-2282-II, o určení vlastnictví dle zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 22. června 1998, tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. března 1998, sp. zn. 22 Ca 449/97, jakož i rozhodnutí O.Ú., okresního pozemkového úřadu, ze dne 21. dubna 1997, č. j. PÚ 908/92-2282-II, o určení vlastnictví dle zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Napadenými rozhodnutími se cítí být dotčena v blíže nespecifikovaných základních právech a svobodách.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh, ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Ca 449/97, který si Ústavní soud vyžádal, a ze správního spisu sp. zn. PÚ 908/92-2282, který si Ústavní soud vyžádal od O.Ú., referátu pozemkového úřadu, bylo zjištěno následující:
O.Ú., referát pozemkového úřadu, dne 26. července 1995 pod sp. zn. PÚ 908/92-2282 rozhodl dle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, že L.Z. a M.Z., takto právní předchůdce stěžovatelky, jsou vlastníky přesně určených nemovitostí. K opravnému prostředku povinné osoby ZD B., Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. května 1996, č. j. 25 Ca 296/95-80, napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc
III. ÚS 287/98-14
správnímu orgánu k dalšímu řízení. Ve svém kasačním rozhodnutí se obecný soud podrobně zabýval zejména otázkou, zda se A.Z., právní předchůdce oprávněných osob, které uplatnily nárok na vydání věci, neprovinil proti československému státu, a tudíž zda je kromě podmínek dalších splněn předpoklad vzniku právního nároku na vydání věci dle uvedených zákonů o půdě a zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud vytkl správnímu orgánu, že v odůvodnění svého rozhodnutí vycházel pouze z důkazů svědčících ve prospěch A.Z., což kvalifikoval jako porušení zejména ustanovení §40 odst. 1, 2 správního řádu, a to s ohledem na rozhodnutí trestní nalézací komise ONV ze dne 18. března 1947, č.j. TNK-29/47, dle dekretu prezidenta republiky č. 138/1945 Sb., a na konfiskační rozhodnutí ZNV ze dne 10. prosince 1947, č. j. XIII-1.10459/2-1947, a Ministerstva zemědělství ze dne 4. května 1949, č. j. 22852/49-IX/A 23.
Ve svém dalším rozhodnutí, přijatém dne 21. dubna 1997 pod č. j. PÚ 908/92-2282-II, O.Ú. , referát pozemkového úřadu, vycházeje z právního názoru správního soudu, rozhodl tak, že L.Z. a M.Z. nejsou vlastníky přesně určených nemovitostí. Po podání opravného prostředku ze strany oprávněných osob byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 17. července 1997, č. j. 45 Ca 110/97-9, věc postoupena Krajskému soudu v Ostravě. V důsledku úmrtí M.Z. dne 9. června 1997 dle §107 odst. 3 o. s. ř. se účastnicí řízení před správním soudem na jeho místě stala jeho dcera D.K. Krajský soud v Ostravě se ve svém rozsudku ze dne 18. března 1998, č. j. 22 Ca 449/97-25, ztotožnil se závěry uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze a opravným prostředkem napadeného rozhodnutí správního orgánu.
V ústavní stížnosti, obdobně jako v řízení před správním orgánem a v řízení přezkumném před správním soudem, stěžovatelka poukazuje na důkazy, jež mají prokázat neprovinění se jejího právního předchůdce proti československému státu a naplnění podmínek restituce. Ústavní stížnost neobsahuje označení konkrétního základního práva, resp. svobody, zaručeného ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, jež mělo být napadenými rozhodnutími porušeno.
II.
Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci se skládá z několika komponentů (III. ÚS 114/94). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). V posuzované věci nejsou dány důvody pro konstatování rozporu v napadených rozhodnutích aplikovaných ustanovení zákonů č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s Ústavou, ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy. Komponentem druhým je posouzení ústavnosti interpretace daného ustanovení při jeho aplikaci. Dalšími jsou hodnocení samotné aplikace a dodržení ústavními zákony chráněných procesních práv.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (III. ÚS 23/93, IV. ÚS 23/93). Kromě toho Ústavní soud v uvedené souvislosti ve své judikatuře zaujal stanovisko, podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 občanského soudního
řádu); jestliže obecné soudy respektují kautely dané ustanovením §132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (III ÚS 23/93).
Uvedené konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecné soudy (tedy jak Krajský soud v Ostravě, tak zejména Krajský soud v Praze) nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Závěry plynoucí z tohoto hodnocení, tj. posouzení podřazení daného případu pod příslušná zákonná ustanovení (v daném případě zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů), jsou pak součástí nezávislosti soudního rozhodování.
Kromě uvedeného stěžovatelka nesplnila povinnost plynoucí z ustanovení §72 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, když v ústavní stížnosti ani neoznačila ústavně zaručené základní právo, resp. svobodu, jež mělo být napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci porušeno.
Z těchto důvodů nutno posuzovat návrh jako zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 1998
JUDr. Vladimír Jurka
předseda III. senátu Ústavního soudu